Referáty

Max Lederer

• herec

Max Lederer se narodil 17. října 1875 v Heřmanově Městci v židovské rodině jako syn podomního obchodníka.

Po absolvování místní české školy a gymnázia v Hradci Králové zabránil nadanému žákovi ve vysokoškolském studiu nedostatek finančních prostředků. Nastoupil tedy jako železniční zaměstnanec do stanice Kyšperk (od roku 1950 Letohrad). Zde se také seznámil se svojí budoucí manželkou Ernestinou (Arnoštkou) Wilhelmovou, dívkou z místní židovské rodiny.

Dalším Ledererovým působištěm se stala stanice v Kolíně a posléze v Nymburce. Ani zde ovšem dlouho nepobyl a v roce 1904 byl nadřízenými orgány přeřazen na železniční stanici do Poříčí u Trutnova. Místem jeho kulturních aktivit se ovšem nestalo Poříčí, ale nedaleký Trutnov. 

Ledererův odchod z Nymburka do Trutnova nebyl dobrovolný a dotyčný si ho měl vysloužit mimo jiné tím, že opustil řady německé organizace Beamtenverein, sdružující železniční úředníky. Následně vstoupil do Spolku českých úředníků železničních, kde byl dlouhá léta velmi aktivní. Sám pak vzpomínal, že mu bylo z „různých směrodatných míst“ naznačeno, že Trutnov má být pro něj jakousi polepšovnou.

Přesné datum příchodu Maxe Lederera do Trutnova se zatím nepodařilo zjistit, ale nejspíše se tak stalo někdy na přelomu října a listopadu 1904.

První zmínka o jeho kulturních aktivitách pochází z výborové schůze Spolku divadelních ochotníků „Klicpera“, která se konala 4. listopadu 1904. V jejím zápisu je uvedeno, že byl do záznamu přijat: „J. Lederer-úředník dráhy“. Nedlouho poté, konkrétně 10. prosince 1904, se stal řádným členem spolku. To, že se Max Lederer zapojil do práce menšinových ochotníků v Trutnově, bylo pochopitelné vzhledem k jeho celoživotnímu zájmu o české divadlo. S velkou pozorností už tehdy sledoval repertoár českých divadel, a to zejména pražských. Zvláště v pozdějších letech pak býval častým návštěvníkem divadelních premiér Prahy. 

O prvních dvou Ledererových letech mezi ochotníky toho mnoho nevíme, neboť nefiguroval mezi členy výborů, takže většinou unikal pozornosti spolkovým písemnostem. Přesto se objevuje v záznamu z valné hromady spolku z 19. ledna 1905, kde jen těsně neprošel do nově zvoleného výboru. Pro tento rok tak zůstal jen řadovým členem ochotníků, což mohla být jedna z příčin toho, proč na počátku roku 1906 (konkrétně k 7. lednu) ze spolku vystoupil. Velkou roli tu ovšem mohlo sehrát také to, že jako „český Žid nenašel u mnohých menšinových pracovníků pro své kulturní aktivity porozumění“. Ať už byl důvod jeho odchodu jakýkoliv, tak se jeví jako nepochopitelné to, že odešel jen několik dní před řádnou valnou hromadou pro rok 1906. Ta mu totiž v podstatě nabízela jedinou možnost, jak se mohlo změnit jeho postavení v rámci spolku. 

Lederer se překvapivě brzy k ochotníkům vrátil, když byl do jejich řad znovu přijat spolu s Antonínem Rouskem 20. února 1906. Co ho vedlo k tak brzkému návratu, nevíme. Jisté je ovšem to, že pokud byly příčinou jeho odchodu neshody s vedením spolku, tak po 11. lednu 1906, tedy po valné hromadě, se složení funkcionářů oproti předcházejícímu roku příliš nezměnilo. Klíčovou roli předsedy spolku obdržel opět František Technik. Josef Kubásek a František Petrášek zůstali ve funkcích režisérů. Jedinou výraznou změnou ve výboru tak bylo to, že kromě jmenovaných obsadil funkci režiséra také Jan Ditrt. 

Sestavit úplný přehled rolí, které Max Lederer odehrál v letech 1905 a 1906 je obtížné, protože spolkové písemnosti jsou na informace o hercích dost skoupé. Jediným zdrojem pro toto období je tak vzpomínka jeho přítele „Šusta“, který se mimo jiné zmiňuje i o Ledererových odehraných rolí. Podle něj dotyčný figuroval jako herec v roce 1905 ve dvou hrách, a to v Našich furiantech (hráno 9. dubna 1905) a v Růžových poutech (19. listopadu). V následujícím roce se počet jeho rolí nezvětšil, když se trutnovskému publiku představil v inscenacích Bartoš Tuřanský (11. března 1906) a Lucerna (1. dubna).

