Referáty

Antonín Řepka se narodil 12. 2. 1907 v Moravském Krumlově – Rakšicích. Své dětství prožil právě zde, avšak bylo ochuzeno předčasným úmrtím otce. O něj i jeho bratra Jana pečovala s velkou láskou matka, která pracovala za živobytí u sedláků. Rodina žila tedy velmi skromně a v bídě.

Po absolvování obecné školy pracoval Antonín u sedláka, kde si ho všiml jeho bývalý učitel, který přesvědčil matku, aby ho dala na dvouroční hospodářskou školu do Ivančic. Tu se vzdělávali především žáci z větších zemědělských statků a mladý Antonín zde pocítil značné sociální rozdíly.
V Ivančicích se seznámil s řadou členů KSČ, pod jejichž vlivem se i on sám stal jejím členem. Zde přijal názor, že světu vládne triumvirát – kapitál, šavle, kropáč, a ti nepřipustí žádný pokrok.
Poté co absolvoval hospodářskou školu, nenašel práci a odjel do Francie, kde pracoval jako volontiér a traktorista na statku Mouchery – Nizy le Comte par Simone, department Aisne. Na zpáteční cestě získal v německém Porúří práci v dolech, zúčastnil se zde aktivně stávky a byl propuštěn. 1. 10. 1927 nastoupil základní vojenskou službu u 16. pěšího pluku v Jelšavě, kterou ukončil v hodnosti desátníka.

Po návratu z vojenské služby pracoval u hlídací služby válečných poškozenců v Brně – Králově Poli, pak jako skladník Hospodářského družstva, příležitostně i jako hospodářský příručí na velkostatku Ing. Krále v Moravském Krumlově. V době velké hospodářské krize vykonával nouzové práce a jako nezaměstnaný dostával tzv. žebračenky.

1. 6. 1932 byl iniciátorem založení MO KSČ v Moravském Krumlově a stal se jejím předsedou. V období nezaměstnanosti se dvakrát ocitl ve vězení, zdůvodněném veřejným pobuřováním proti daním a exekucím.

Roku 1936 přijel do Moravského Krumlova na schůzi KSČ krajský tajemník Alexandr Bubeníček, kde agitoval pro boj proti fašismu ve Španělsku. Na jeho výzvu se přihlásili Antonín Řepka a Rudolf Výplach. Zatímco druhý zmíněný byl odmítnut, Řepka byl vybaven informacemi a jízdenkou do Prahy na ÚV KSČ. Kladně bylo hodnoceno, že A. Řepka má cestovní pas, vojenský výcvik a ovládá hovorovou francouzštinu. Do Španělska se však již nedostal. Nestihl ani opustit Československo, neboť jeho záměr Rudolf Bezunk prozradil. Řepka byl zatčen ve vlaku v Chebu, poté vězněn a vyšetřován. Nakonec byl eskortován do vězení v Brně.

V dalších letech Řepka příležitostně pracoval, byl nezaměstnaný a zúčastňoval se politických a protihenleinovských akcí. Roku 1938 v době ohrožení republiky narukoval do čs. armády a po mnichovském diktátu byl již 12. října 1938 demobilizován. Vrátil se do Moravského Krumlova, obsazeného německými vojsky. Osobně agitoval, aby se české rodiny nepodřizovaly německému tlaku. Po přerušení telefonického vedení vedoucího k německé posádce, které provedl, se dostal do podezření a byl zatčen, 10 dnů vězněn a vyslýchán. Během jeho zatčení ale došlo k opětovnému přerušení, to předchozí mu nebylo prokázáno a on byl propuštěn.

Společně s autodopravcem Josefem Galášem, který o tom protokolárně po válce vypovídal, převáděl Řepka přes hranice židovské občany z Rakouska na území jižní Moravy, pak do tzv. druhé republiky a později do Protektorátu, zejména do Ivančic. Oba se shodli, že celkem převedli přes 60 osob.

23. března 1939 byl A. Řepka znojemským gestapem znovu zatčen a poté vyslýchán pro dřívější politickou činnost. Svoji činnost vysvětloval sociálními důvody a nezaměstnaností. Po propuštění ho nově zřízený pracovní úřad (Arbeitsamt) ve Znojmě zařadil na stavbu dálnice Vídeň – Linec, ve Vorchdorfu v Rakousku. Zde došlo v srpnu 1939 znovu k jeho zatčení (spolu s dalšími českými dělníky) kvůli poslechu zahraničního rozhlasu. Byli vězněni deset dnů v Gmundenu. Hájili se, že v protektorátě Böhmen und Mähren žádný zákaz poslechu zahraničního rozhlasu neexistuje. V té době podepsalo Německo smlouvu se SSSR a došlo k jejich propuštění. Po přerušení stavby dálnice r. 1940 byl nasazen do slévárny ve Welsu. Zde onemocněl silným zánětem spojivek a lékař ho propustil do domácího léčení.

