Referáty

Karl Friedrich Kübeck

• prezident říšské rady, český úředník a politik, ministr financí.

Podle rodinné tradice pocházeli Kübeckové z vestfálského města Soest u Mindenu. Jeden z předků, Heinrich Kübeck, to prý za třicetileté války dotáhl dokonce až na generála a byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu s predikátem ?zu Kübau". Rodinná paměť zachovala i podobu jeho znaku. Měl na něm být stříbrný jeřáb v modrém poli - symbol bdělosti.

Jeho syn, rovněž Heinrich, se roku 1648 přestěhoval i s rodinou do Jihlavy. Kübeckové pracovali většinou ve správě jihlavských dolů a nevedlo se jim špatně, na šlechtický titul však mohli již jen vzpomínat. Po úpadku stříbrných dolů se živitelé rodiny věnovali řemeslu. Petr Kübeck, otec pozdějšího barona Kübecka, se narodil v Jihlavě roku 1750 a stal se krejčím. Později zdědil dům na Kretzlu (Špalíček) a žil jako soukromník.

Oženil se a 28. října 1780 se narodil syn Karl Friedrich, po něm následovala Elisabeta s Aloisem.

Při epidemii neštovic malá Elis zemřela. Ztráta dcerušky byla pro rodinu tak bolestná, že se otec rozhodl přestěhovat. Volba padla na Znojmo, kde zakoupil roku 1787 dům na Napajedelské ulici. Malý Karel se s Jihlavou loučil nerad, měl zde kamarády, a navíc se musel rozloučit se svým oblíbeným učitelem Langem, který mu vštípil základy vzdělání a získal si jeho srdce neobyčejnou laskavostí. Brzy si však v novém domově zvykl. Okouzlila ho krásná zahrada přiléhající k domu i romantické údolí Dyje.

Jen na školu si dlouho zvyknout nemohl. Stávala v místech dnešní Základní školy na Václavském náměstí, a již cesta do ní připomínala scénu z hororu: ?Když jsem chodil ve Znojmě do školy, mohl jsem volit mezi dvěma cestami. Kratší vedla kolem kostela sv. Mikuláše, u jehož zdi byla umně sestavená pyramida z lebek a zkřížených hnátů. I ve dne jsem musel přemáhat strach, ale za šera mi ty kosti naháněly smrtelnou hrůzu. - Teď mám lebky a kosti ve své světnici, spím s nimi - a nevadí mi." Tak vzpomínal mladý Kübeck, v lednu 1799 již student vídeňské univerzity, na cestu do školy. A co teprve škola! Jeho svědectví není pro tehdejší školství příliš lichotivé:

?Díky svému učiteli Langovi jsem byl ve znojemské hlavní škole přijat hned do druhé třídy... Ředitelem školy, kterou jsem navštěvoval až do roku 1789, byl pan Marizi, učitelem pan Grauschel, dále pan Nowak a františkánský kněz, kterému jsme říkali páter Gröll (snad přezdívka, ?gröllen" - hulákat, řvát) a který zde působil jako katecheta. Já jsem tyto pány naštěstí uspokojoval, neboť jsem měl to štěstí, že jsem byl každým rokem premiantem.

Ústav připomínal spíše káznici než školu. Každý učitel zahajoval vyučování obvyklou exekucí, která sestávala ze tří stupňů. Z tzv. šilinku, což byl výprask metlou přes holou zadnici, z poláka - rákoskou na kalhoty - a z pacičky - švihnutí rákoskou na dlaň.

Páter Gröll rázoval s rákoskou v ruce mezi lavicemi a dodával svému přednesu na důrazu tím, že švihal žáky rytmicky přes záda. Kdo vstoupil v době vyučování na školní dvůr, mohl postupně ze všech tříd zaslechnout bolestný nářek trestaných chlapců. Můžete si představit, s jakou nechutí a strachem jsme tento ústav navštěvovali a s jakým hnusem jsme pohlíželi na své učitele."