Většinu divadelních her tehdy ochotníci trutnovskému publiku představili pouze jako premiéry. Další reprízy se totiž většinou ukazovaly jako finančně nevýhodné vzhledem k poplatkům ze sálu v Národním domě a malému zájmu diváků.

Zajímavý je údaj z 8. dubna 1906, kdy se na výborové schůzi snažil Jan Ditrt prosadit, aby Max Lederer obdržel funkci výpomocného režiséra, což ovšem přítomní po krátkém rozvažování zamítli. Tento pokus jeho přátel, aby se stal alespoň výpomocným režisérem a mohl tak uplatnit své bezesporu cenné znalosti o českém divadle, skončil neúspěchem, což asi muselo u Lederera vyvolat hluboké rozčarování z poměrů ve spolku.

Dne 22. ledna 1907 se konala valná hromada, která změnila jeho dosavadní postavení ve spolku. Max Lederer byl na ní přítomnými členy zvolen do nového výboru, kde spolu s Janem Ditrtem obdrželi funkce spolkových režisérů.

Co se týče činnosti ochotníků v roce 1907, tak Max Lederer figuroval jako herec minimálně ve třech divadelních hrách, a to v dílech Vpád (3. března 1907), Třetí zvonění (17. března) a Závěť (1. listopadu). Nově ovšem ovlivňoval chod spolku i jako režisér. Takto se podepsal v roce 1907 na trutnovských realizacích divadelních her Vpád, Paličova dcera (1. dubna) a Cop (13. října). Při jeho velkých znalostech o soudobém českém divadle jistě nebylo náhodou, že předvedl publiku právě divadelní hru Cop (její autorkou byla spisovatelka Božena Viková-Kunětická), která byla v následujícím roce oceněna cenou Dr. Herolda jako jedna z nejlepších českých veseloher.

Jako režisér se Max Lederer osvědčil, takže mu byla pro rok 1908 znovu svěřena tato funkce. Na tehdejší valné hromadě, konané 16. ledna, obdržel při volbách do výboru od 17 přítomných členů plných 16 hlasů, což mu umožnilo se stát spolu se staronovým předsedou Františkem Petráškem spolkovými režiséry.

Jako herec se trutnovskému publiku představil v roce 1908 v divadelních inscenacích Deskový statek (15. března 1908), Páni (29. března), Terna (11. října) a Na Šenavské pile (před 19. listopadem). Pod jeho režií pak ochotníci předvedli publiku divadelní hry Páni, Strakonický dudák (20. dubna) a Terna.

Ze jmenovaných dramat se asi nejvíce zapsala do paměti diváků divadelní hra Strakonický dudák od Josefa Kajetána Tyla. S nápadem připomenout si 100 let od narození tohoto významného dramatika přišel Lederer už v lednu 1908. Aby byla hra skutečně důstojnou oslavou, rozhodl se výbor na žádost Lederera a předsedy spolku Františka Petráška koupit nové kulisy vězení a jeskyně. Samotné představení se pak konalo 20. dubna 1908 v tehdy nezvykle zcela vyprodané velké dvoraně Národního domu. Počet zájemců o zhlédnutí divadelní hry překračoval kapacitu sálu, která činila 650 diváků, takže přes 100 lidí muselo odejít domů s nepořízenou. Výjimečnost celého slavnostního večera umocňovala kromě na místní poměry nezvykle velkého počtu účinkujících herců (60) také úvodní přednáška, ve které Max Lederer seznámil obecenstvo s Tylovým životem a dílem. Celá akce se svým výsledkem stala pro místní menšinové spolky a pracovníky pěkným příkladem toho, že při dobře zvoleném tématu a jeho vkusném provedení lze počítat s vysokou návštěvností.

Velké znalosti o českém divadle, a to zejména o tom soudobém, neuplatnil Max Lederer za svého pobytu v Trutnově jen na prknech Národního domu, ale také na stránkách místních menšinových novin - Trutnovského věstníku, kde mu bylo otisknuto hned několik příspěvků. K těm nejzajímavějším patřily ty, které se věnovaly tehdy aktuální stávce divadelního personálu Divadla na Královských Vinohradech či soudobé české divadelní tvorbě.

