Referáty

• voják

Jiří Jaroš se narodil 16. ledna 1896 ve Velkém Meziříčí jako osmé dítě stolařského mistra Karla Jaroše.

V letech 1907-1911 absolvoval reálku ve Velkém Meziříčí. Poté začal studovat Státní průmyslovou školu v Brně, kterou 24. března 1915 ukončil maturitou.

Jako dobrovolník byl 15. dubna 1915 zapsán u pěšího pluku 81 v Jihlavě, kde absolvoval krátký základní vojenský kurz. Když ke konci října téhož roku ukončil školu na důstojníky v záloze, byl jmenován kadetem a zástupcem velitele čety. V lednu 1916 byl povolán na východní frontu, kde byl 14. června 1916 na Zlaté Lípě raněn do ruky a u Hajvaronky na Strypě padl do ruského zajetí. Po uzdravení vstoupil 26. července 1916 v Dobrudža do srbského sboru dobrovolníků, kde byl s hodností poručíka ustanoven velitelem čety. 28. března následujícího roku přešel jako důstojník k československým legiím v Rusku, kde do června 1917 pracoval jako náborový komisař a snažil se získat dobrovolníky pro československé legie. Od července působil rok coby velitel čety u 7. střeleckého pluku, tzv. Tatranského, pak zastával funkci prozatímního velitele roty, od září 1918 provizorního velitele praporu a v říjnu se jako definitivní velitel roty zúčastnil bojů s bolševiky na sibiřské magistrále.

Ke 30. červnu 1919 byl přemístěn ke štábu 2. střelecké divize a v hodnosti štábního kapitána ustanoven náčelníkem výzvědného oddělení. Na konci října byl ve stejné funkci přidělen k operačnímu oddělení divizního štábu.

20. června 1920 se konečně vrátil do vlasti, už v hodnosti majora ruských legií. Na výzvu ministerstva národní obrany zůstal sloužit v československé armádě, vystudoval dvouletou Vysokou školu válečnou v Praze. V rámci studia absolvoval stáže u jezdeckého i dělostřeleckého pluku a také se zúčastnil cvičení Zemského vojenského velitelství v Praze.

Po ukončení studií byl jmenován důstojníkem generálního štábu a v září 1923 byl přeložen k 6. divizi v Brně. Od prosince téhož roku pracoval jako přednosta zpravodajského oddělení štábu Zemského vojenského velitelství Brno. Po čtyřech letech byl jako náčelník 12. divize odvelen do Užhorodu. Od září 1931 působil ve funkci velitele slezského praporu pěšího pluku. Dne 26. října pak úspěšně složil zkoušku na plukovníka generálního štábu.

V září 1932 byl přemístěn k ministerstvu národní obrany jako referent školského a výchovného oddělení, přičemž v červnu následujícího roku povýšil na přednostu tohoto oddělení. Od začátku roku 1934 sloužil ve velitelské funkci v Šáchách, na maďarsko-slovenských hranicích, a konečně 30. září 1936 přešel do Znojma jako prozatímní velitel 24. pěšího pluku, definitivně velel od 31. prosince 1936.

Vedle svých vojenských povinností se věnoval i žurnalistické a spisovatelské činnosti. Přispíval do Lidových novin a Důstojnických listů, byl redaktorem Vojenské výchovy a Legionářského sjednocení a spolurektorem Vojenského světa. Své vzpomínky na funkci emisara uveřejnil v knize „Povídky emisarovy". Ve svých povídkách zachycoval své zážitky z války, ale zabýval se i problémy ve společnosti.

Velitelem znojemské posádky se stal v době, kdy se urychleně budoval systém pohraniční obrany a zdokonaloval se ozbrojený pohotovostní oddíl na Dyji. Svůj pluk pečlivě připravoval na tvrdý boj v pohraničních opevněních. Ve dnech předmnichovských jednání držel se svým plukem široké pásmo na Dyji pod Znojmem a dál na východ k Hrušovanům. Tady už od poloviny září 1938 docházelo k prudkým srážkám se vzbouřenými sudetskými Němci z jednotek Freikorpsu, kteří v boji u Hnánic zabili i zpravodajského důstojníka, poručíka Otomara Chlupa.

Ale místo boje přišla zrada francouzských a britských spojenců a v důsledku toho musel plukovník Jaroš vyklidit se svou jednotkou pevnostní pásmo a pohraniční území na Znojemsku, které od té doby patřilo Němcům.

Po dvouměsíčním pobytu na demarkační čáře na Oslavansku a Jaroměřicku umístil Jaroš své velitelství i prapor v Moravských Budějovicích, kde pobýval i v době vyhlášení protektorátu Čechy a Morava a kde byl také 24. pluk rozpuštěn. Když 31. července 1939 končila likvidace československého vojenského útvaru, byl vydán Zvláštní rozkaz velitele 24. pěšího pluku plukovníka generálního štábu Jiřího Jaroše, přičemž tento dokument je rovněž znám i pod názvem Likvidační rozkaz.