Prvního listopadu 1789 vstoupil Karel Kübeck na gymnázium. Všechna učitelská místa byla obsazena bývalými jezuity. Podle tehdejšího nařízení vedl žáky po první čtyři roky vždy jeden učitel, a teprve v pátém a šestém ročníku přibyli další. Kübeckovým třídním byl Anton Demmerler, který se pro něj stal tím, kým mu byl Lang v Jihlavě:

?Jeho památka je mi svatá. Byl mi učitelem i vychovatelem. S opravdovou láskou mi zasvětil značnou část svého času. Pod jeho vedením jsem si dokonale osvojil latinu i řečtinu. Čítával se mnou nejlepší klasiky, překládali jsme je a on jejich dílo díky svým bohatým filozofickým i archeologickým znalostem komentoval.

Kromě toho mě tento šlechetný muž vyučoval náboženství, které uměl podávat tak přitažlivě ..., že jsem obvykle upadl do vytržení, jehož blaženost nedovedu popsat a které mi ty čtyři roky strávené v jeho společnosti povýšilo na nejšťastnější období mého života."

Demmerler si svého oblíbeného žáka vyvolil za ministranta. Denně, bez ohledu na roční dobu, v zimě vyzbrojenou lucernou, vycházel malý Kübeck ke kostelu sv. Mikuláše, aby stihl mši, která začínala již v šest ráno. Po jejím skončení vyslechl stejně pozorně školní bohoslužbu, ale i potom věnoval všechny volné chvíle modlitbám. Za to si vysloužil ústrky a posměch ze strany svých závistivých spolužáků, ale nedbal jich. Demmerler si brzy všiml, že chlapec je zaměřen příliš jednostranně, a rozhodl se jeho bigotní zanícení pro víru léčit pomocí racionální matematiky. Ve Znojmě žil tehdy na odpočinku, zcela stažen do ústraní, bývalý významný pražský matematik a jezuitský konventuál, Johann Dessanek (Dešánek?), již velmi stará pán. K němu zavedl Demmerler svého žáka, aby mu denně věnoval hodinu matematiky. Dessanek dokázal látku vyložit tak znamenitým způsobem, že brzy neměl horlivějšího posluchače. Ještě po letech Kübeck na svého učitele vděčně vzpomínal:

?Dodnes děkuji Bohu, že mi v dětství a v mládí seslal kromě mých znamenitých rodičů takové učitele, kteří mi bez jakýchkoli národků na odměnu poskytli lásku a vzdělání. Každým rokem jsem býval premiantem, což mi ovšem poněkud ztěžovalo postavení mezi spolužáky, jejichž nepřízeň přecházela i na jejich rodiče, jak už to na malém městě chodí."

Díky Kübeckovým deníkům můžeme nahlédnout do hudebního života ve Znojmě na přelomu 18. a 19. století. Karlovi rodiče si velmi vážili hudebního umění, a když poznali, že jejich syn není bez talentu, zapsali ho k tehdy nejlepšímu učiteli hudby v místě, Dominiku Dřtestíkovi (Dřeštík?), na hodiny zpěvu a hry na klavír. Dokonce mu koupili nástroj vyrobený ve Znojmě, ale podobal se prý spíše cimbálu a sotva se na něm daly rozlišit jednotlivé tóny. Ale chlapec hrál i zpíval s chutí, při zpěvu ho Dřzestík doprovázel na violu a šlo to tak dobře, že se brzy stal členem chrámového sboru u sv. Mikuláše. Po třech letech mu rodiče koupili křídlo. Bylo to několik dní po smrti děvčátka, s nímž kamarádil.

?Otec ho koupil pro mě. Nikdy jsem neměl větší radost, a zároveň silnější zármutek. Vzpomínky na Marii zaznívaly v každém tónu ... Nyní jsem vlastnil nástroj, který vyluzoval tóny, moje clavicembalo jen cvrlikalo. Stal jsem se pohotovým ve čtení not i v přednesu."

Rodiče rádi jeho hře naslouchali. Jindy sedávali u kulatého stolu a Karel jim předčítal z Gellerta, kterého mu doporučil páter Demmerler. Karel byl knihou zcela zaujat a jednou se svého učitele zeptal: ?Jen proto, že je Gellert protestant, nepřijde do nebe?" Klidný Demmerler mu odpověděl: ?Ale Karle, Bůh je přece milostivý, nezapomínej na to."

