- PhDr., CSc., muzikolog, vysokoškolský učitel
Jiří Fukač se narodil 15. ledna 1936 ve Znojmě.
Otec byl typografem, matka byla v domácnosti. Hudbou a uměním rodina žila intenzivně: otec byl nadšeným amatérským hudebníkem – multiinstrumentalistou (projevoval se však i malířsky, miloval literaturu), matka hrála na klavír a příležitostně na tento nástroj i vyučovala.
Fukač ve svém rodišti maturoval na tehdejší 1. jedenáctileté škole (1954) a měl v té době již za sebou soukromé studium hudební teorie a studium klavírní hry na Hudební škole u A. Urbánkové, zkusil si také řízení orchestru a sboru.
Do Brna ke studiu hudební vědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity přišel jako hudebně rozvinutý, inteligentní, oduševnělý, všeobecně vzdělaný a navíc mimořádně pracovitý student, který svým rychlým zráním na sebe záhy upoutal pozornost. Jeho univerzitními učiteli se stali především muzikologové Jan Racek a Bohumír Štědroň, ale ovlivňovaly jej i další osobnosti působící v okruhu katedry, především hudební teoretik a skladatel Zdeněk Blažek, folklorista Karel Vetterl, estetik Oleg Sus; v klavírní hře se Fukač zdokonaloval u profesora konzervatoře Viléma Vanuty.
Fukač se již v těchto studijních letech zajímal o celou rozlohu muzikologické problematiky, svůj interes však koncentroval zejména na hudební historiografii.
Roku 1958 se Fukač oženil se svou spolužačkou z ročníku Jitkou, rozenou Kupčíkovou.
Prvním jeho vysokoškolským místem bylo redaktorství univerzitního časopisu U (1961), kam nastoupil po dvaadvacet měsíců trvající vojenské prezenční službě. Záhy však začal pracovat i jako asistent muzikologické katedry, jejímž odborným asistentem se stal roku 1964.
V letech 1963-1967 pracoval i v brněnské odbočce Svazu československých skladatelů, s čímž souvisí jeho významný podíl na vzniku hudebního měsíčníku Opus musicum, jehož prvním šéfredaktorem byl 1969-1970.
V roce 1990 byl jmenován docentem, roku 1991 získal titul kandidáta věd, 1992 se habilitoval, 1994 byl jmenován profesorem.
Výsledky Fukačova přemýšlení o rozmanitých problémech muzikologie, tvoří rozsáhlý a myšlenkově provokativní a podněcující soubor několika set studií, statí, článků v různých sbornících a v odborných revuích. Fukač své myšlenky často předkládal v podobě referátů na konferencích a seminářích a patřil k nejzapálenějším a nejcharizmatičtějším referentům a diskutérům jak doma, tak i v zahraničí. Byly to desítky akcí, na nichž úspěšně reprezentoval československou resp. Českou muzikologii.
K širší veřejnosti pronikl Fukač svou rozsáhlou činností popularizační. Tu pěstoval po léta jako publicista/kritik v denním tisku, v brněnském rozhlase a pak po roce 1989 i v několika cyklech pořadů televizních, uvádějících vážnou hudbu. V té době rozvíjel i čilé aktivity organizačně manažerské. Spolupracoval na přípravě a realizaci řady seminářů, konferencí, kongresů, festivalů, včetně pravidelných podzimních brněnských hudebních festivalů a muzikologických kolokvií.
Působil v řadě hudebnických organizací: na počátku ve zmíněném Svazu československých skladatelů, z nějž byl v letech normalizace vyloučen, po listopadu 1989 v Asociaci hudebních umělců a vědců; v 90. letech se stal spoluzakladatelem a místopředsedou České hudební rady; byl aktivním členem několika vědeckých rad, členem rad edičních, členem různých komisí na místní i celostátní úrovni; byl členem orgánů řady hudebních spolků. Po listopadu 1989 vstoupil i do organizačně vědeckých struktur své domovské fakulty a univerzity: působil ve vědecké radě Filozofické fakulty, v jejím Akademickém senátu, 1998-2001 ve funkci prorektora Masarykovy univerzity pro zahraniční vztahy.