Pro čtenáře byly jistě přínosné také články o životě a díle předních cizích i českých literátů, jako například o Fridrichu Schillerovi, Josefu Kajetánu Tylovi a Svatopluku Čechovi. Velký podíl měl jistě také například na rubrice Literární hlídka, kde byli čtenáři informováni o nových knižních titulech. Tato tématika ovšem zřejmě nebyla jedinou, na jejíž podobě se na stránkách místního tisku podílel. Kromě údajného propagování tzv. Volné myšlenky na stránkách novin můžeme Ledererovi přisoudit jistý podíl na příspěvcích, věnovaných jazykové otázce na tehdy nově otevřené železniční trati Trutnov - Teplice nad Metují (zprovozněna 1908). I když byly nepodepsány, tak se v jejich textu objevuje to, za co Lederer po celý svůj život bojoval, tedy požadavek na důslednou jazykovou rovnoprávnost češtiny s němčinou na dráze.

 

Max Lederer jako král Zikmund ve hře Jan Roháč

 Na stránkách novin se ovšem objevovala také celá řada článků, věnovaná aktuálním politickým otázkám monarchie a jejich následnému dopadu pro český národ, tedy například volbám do říšské rady, výměnám ministrů a ministerských předsedu vlád Předlitavska. Nelze ani zapomenout na ty příspěvky, které se zabývaly postavením české menšiny v Trutnově a také místním českým nacionalistům, jako například Karlu Hermannu Wolfovi. Také ony nejsou podepsány, ale u řady z nich lze při srovnání s Ledererovými články z let následujících (1910-1912) oprávněně předpokládat jeho autorství. Česká menšina v Trutnově se skutečně tehdy mohla pochlubit jen hrstkou lidí, kteří měli tak velký kulturní a politický rozhled jako on.

Ledererovy spolkové aktivity se neomezovaly jen na činnosti pořádané ochotníky. Za svého pobytu v Trutnově se stal členem i dalších předních spolků, a to České Besedy a místního odboru Národní Jednoty Severočeské. O jeho členství v České Besedě toho mnoho nevíme, neboť spolkové písemnosti z let 1904-1908 se prakticky nedochovaly.

Max Lederer se během svého pobytu v Trutnově mimo jiné přátelil s Janem Bucharem, řídícím učitelem v Dolních Štěpanicích a propagátorem české turistiky v Krkonoších. Cílem Bucharových turistických výprav se stal nejednou Trutnov.

Max Lederer se snažil do menšinových aktivit zapojit i ostatní členy své rodiny, takže například svého syna Viléma (nar. 10. srpna 1898) poslal do místní české školy, čímž vzbudil ve městě rozruch. U dcery Marty (nar. 30. prosince 1902) lze uvažovat vzhledem k jejímu nízkému věku případně jen o místní české mateřské škole. U jeho manželky Arnoštky zase můžeme předpokládat, že byla podobně jako většina žen předních českých pracovníků v Trutnově členkou Spolku dívek a paní českých.

Posledním divadelním představením, které v Trutnově Lederer režíroval, bylo dílo Terna. Poté se představil místnímu publiku již jen jako herec ve hře Na Šenavské pile a následoval jeho nucený odchod do Čáslavi, kam byl nadřízenými orgány přeřazen.

Ledererovi se, podobně jako dalším dvěma českým úředníkům (Karlu Beerovi a Františku Technikovi) ve městě, staly osudné protičeské demonstrace z podzimu 1908, a to hlavně ta z 28. října. V tento den si česká menšina připomínala již osm let od slavnostního otevření Národního domu. Dav zfanatizovaných Němců, převážně výrostků, tehdy za zpěvu písně „Wacht am Rhein“ (Stráž na Rýně) přitáhl k tomuto centru české menšiny, poškodil jeho fasádu a vytloukl na 48 velkých okenních tabulí, a to za nečinného přihlížení policie. Hněv demonstrantů se poté obrátil i na některé soukromé domy, které vlastnili nebo kde bydleli významní menšinoví pracovníci. Jejich pozornosti zřejmě neunikl ani objekt, kde bydlel Max Lederer.