Kübeckovi nebyli sice chudí, ale hmotnými statky příliš neoplývali. Proto jim nastalo těžké rozhodování, co s Karlem po skončení studia na gymnáziu. Byl sice nejlepším žákem, chtěl pokračovat na univerzitě, ale to bylo příliš nákladné. Otec tedy zažádal o stipendium pro svého syna, avšak i druhá žádost zůstala bez odezvy. Až pomohla náhoda. Matka měla ve Vídni dvě sestry. Jedna z nich těžce onemocněla a přála si ještě naposledy spatřit svou znojemskou sestru. O prázdninách roku 1793 se tedy matka se synem vydala do hlavního města monarchie. Po jejich příjezdu se teta Magdaléna jako zázrakem uzdravila. Její častou návštěvnicí byla jakási hraběnka. Karel se jí zalíbil, a když slyšela o jeho starostech, vzala ho s sebou na audienci k císaři. Ten mu poradil, aby dále pilně studoval, po gymnáziu se prý uvidí. Dlouho se nic nedělo, až roku 1794 došel z císařské kanceláře dekret na stipendium padesát zlatých ročně.

?Když jsem v říjnu 1795 přešel na vídeňskou univerzitu, musel jsem se rozloučit s hudbou. Pro zpěv jsem byl ztracen již před rokem; mutoval jsem a místo zpěvu jsem krákal. Křídlo jsem si s sebou vzít nemohl, sotva jsem našel prostor pro svou nepatrnou a hubenou tělesnou schránku. Teta mě zavedla do rodiny M. Tam měli zbrusu nový nástroj, fortepiano zhotovené panem Walterem, který musel svému řemeslu opravdu rozumět, neboť z piana zněla hudba sfér. Teta na mě prozradila, že umím hrát, byl jsem tedy vyzván, abych se dal slyšet. Rozpaky a trémou mi vyrazil pot po celém těle, ale nedalo se nic dělat, musel jsem začít. Zahrál jsem z listu pár lehčích kousků, ale velmi průměrně, protože nástroj byl pro mě nový. Posluchači však byli shovívaví.

Když jsem přišel příště, zastihl jsem tam heroje hudby, pána z Beethovenů. Byl to malý muž s ježatými, vzhůru rozčepýřenými vlasy, které neměl napudrované, což působilo velmi nedbalým dojmem. Z obličeje poznamenaného neštovicemi hleděly malé blýskavé oči. Všechny jeho údy byly v neustálém pohybu. Sedl k fortepianu a během půlhodiny se ho zmocnil tak dokonale, že uchvátil všechny přítomné. Nina M., veselá dcera svého umělecky založeného otce, se rozhodla, že mě trochu potrápí, a představila mě velkému mistru jako mladého umělce, který nedávno dorazil z provincie. Ten posměšek mě ranil, že jsem zrudl jako rak a do očí mi vhrkly slzy. Beethoven na mě pohlédl s dojetím a jeho jindy téměř divoký výraz teď zřetelně vyjadřoval účast. Vytkl Nině její chování a řekl: ?Uvidíme, má-li tento hoch nadání. Ale ne dnes." Pak se obrátil ke mně: ?Přijďte zítra, všechny vyženu a budeme zkoušet sami." Přišel jsem, a jak slíbil, byli jsme sami. Nechal mě hrát asi hodinu rozličné skladby, a když jsem skončil, pravil: ?Můj milý, nemáte žádné zvláštní hudební nadání, neztrácejte s tím moc času. Ale přece jen vám nechybí určitá obratnost a je vidět, že jste měl přísnou školu. Mohl bych vás k něčemu potřebovat a zároveň vám tím prospět. Vyučuji týdne jednu mladou osobu, častěji nemohu, a to nestačí... Zkuste s ní denně nacvičit pár kousků, já to pak už vybrousím. Mohu vás tedy doporučit?" Jeho návrh jsem s radostí přijal. Za tři dny jsem nastoupil. Rodinu tvoří otec, dcera a guvernantka. Jsou z Benátek. Markýz, dcera Julie, ale říkají ji Litta - 13 let - menší postavy, ale velmi štíhlá - ještě nikdy jsem neviděl tak krásnou tvář - mluví jen lámanou němčinou, což působí okouzlujícím dojmem. Guvernantka, rodilá Francouzka, mluví několika jazyky - opravdový Odysseus - procestovala snad celý svět, asi třicet let, krásná, na svou svěřenku přísná, avšak zároveň přátelská. Dozvěděl jsem se, že mohu přicházet denně od pěti do šesti odpoledne učit komtesu podle pokynů pana Beethovena. Budu dostávat dvacet zlatých měsíčně. Jsem-li spokojen, mohu začít už zítra. Pochopitelně jsem přijal. Byl bych Beethovenovi ruce zulíbal, ale on všechny mé díky rázně odmítl."