Místem i těžištěm Fukačova působení byla brněnská univerzitní muzikologie, z jejíhož charakteru vyšel a kterou hluboce ovlivnil. roku 1990 byl postaven do čela katedry věd o umění a estetice a pracoval v této funkci do roku 1998.
Fukač se orientoval ve všech disciplínách muzikologie, i když těžištěm jeho zájmů byla hudební historiografie úzce propojená s hudební sociologií a hlavně estetikou. V metodologii se hlásil k tradicím středoevropské, zejména německé muzikologie, přestože mu nebyly cizí i trendy tzv. new musicology.
Fukačovi se za jeho různorodé a bohaté aktivity dostalo řady uznání. Kromě různých medailí (např. in memoriam mu byla udělena jubilejní janáčkovská medaile 2004) obdržel Cenu Českého hudebního fondu za muzikologickou tvorbu (1992), Cenu rektora Masarykovy univerzity za Slovník české hudební kultury (1998), Cenu Classic za stejné dílo (1998), Cenu česko-německého porozumění (uděluje Společnost Adalberta Stiftera, předána byla roku 1998 v Hamburku); byl jmenován členem-korespondentem Rakouské akademie věd ve Vídni (1999).
Jiří Fukač zemřel nedlouho po své poslední zahraniční cestě (konference u Řezna a v Lipsku) po dlouhé a těžké nemoci v nemocnici v Brně-Bohunicích 22. listopadu 2002 a je pohřben na Ústředním hřbitově v Brně nedaleko od hrobu Leoše Janáčka a dalších velkých postav brněnské kultury.
DÍLO:
Knihy a samostatně vydané publikace: O studiu hudební vědy (1964); Mýtus a skutečnost hudby. Traktát o dobrodružstvích a oklikách poznání (1989); Pojmosloví hudební komunikace (1991); Hudební estetika jako konkretizace obecné estetiky a muzikologická disciplína (1998, 2001).
Studie, stati, recenze (výběr): Hudba na Hradišti (Podyjí 1958); Cenný dokument moravského hudebního baroka (Slovenská hudba 2, 1958); K dějinám hudebního dramatu ve Znojmě (Vlastivědný věstník moravský 15, 1960); Nad skladatelským profilem Josefa Berga (Hudební rozhledy 16, 1963); K předmětu hudební sociologie jako muzikologické disciplíny (sborník Otázky hudební sociologie, 1967); K současnému stavu hudební pedagogiky (Hudební věda 8, 1971); Severní Čechy jako problém hudební regionalistiky (Muzikologické dialogy, 1978); Znaky a metaznaky v hudební komunikaci (Hudební věda 17, 1980); K problémům hudební avantgardy a jejího vyústění (Hudební věda 24, 1987); Mezi revolucí a biedermeierem (Hudební věda 27, 1990); Co se děje s uměleckou kulturou na konci dějin (Opus musicum 29, 1997); Co může a „zmůže“ hudební výchova (Hudební pedagogika a výchova – minulost, přítomnost, budoucnost, Sborník referátů z konference konané v Olomouci ve dnech 21. -22. listopadu 2002)
Hudební publicistika a popularizace: Cca 2000 dalších drobnějších titulů, zejména novinové a časopisecké kritiky, recenze, zprávy ad. Autor řady rozhlasových a televizních pořadů.
LITERATURA:
- FRIND, Pavel. Vzpomínka na rodáka (a přítele) Jiřího Fukače. Znojemsko. Roč. 14, č. 3 (20.01.2004), s. 9.
- FUKAČ, Jiří. Mýtus a skutečnost hudby : Traktát o dobrodružství a oklikách poznání. 1. vyd. Praha : Panton, 1989. 262 s.
- MM. Medaili za věrnost převzal také Jiří Fukač ze Znojma. Rovnost. Roč. 12, č. 259 (07.11.2002), s. 12.
- TESAŘ, Stanislav. Jiří Fukač okouzlený světem hudby. Znojemský týden : Noviny pro znojemský region. Roč. 6, č. 3 (16.01.2006), s. 7.
- TESAŘ, Stanislav. K nedožitým sedmdesátinám Jiřího Fukače. Znojemské listy. Roč. 15, č. 2 (02.02.2006), s. 4.
Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.