I když byla pohraniční území vydána Hitlerovi, odmítal se plukovník Jaroš smířit s novou situací, tak pokořující jeho národ. Odmítal se dívat na to, jak jeho vlast trpí. A proto koncem března začal s několika kolegy tvořit tajnou odbojovou organizaci skládající se z vojáků a z důstojníků z povolání, tedy z mužů, kteří byli k boji za národ přímo předurčení. Do civilního zaměstnání nastoupil u pobočky Nejvyššího cenového úřadu v Brně.

Odbojová činnost Jarošovy skupiny se brzy rozšířila z Moravských Budějovic na Třebíčsko, Velkomezeříčsko a Hrotovicko. Jaroš začlenil svou skupinu do vojenské odbojové organizace Obrana národa, jejíž moravské ústředí sídlilo v Brně, vedené generálem Všetečkou. Jaroš převzal část jihozápadní Moravy, která zahrnovala okresy: Velké Meziříčí, Třebíč, Moravské Budějovice, Moravský Krumlov, Jemnice, Jevišovice, Hrotovice a rovněž zbytek okresu Znojmo. Jaroš se stal krajským velitelem těchto okresů. Ve své funkci podléhal přímo generálu Slunéčkovi, kterému byla svěřena oblast celé západní Moravy.

Byly to nesčetné tajné schůzky, porady, cesty a nebezpečné akce, aby všechny hlavní přípravy byly do podzimu dokončeny a přitom uchovány v tajnosti. Svou rodinu viděl jen zřídka, snad jen o svátcích, kdy za ženou Helenou a dcerkami Jiřinkou a Helenkou dojížděl z Brna do Moravských Budějovic, později do Velkého Meziříčí. Ale do konce léta 1939 byla v tomto kraji vybudována dokonalá organizační síť, sestaveny velitelské skupiny, vybráni lidé pro zvláštní úkoly, vypracovány všechny plány. Jaroš pro svou oblast vypracoval a vydal pokyny a plány, s nimiž byli členové seznámeni ještě předtím, než Hitler zaútočil na Polsko.

Členové jihozápadního oddílu Obrany národa měli jediný cíl. Včas vystoupit z ilegality, zmobilizovat všechny členy organizace, obsadit důležitá místa a zařízení, zabránit Němcům v dalších akcích, postupně dospět až k bývalým hranicím a především obsadit Znojmo a Vranov nad Dyjí.

Chyby v organizaci sdružení Obrany národa umožnily proniknutí příslušníků gestapa do jejich řad a v listopadu 1939 bylo moravské ústředí prozrazeno a mnoho členů pozatýkáno. 1. prosince zatklo brněnské gestapo i Jiřího Jaroše. Jarošova manželka naštěstí stihla včas varovat generála Slunéčka, který se tak mohl na poslední chvíli ukrýt do podzemí. Jaroš byl zprvu vězněn na Špilberku v Brně, v Sušinových a Kounicových kolejích.

Na výslechu v Sušilových kolejích měl otřesné vzpomínky i Josef Komárek, Jarošův spolupracovník a později i spoluvězeň, zatčený 1. září 1940.

Do jara 1941 bylo postupně gestapem pozatýkáno více než šedesát dalších Jarošových kolegů.

Po vyšetřování v Brně byl Jaroš se svými spolupracovníky převezen do polské Vratislavi, do příšerné věznice v Kletschkaustrasse. O rok později, na podzim roku 1942, byli vězni u Vrchního zemského soudu ve Vratislavi po skupinkách souzeni pro přípravy k velezradě a jiná provinění proti nacistickým říšským zákonům. Většina byla odsouzena k několikaletému pobytu v káznici, ale našli se i tací, kteří byli obžaloby zproštěni a osvobozeni.

Jen šest vedoucích členů skupiny, včetně Jiřího Jaroše, bylo koncem listopadu odvezeno k berlínskému Lidovému soudu ve Stuttgartu. Ačkoliv byl Jaroš těžce nemocen, ve vězení v Ludwigsburgu se léčil na tuberkulózu, a uznán neschopným vazby, byl dál držen ve vězení.

Hlavní přelíčení se konalo ve Stuttgartu 14. prosince 1942 před senátem Lidového soudu. Trvalo pět hodin. Jiří Jaroš byl odsouzen k trestu smrti a kromě toho byl i zbaven českých práv. Rozsudek přijal Jaroš velice klidně, jen si přál, aby mohl zemřít jako voják, tedy být zastřelen. Nacisti ale jeho žádosti nevyhověli.

Plukovník Jiří Jaroš byl 6. dubna 1943 v pět hodin ráno popraven gilotinou.

LITERATURA:

• ELEM. Generál Jiří Jaroš. Znojemské listy. Roč. 5, č. 3 (27.01.1996), s. 2.
• Jaroš Jiří. Neevidované materiály. Č. 253.  
• SJ. Generál in memoriam. Znojemský regionální týdeník. Roč. 1, č. 3 (22.01.1997), s. 1.
• STŘECHA, František. Generál Jaroš nepadl u Sokolova. Moravské noviny Rovnost. Roč. 8, č. 103 (04.05.1998), s. 1, Příloha.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.