Kdo měl „lví podíl“ na jeho odchodu z Trutnova dnes nelze zcela jednoznačně určit. Podle samotného Lederera a Trutnovského věstníku stála za jeho přeřazením do Čáslavi místní skupina nacionální organizace Deutscher Volksrat für Böhmen (Německá národní rada pro Čechy), která měla podle nich dbát na očistě německého Trutnova. Dotyční úředníci jim měli být „trnem v oku“. Skutečně Lederer i zbylí dva odvolaní úředníci patřili k významným postavám české menšiny v Trutnově.

Při hledání důvodu Ledererova odvolání z Trutnova nelze také opomenout názor jeho přítele Františka Hendrycha. Ten za hlavní příčinu udává to, že se Lederer ve svých článcích dovolával práv železničního úřednictva, zvláště českého. Podíl na jeho odchodu z Trutnova měl mít podle vzpomínek Ledererových přátel také zuřivý protičeský a protižidovský agitátor - německý poslanec Karl Hermann Wolf (člen Všeněmecké později Německé nacionální strany), který zastupoval městský volební obvod Trutnov v říšské radě a mělo se tak údajně stát na jeho přímou interpelaci a zákrok. Zájem o jeho odvolání z Trutnova, jako jednoho z předních menšinových pracovníků, měly projevit jak místní německé spolky, tak i samotné město, a podle některých zdrojů se měl dokonce v této věci angažovat i tehdejší člen vlády Předlitavska - německý ministr krajan Heinrich Prade. Místní české spolky naopak zase intervenovaly ve prospěch Lederera u Národní rady české, ovšem celá jejich akce skončila nakonec neúspěchem.

Ať už stál tedy za jeho odvoláním kdokoliv z uvedených a měl k tomu jakýkoliv důvod, tak protičeské demonstrace mu přinesly vhodnou záminku, jak se mohl Lederera zbavit. V rámci „uklidnění“ situace ve městě, ale i v celém regionu (jistou odplatou za trutnovské demonstrace bylo vytlučení oken Německého domu ve Dvoře Králové nad Labem Čechy) byli tedy dotyční svými nadřízenými orgány odvoláni z Trutnova.

Dne 26. listopadu 1908 uspořádala Česká beseda spolu s ochotníky rozlučkový večer na počest třech odcházejících úředníků. Výjimečnost celé akci dodal též hudební sbor a také hojná účast úpických občanů, kteří se s odcházejícími přišli rozloučit. Nechyběli ani zástupci místního Sokola a Spolku dívek a paní českých. Jménem odvolaných úředníků tu promluvil Max Lederer, který ve své řeči litoval nuceného odchodu z města a především z prostředí menšiny. Shromážděným připomněl, že zde sice prožili mnoho trpkých chvil, ale přesto jim zůstane na Trutnov milá vzpomínka. Přítomné menšinové pracovníky pak nabádal „ku svornému soužití“, v němž je nutno hledat „jistý postup a jisté vítězství“.

Poslední tečkou za jeho působením v Trutnově se měla stát tradiční silvestrovská zábava ochotníků, na kterou zaslal již z Čáslavi „časovou půlnoční scénu“. Její realizaci odměnilo obecenstvo bouřlivým potleskem.

Místem jeho nového působiště se po odchodu z Trutnova stala nakrátko Čáslav a poté stanice v Kojeticích na Moravě, kde se stal přednostou stanice. V této funkci později působil i ve Světlé nad Sázavou, kde prožil i první světovou válku. I když mu tehdy náročný úřad zabíral mnoho času, tak i přesto se snažil udržovat literární a společenské styky s předními kulturními osobnostmi českého národa.

 

Plakát z roku 1933

Důležitou roli sehrál Lederer při vzniku Československa. Jménem pozdějšího ministra železnic Isidora Železníka podepsal telegrafický rozkaz o převzetí železničního vozového parku na území republiky nově vzniklým Národním výborem československým, čímž zabránil jeho odvlečení do Rakouska, kam už mezitím jeho část s cenným nákladem směřovala. Již řadu dní před vznikem republiky také připravoval se svými spolupracovníky převzetí c. k. severozápadní dráhy do rukou nového státu. Velmi pak stál o to, aby mohl působit na železniční stanici v Trutnově, odkud musel před lety nedobrovolně odejít.