Šestnáctiletý Kübeck a třináctiletá komtesa se do sebe zamilovali, doslova zahořeli velkou romantickou láskou, o níž věděla pouze guvernantka. Po čase však markýz začal něco tušit. V květnu 1799 Litta Karlovi oznámila, že se vracejí do Itálie. Otec se rozhodl, že svou dceru provdá proti její vůli. Za několik měsíců, právě když Karel složil semestrové zkoušky, přišla z Benátek zpráva, že Litta umřela. Karel se žalem zhroutil, známý forman ho polomrtvého dovezl do Znojma k rodičům, kde se pak postupně zotavoval. Jaký rozdíl oproti prázdninám před třemi lety. Tehdy si do deníku poznamenal:

?Do Znojma jsem přijel 8. září v den P. Marie. Pokud to počasí dovolilo, trávil jsem volný čas u Dyje nebo v rozkošném údolíčku s ovocnými sady, které se nazývá Leska. Byl jsem rád, že jsem zase doma, ale byl jsem neklidný a stále netrpělivější. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy zase budu moci odjet. Ve Vídni žiji v lepším světě. Celý den zasvěcený vědě, večerní hodiny u markýze, to vše pro mě mělo opravdové kouzlo.

Bydlí zde ve Znojmě vdova po plukovníkovi, baronka S., která má dvě dcera, Pepi a Fany, opravdu milá děvčata; mně však ve srovnání s komtesou připadají všechny dívky jako děvečky. Obě se učí hrát na klavír u mého bývalého učitele D. Dřzestika, měly už také docela slušná fortepiana. Byl jsem k nim uveden již dříve a také tentokrát mě zvaly velmi často. Několik dní po příjezdu jsem byl pozván do rodiny plukovníka N. Rovněž jeho dcery hrály na klavír, ale když ne jejich rodiče, tedy Bůh ví, že opravdu hrozně. Už jsem se u nich neukázal."

Během svého pobytu ve Znojmě roku 1796 se Kübeck také seznámil se zajímavým mladým mužem, jehož většina lidí považovala přinejmenším a podivína.

?Potkal jsem tam rovněž jednoho muže, kterého jsem znal odjinud. Jmenoval se Olympius Korhel. Jednou mě doprovodil domů a od té doby mě navštěvoval téměř každý večer. Pro jeho zvláštní povahu jej považovali za pomateného. Pocházel z chudé rodiny a studoval s výborným prospěchem ve Znojmě i ve Vídni. Proč studia nedokončil, nevím. Vrátil se do Znojma, onemocněl, nebo byl za nemocného považován a strávil tak několik let. Podle toho, co mi řekl, studoval řeckou a římskou filozofii, potom Kantovy spisy. Dařilo se mu velmi bídně.

Když mu bylo něco přes dvacet, rozhodl se, že přijme a zvládne učení Pythagorovo. Začal plnit slib mlčení a odmítal jakoukoli potravu, která pocházela z říše zvířat. Když tak náhle přestal mluvit, usoudili jeho starostliví, ale klasicky naprosto nevzdělaní rodiče, že se zbláznil. Povolali krajského lékaře dr. Fourniera, který ho léčil tvrdě a surově hrozbami tělesných trestů a pouštěl mu tak často žilou, že ohrozil jeho život. Korhel však vytrval. Ani slůvko nepřešlo přes jeho rty, ani sousto masa nevzal do úst. Odvezli ho tedy do vídeňského blázince, kde zůstal několik měsíců, aniž by podlehl. Po čase ho propustili. Vrátil se do Znojma, nechal si narůst plnovous a denně se chodil koupat do Dyje. Činil tak při každé teplotě, doku d nezamrzla. Nosil ubohý, ale nápadný oblek, zabýval se matematikou, fyzickou a Kantem, neustále něco četl nebo psal, ale nepromluvil ani slovo. Začal až po třech letech. Jeho hlasové orgány nijak neutrpěly, neboť jeho jazyk byl vzácně hbitý. Rozuměl řecky, latinsky a francouzsky, avšak mluvil pouze německy, ale tím nejpodivnějším způsobem. Po čase začal horlivě studovat Bibli, stal se horlivým křesťanem a každopádně šlechetným a dobrým člověkem. Dával v několika domech hodiny ze základních předmětů, nic za to nepožadoval a tvářil se spokojeně, ať už dostal málo nebo nic. Pochopitelně mu dávali tak málo, jak to jen šlo, a tak žil velmi uboze a při své zvláštní povaze v rozepřích se svým okolím."