Roku 1941, po nasazení do zbrojovky ve Steyeru, navázal spojení na rakouské hnutí Freiheit kampf für Österreich. Jak sám Řepka uvedl, měla tato ilegální organizace kolem padesáti buněk, složených z dělníků různých národností. Kromě drobných sabotáží zlikvidovala i závodního strážného, který perzekuoval cizí dělníky. Připravila rovněž podminování pobočky zbrojovky ve Steyeru a Minholci. Akci prozradili polští dělníci, došlo k zatýkání. Většímu počtu organizátorů se však podařilo uprchnout.

5. 5. 1942 utekl Antonín Řepka z nasazení ve Steyeru do Moravského Krumlova. Protože předstíral onemocnění, práci nenastoupil, věnoval se organizování domácího odboje a stal se spojovacím článkem mezi jednotlivými členy KSČ. Později ho znojemský Arbeitsamt přidělil do Berlína a poté na Ukrajinu. Kvůli předstírané epilepsii ani jednu z přidělených pracovních pozic nenastoupil, protože nebyl uznán schopným. Nakonec byl přidělen na práce v kamenolomu v Olbramovicích.

Před Vánocemi 1943 se Antonín Řepka oženil s Marií Leonovovou z Dolních Kounic. S její rodinou a jejími bratry Františkem Leonovem a Vilémem Rozmarinem udržoval dlouholetý kontakt. Koně a kočáry, které vezly svatebčany k oddavkám do Moravského Krumlova, ozdobil stuhami v národních barvách a malými čs. vlaječkami. Za tuto provokaci mu znojemský Oberlandrát udělil čtrnáct dnů vězení.

Dne 13. října 1944, ve dvě hodiny v noci, mu byla doručena výzva znojemského Oberlandrátu k nástupu na zákopové práce na rakousko-maďarské hranice. Rozhodl se – jako jediný z předvolaných mužů – na zákopové práce nenastoupit. Opustil matku, manželku se šestiměsíční dcerou a přešel do ilegality. 14. října 1944 se v domku jeho matky v Moravském Krumlově sešli v té době dostupní členové ilegální organizace a založili partyzánskou družinu Josefa Hybeše. Antonín Řepka se stal jejím velitelem. Byl ze všech jejích tehdejších členů nejstarší – bylo mu 37 let a měl také největší zkušenosti z oblasti sociální, politické, organizační, ilegální a vojenské činnosti.

Spolu s partyzánským štábem se Antonín Řepka podílel na ukončení činnosti jednotek v pohraničí, na likvidování výzbroje a zajištěného majetku. Po nějaké době, v září roku 1945 byl Řepka československými bezpečnostními orgány v Brně zatčen, vyslýchán a vězněn. Poté co se na poručíka Josefa Slavíka, který přešel z ivančického partyzánského štábu na velitelství Rudé armády města Brna jako tlumočník a styčný důstojník, obrátili členové družiny, byl po prošetření předmětné záležitosti složkami NKVD Antonín Řepka propuštěn. Obvinění bylo shledáno jako nepravdivé a vykonstruované.

Ke konci roku 1945 byl obžalován pro omezování osobní svobody a podezření z denunciace a v dalším roce, že neopodstatněně obvinil z krádeže několik příslušníků Partyzánské družiny. Krajský soud v Brně však trestní řízení zastavil.

Antonín Řepka byl tak z veřejného a politického dění vyřazen. Účelově vyslovené nepravdy nesl jako křivdu a ponížení.

Jako 70% invalida převzal po válce trafiku ve Znojmě na ul. Dr. Mareše. Bydlel v Jiráskově ul. č. 14. Od r. 1945 vedl odbočku Svazu československých partyzánů, členů bývalého svazku družiny Josefa Hybeše. Žil zde se svojí rodinou skromně a překonával řadu potíží.

Roku 1952 Řepka umírá. Zemřel ve svých 45 letech, zneuznán, pronásledován a psychicky zdeptán. Byl to člověk, který měl stejně všichni své klady i zápory. O jeho přednostech se ale příliš nemluvilo. Do historie se však trvale zapsal jako velitel Partyzánské družiny Josefa Hybeše a velitel svazku – divize partyzánského štábu v Ivančicích.

 

 

• LYSÁK, Jiří. Životopisy: Antonín Řepka. In: Z dějin Partyzánské družiny Josefa Hybeše. Třebíč: J. Lysák ve spolupráci s vydavatelstvím Akcent, 2011. S. 205-218.

Referátek pro Vás vypracovala Petra Pavlačková.