Trutnov je ovšem nakonec ostatními vyhodnocen jako méně důležitý, a tak je mu přiděleno Znojmo, které je prý pro svou pohraniční polohu jednou z nejnebezpečnějších stanic. Zplnomocněn Národním výborem československým, obsazoval tedy spolu s vojáky a několika železničními zaměstnanci převážně německé Znojmo. Krátký čas ve městě působil jako přednosta železniční stanice, ale ke svému zklamání zde nakonec definitivní místo nezískal. Stejně tak neúspěšné byly i jeho pokusy získat funkci přednosty na nějaké pražské stanici, kde by byl blíže kulturnímu životu hlavního města. Místo toho je mu přidělen úřad přednosty stanice v Jaroměři-Josefově, který svědomitě vykonával až do svého odchodu do výslužby v roce 1933. Městu pak zůstal věrný až do své smrti v roce 1937.

V Jaroměři Lederer také nezahálel a plně se zapojil jak do politického, tak především kulturního života města. Československou stranu národně socialistickou zastupoval v městské radě, byl II. náměstkem starosty města, členem musejní komise, správcem sbírek o Kuksu atd.

Neméně záslužná byla rovněž jeho činnost spjatá s působností pro celý region severovýchodních Čech. Velký kus práce vytvořil v Jiráskově okrsku ÚMDOČ (Ústřední matice divadelních ochotníků československých). V průběhu let zde zastával funkce okrskového režiséra, místopředsedy a později i předsedy. Značný podíl měl i na vzniku divadelního festivalu Jiráskův Hronov, tedy přehlídky dramatické tvorby Aloise Jiráska a české klasické divadelní tvorby. Na jeho prvním ročníku, pořádaném ve dnech 17. -23. srpna 1931, předvedli vybraní ochotníci Jiráskova okrsku ÚMDOČ pod Ledererovou režií publiku Jiráskovu divadelní hru Gero. Aktivně se účastnil také jeho dalších ročníků.

Za svého pobytu v Jaroměři neztratil Max Lederer kontakty s českou menšinou v nedalekém Trutnově. Zvláště intenzivní byly jeho styky s místními ochotníky, řádnými členy Jiráskova okrsku ÚMDOČ. Z titulu funkce předsedy této organizace se tak například zúčastnil její výroční schůze, která se pro rok 1929 uskutečnila 24. února právě v Trutnově, v malé dvoraně Národního domu. Okrskoví ochotníci tu tehdy za režie Lederera sehráli před trutnovským publikem dvě jednoaktové hry, a to díla Pomsta Catullova od Jaroslava Vrchlického a Maminka od anglického dramatika Barrieho. O tři roky později, konkrétně 4. září 1932, se Max Lederer jako host zúčastnil ve městě realizace divadelní hry Matka Kráčmerka.

V roce 1935 si trutnovští ochotníci připomínali 35. výročí vzniku svého spolku. V rámci oslav, které byly koncipovány jako „Sjezd čsl. ochotnictva severovýchodních Čech“ měli vybraní ochotníci Jiráskova okrsku ÚMDOČ předvést publiku „lidovou divadelní hru se zpěvy Pantáta Hájek“ za režie Lederera. Trutnovští ochotníci byli také několikrát využiti, ovšem v daleko menší míře než například jejich kolegové z Náchoda, jako herci v okrskových představeních, která Max Lederer režíroval. Obsazován byl především Jindřich Malina, dlouholetý předseda Spolku divadelních ochotníků „Klicpera“.

Max Lederer zemřel 2. září 1937 ve věku nedožitých 62 let. Jeho pohřeb se konal v Jaroměři 5. září 1937 a zesnulého dávný přítel Jindřich Matěj Vlček na něm ve své řeči výstižně připomněl Ledererův přínos pro českou kulturu.

Předčasným úmrtím se Max Lederer vyhnul krutému osudu, který Židům přinesl nástup Adolfa Hitlera k moci v Německu a následná druhá světová válka. Desetitisíce Židů z Protektorátu Čechy a Morava tehdy bylo odesláno k likvidaci do vyhlazovacích táborů.

Tomuto trpkému údělu se nevyhnula ani jeho manželka Arnoštka (nar. 10. listopadu 1870) a dcera Marta (nar. 30. prosince 1902), když byly spolu s ostatními Židy ze severovýchodních Čech odeslány 17. prosince 1942 v transportu CH a jejich konečným cílem se stal vyhlazovací tábor Osvětim, kde obě zahynuly. Útrapy druhé světové války tak jako jediný z jeho potomků přežil se svou rodinou syn Dr. Vilém Lederer.

LITERATURA:

• [online]. [cit. 2009-06-03]. Dostupné na: <http://www.amaterskedivadlo.cz/main.asp?data=16&id=1>.

 

Kalendárium pro Vás sestavila Michaela Vrábelová.