Referáty

• historik, teoretik výtvarného umění, pedagog, archivář

Max Dvořák se narodil 24. června 1874 v Roudnici nad Labem jako syn lobkovického archiváře Maxe Dvořáka.

Rodina Dvořákova pocházela ze starousedlého selského rodu v Rychnově n. Kněžnou. Archivářské povolání se dědilo v rodině již v druhém pokolení. Také mladý Max Dvořák byl již v mládí určen za otcova nástupce. Navštěvoval ve svém rodišti obecnou školu a s vyznamenáním tamní městské reálné gymnasium.

Již jako studenta mocně zaujal Dvořáka velký zámecký archiv s jeho bohatou knihovnou a se skvělou rodinnou obrazárnou lobkovickou. Zajímal se nejen o historii, nýbrž především o dějiny kulturní a o dějiny umění. Horlivě studoval vzácné rukopisy a tisky a znal z nich kdejakou miniaturu.

Na gymnasiu začal brzy psát verše a v septimě a v oktávě byl redaktorem psaného studentského časopisu. Tam uveřejňoval jemné lyrické básně i kritické články, v nichž byla patrná jeho sčetlost a již tehdy vytříbený sloh.

Po absolvování gymnasia v Roudnici roku 1892, studoval Dvořák čtyři semestry na filosofické fakultě české pražské university.

V letech 1895-1897 pokračoval ve svých studiích na universitě vídeňské. Pracoval hlavně v Ústavu pro rakouský dějezpyt, který zavedl studium historických metod a pomocných věd podle vzoru pařížské École des Chartes. Svým mimořádným nadáním upozornil Dvořák brzy na sebe profesora dr. Aloise Riegla, ředitele Ústavu, a hlavně dr. Fr. Wickhoffa, který na Ústavu přednášel dějiny umění.  Vlivem Wickhoffa se věnoval plně a výhradně dějinám umění a roku 1897 se stal jeho asistentem.

Roku 1902 se habilitoval na vídeňské universitě pro dějiny středověku a novověku. Roku 1904, když se obsazovalo místo kantora dějin umění na pražské universitě, ucházel se o něj marně. Také jeho žádosti o místo na universitě ve Freiburgu ve Švýcarsku nebylo vyhověno, protože byl Čech.

To všechno rozhodlo o jeho dalších osudech. Roku 1905, po Rieglově smrti, se stal mimořádným profesorem na vídeňské universitě. Po Rieglovi převzal také jeho místo v Centrální komisi pro zachování památek.

Max Dvořák, rodem, vychováním a cítěním Čech, svůj národ nikdy nezapřel, a proto si musel těžce dobývat ve Vídni v cizím a jemu nepřejícím prostředí vůdčího postavení ve svém vědním oboru. Když byl jmenován mimořádným profesorem, vedli proti němu německonacionální studenti tažení, které vyvrcholilo hlučnými demonstracemi na chodbách a v aule university. Dvořákovi oddaní posluchači - převážně Němci - sjednali se strůjci těchto protestů kompromis.

Dvořák pak zakotvil ve Vídni tím, že se stal po Wickhoffově smrti roku 1909 jeho nástupcem na universitě jako řádný profesor dějin umění a jejím representantem na světovém vědeckém foru. Uplatňoval se vynikajícím způsobem také ve vídeňské Akademii věd.

Po válce byl jmenován presidentem rakouského Památkového úřadu a byl zahrnován i jinými významnými funkcemi. V roce 1918 odmítl místo kantora dějin umění, která mu byla nabídnuta za velmi výhodných podmínek na nově zřízené universitě v Kolíně n. R.

Po převratu se pomýšlelo na to, aby byl jmenován profesorem na pražské universitě, ale jednání o to bohužel z rozmanitých příčin ztroskotalo. Dvořákovi přátelé a žáci ve Vídni se vynasnažili ze všech sil, aby si zachovali svého milovaného učitele. Dvořák dlouho váhal a konečně povolání do Prahy odmítl.

K těmto důvodům snad také přispěl jeho již otřesený zdravotní stav, takže se cítil již příliš unaven pro namáhavou práci na novém působišti.

Válečné strádání, psychický nápor, fysické vysílení a pracovní shon způsobily, že se na počátku roku 1921 při přednášce na universitě zhroutil. Po několika dnech odejel ke svému žákovi a příteli dr. Karlu Khuenovi-Belasimu do Hrušovan nad Jevišovkou, aby se tam zotavil na Emině zámečku, umístěném v klidu zámeckého parku a rozsáhlé obory.

Zde však podlehl nočnímu mrtvičnímu záchvatu a ráno 8. února 1921 zemřel. V Hrušovanech byl Max Dvořák též pohřben.

DÍLO:

Výběr - Die Illuminatoren des Johannes von Neumarkt (1901), Das Rätsel der Brüder van Eyck (1904), Idealismus a naturalismus v gotickém sochařství a malbě (1918), Katechismus der Denkmalpflege  (1916), Geschichte der italienischen Kunst im Zeitalter der Renaissance (1929), Listy o životě a umění (1943).

LITERATURA:

• Encyklopedie českého výtvarného umění. 1. vyd. Praha : Academia, 1975. 611 s.
• Nová encyklopedie českého výtvarného umění. 1. díl, A-M. 1. vyd. Praha : Academia, 1995. 546 s.
• PAVEL, Jakub. Max Dvořák. 1. vyd. Brno : Kraj. střed. stát. památ. péče a ochr. přír., 1971. Nestr.
• ŠTĚPNIČKOVÁ, Jitka. Nahlédnutí do fondu muzejní knihovny. Znojemský region. 8.3.1996, roč. 2, č. 10, s. 5.
  

 
Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.