- skladatel, dvorní kapelník
Antonio Caldara se narodil zřejmě r. 1670 v Benátkách (popř. Padově) v rodině houslisty Giuseppa C. (rok narození byl vypočten podle údaje v úmrtním zápisu). V mládí působil jako altista u sv. Marka v Benátkách a získal tu důkladné hudební vzdělání ve hře na violu, violoncello a varhany (jeho učiteli mohli být G. Legrenzi nebo M. A. Ziani. V osmdesátých a devadesátých letech 17. stol. zůstával členem sboru benátské baziliky a uplatňoval se i jako violoncellista a houslista. V letech 1699-1707 působil jako kapelník a skladatel chrámové a divadelní hudby v kapele posledního mantovského vévody Ferdinanda Carla Gonzagy, většina skladeb z tohoto období se však nedochovala. R. 1708 navázal Caldara kontakt s dvorem španělského krále Karla III. (pozdějšího císaře Karla VI.), sídlícího tehdy v Barceloně. Od r. 1709 byl zaměstnán jako kapelník u knížete F. M. Ruspoliho v Římě (r. 1711 se tu oženil se zpěvačkou C. Petrolli). Toto období bylo skladatelsky velmi plodné (vzniklo více než 200 děl) a Caldara společně s početnou kapelou a prvotřídními zpěváky zajišťovali v Ruspoliho rezidenci vysokou úroveň hudebních produkcí, o níž se současníci vyjadřovali s nadšením. Přesto se ale Caldera snažil získat dlouhodobé uplatnění u vídeňského dvora. Bezúspěšně pobýval ve Vídni na počátku r. 1712, kdy se po smrti císaře Josefa I. (1711) nově obsazovala dvorní kapela. Ve stejném roce se vrátil C. do Itálie, kde do r. 1716 nadále pokračoval ve službě u Ruspoliho. Teprve po smrti dvorního kapelníka M. A. Zianiho (1715) byl C. jmenován místokapelníkem a toto místo zastával až do své smrti.
Antonio Caldara byl jedním z nejvýznamnějších hudebních tvůrců vrcholného baroka. Jeho skladatelská výkonnost byla mimořádná, celkem je evidováno více než 3400 skladeb. Prioritně se věnoval C. vokální tvorbě, přestože komponoval také instrumentální díla. První jevištní kompozici L’Argene složil v Benátkách pro společnost Accademia a i Saloni, jejíž členové dílo veřejně provedli na podzim roku 1689. Operní tvorbě se dále věnoval za svého působení v Mantově, kde byly uvedeny např. opery L’oracolo di sogno a Opera pastorale. C. psal také pro divadla v Benátkách (např. Fernace (1703), Il selvaggio eroe (1707), Sofonisba (1708) aj.).
Také během působení v Římě převažovaly v Caldarově tvorbě vokálně instrumentální druhy. Oratoria, kantáty a opery skládal nejen pro svého zaměstnavatele
Ruspoliho, ale také pro vážené a vlivné osobnosti z rodin Ottoboni, Colonna a též pro císaře Josefa I. V Římě byly provedeny opery L’Anagilda a Tito e Berenice. Většina C. operního díla vznikla v posledních dvaceti letech jeho života, po převzetí funkce dvorního místokapelníka. Byl pověřen komponovat opery pro oslavy narozenin a jmenin členů císařské rodiny a od r. 1726 také každoročně jednu operu pro karneval, jedno až dvě oratoria a liturgické skladby. V letech 1716-27 skládal ročně jednu operu ještě pro salcburského arcibiskupa Franze Antona Harracha a k tomu také oratoria a mše. Jeho talent obdivoval také hrabě Jan Adam Questenberk, který se s C. osobně stýkal a ve své rezidenci v Jaroměřicích nad Rokytnou dával pravidelně uvádět jeho opery. R. 1723 se při návratu císařského dvora z pražské korunovace cestou do Vídně uskutečnilo ve Znojmě na počest jmenin císařovny manželky Alžběty Kristini 19. 11. představení Caldarovy gratulační opery La concordia de’pianeti, provedené v podvečer před sídlem císařského páru na dvou vysokých, slavnostně vyzdobených triumfálních vozech tažených osmi páry koní a obklopených světlonoši v antických kostýmech, jemuž přihlíželo množství hostů a obyvatel města, kteří obsadili i nejvyšší střechy v okolí.
Antonio Caldara patřil v českých zemích k nejoblíbenějším a nejvíce ceněným dvorním hudebníkům. Společně s J. J. Fuxem ztělesňoval dobový polyfonní styl a jeho duchovní skladby byly ve střední Evropě prováděny až do počátku 19. stol. C. napsal také oratorium o Janu Nepomuckém.
Caldara umírá 28. 12. 1736 ve Vídni.
ZDROJE:
- JAKUBCOVÁ, Alena et al. Starší divadlo v českých zemích do konce 18. století: osobnosti a díla. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav: Academia, 2007. Česká divadelní encyklopedie. S. 101.
- VOLEK, Tomislav. Osobnosti světové hudby. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1982. Malá encyklopedie; Sv. 12, 224 s.
Referátek pro Vás vypracovala Petra Pavlačková.