O Korhelovi se Kübeck zmiňuje ještě v zápise z roku 1830. Tehdy mu poslal sto zlatých, čímž mu ?zachoval klid a snad i život".

Když se vzpamatoval z otřesu způsobeného Littinou smrtí, nechtěl se vrátit do Vídně a ve studiu pokračoval v Praze. Vedlo se mu tam však nevalně, a proto od roku 1800 pokračoval opět ve Vídni.

O pět let později už pracoval jako koncipista v hodnosti Kanzleisekretär dvorního komisaře Rudolfa Vrbny (1805). V roce 1808 se oženil s Fanny Bagerovou. Postoupil na dvorního sekretáře a pracoval pod armádním ministrem Karlem Zichem jako armádní komisař (1809). V tomto postavení se seznámil se spisovatelem Fridrichem Schlegelem. Vzdělaný, obratný a zřejmě i patřičně ctižádostivý Kübeck začal závratnou kariéru. Stal se významným úředníkem, dobrým politikem a zdatným národohospodářem s mimořádnými zásluhami o rozvoj železnice a telegrafu v rakouské monarchii.

Roku 1840 se stal prezidentem dvorské komory tedy nejvyšším mužem přes finance. V roce 1848 se stal ministrem financí a tím převzal státní pokladnu zcela do svých rukou. V letech 1851-55 byl jmenován prezidentem říšské rady, která se po jeho smrti stala nadlouho zcela bezvýznamnou institucí.

Nepostradatelný byl nejen pro císaře, ale vysloužil si i přízeň ruského cara. Největší zásluhy si získal jako tvůrce koncepce státních drah a telegrafů. V roce 1841 předložil císaři Ferdinandovi I. systém budování železniční sítě pro celou říši. Pro dráhu do Terstu navrhl variantu mimo Maďarsko přes Semmering, která je dodnes právě v této části uznávaná za vzor harmonického spojení techniky a přírody. Roku 1816 byl povýšen do rytířského stavu a později, roku 1825, mu byl udělen titul svobodného pána. Zásluhu měl také o další větve dráhy, například o spojení Praha, Ústí nad Labem, Drážďany.

Roku 1846 předložil další velký projekt, budování státní telegrafické sítě, která podstatně modernizovala spojení v celé říši. V roce 1847 stál u zrodu rakouské Akademie věd. Politicky byl v opozici proti Kolowratovi a Metternichovi, po nástupu dvacetiletého panovníka Františka Josefa I. se stal spolu s hrabětem Stadionem architektem habsburského neoabsolutismu (byl jedním z hlavních tvůrců Silvestrovských patentů). Jeho vydané Deníky jsou skutečnými dějinami první poloviny 19. století.

Druhým sňatkem s Julií Langovou (jeho první žena Fanny umřela roku 1825) získal lechovický zámek, kam dal převést i svou rozsáhlou knihovnu a kde pobýval stále častěji. Rodinná hrobka, kterou dal postavit na nedalekém návrší, byla po druhé světové válce znesvěcena a zdevastována. Po roce 1989 byl zrestaurována. Karl Friedrich Kübeck von Kübau patří i literární historii. Zajímavé jsou jeho poznámky a komentář k přečteným knihám, jeho deníky mají literární hodnotu, zachovala se i oslavná báseň na jeho osobu, dílo Franze Grillparzera. Literárně činná byla i jeho vnučka Blanche Kübecková.

Karl Friedrich Kübeck zemřel nakažen cholerou 11. září 1855 v Habersdorfu u Vídně. Jeho osobní život nebyl příliš šťastný, ze dvou manželství měl osm dětí, z pěti synů přežil otce jen nejmladší Max.

LITERATURA:

• SVOBODA, Jiří. Karl Friedrich Kübeck a Znojmo (a Bethoven). Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 1999. (2000), s. 52-58.
• ŠTĚPNIČKOVÁ, J. Vánoce v rodině Kübecků. Znojemsko. Roč. 2, č. 51-52 (23.12.1992), s. 3.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.