Mezi nejvýznamnější osobnosti, které na Znojemsku žili, patří Václav Divíšek, známější pod řádovým jménem Prokop Diviš.
Narodil se 26. 3. 1698 v Helkovicích u Žamberka jako syn chudých domkařů. Rodiče ho poslali na studia do znojemského jezuitského gymnázia. Zde od počátku studoval na náklady premonstrátského kláštera v Louce. Studium ukončil roku 1719.
Při vstupu do premonstrátského řádu v témže roce dostal Diviš jméno Procopius. Koncem roku 1720 složil v Louce profesní slib, v klášteře studoval filosofii a teologii, roku 1726 byl vysvěcen na kněze. Roku 1729 vyučoval v louckém klášteře filosofickým předmětům. Protože do filosofie patřily tenkrát i přírodní vědy, mohl přednášet také o svém oblíbeném tématu – fyzikálních jevech. Na rozdíl od předchůdců i současníků byl prý jeho výklad doprovázen četnými pokusy. Vypracoval rozsáhlou disertaci „Teologický oltář aneb o jediném bohu a blaženosti“, na jejímž základě byl v roce 1733 univerzitou v Salzburku vyhlášen doktorem teologie.
Roku 1736 se poprvé objevuje v Přímětcích jako administrátor. S krátkou přestávkou působil na tamější faře téměř třicet let. V červenci 1742 odešel podruhé jako farář do Přímětic, kde působil až do své smrti. (Diviš zemřel 25. prosince 1765). V sousedství přímětické fary hospodařili Jezuité, kteří zde vybudovali rozsáhlý vinný sklep ve tvaru kříže. S Jezuity se Diviš několikrát dostal do sporu, když po roce 1742 prováděl v Přímětcích hydrotechnické práce, jejichž účelem se stalo zásobování farního hospodářství užitkovou vodou.
V těchto letech také vynikl široko daleko známým originálním hudebním nástrojem Denis D´or (Zlatý Diviš). Byl to skříňkový hudební nástroj s pedálem a vysouvací klaviaturou o délce 160 cm, šířce 92 cm a výšce 128 cm. Měl celkem 790 kovových strun a 14 většinou zdvojených rejstříků. Nástroj byl mechanicky důmyslně sestaven a za 45 minut mohl být naladěn. Kombinace a přeřazování rejstříků umožňovalo, že denisdor vydával 150 různých harmonií. Napodoboval zvuky harf, louten, klavírů, zvonkové hry, lesních rohů, fagotů a klarinetů, měl hluboký hlas, i hlas lidský. Za největší vymoženost byly odborníky považovány souzvuky. Na nástroj se hrálo jako na varhany rukama i nohama. Divišův zájem o pokusy s elektřinou se v denisdiru projevil v tom, že napájel struny elektřinou a byl přesvědčen, že je pak zvuk čistší a plnější.
Po Divišově smrti byl nástroj odvezen do Louky, odtud po zrušení kláštera roku 1784 do Vídně. Na něm pak koncertoval bývalý kanovník z Louky , Norbert Wieser. Poslední koncert byl uspořádán v Prešpurku (dnešní Bratislavě), kde denisdor a majitel mizí. Je pravděpodobné, že Diviš pracoval i na druhém denisdoru, který měl být prodán do Berlína. Před dojednáním koupě však Diviš umírá.
Bylo zjištěno, že Divišova experimentální technika se pohybovala na úrovni tehdejšího bádání. Uplatňoval dva hlavní přístroje – třecí elektřinu a leydenskou láhev. Oba přístroje si zhotovil sám. Roku 1750 se dostalo Divišovi pozvání od císařských manželů Marie Terezie a Františka Lotrinského do Vídně, kde císařský dvůr s napětím očekával jeho pokusy.
Právem ho řadíme k průkopníkům elektroléčby. V tomto směru konal pokusy se znojemským lékařem Eichlerem při pitvách zemřelých. Pro léčení si zhotovil bukovou desku, téměř 1 m dlouhou a asi 80 cm širokou. Postavil nebo posadil na ni nemocného a elektrizoval jej pomocí tyčky, spojené s elektrem. Dbal na to, aby elektrizování mělo jen určitý stupeň síly. Léčil bolesti hlavy, krku, uší, očí, revmatismu, lehčí ochrnutí apod. Do roku 1758 vyléčil asi 50 lidí. Mimo jiné se zbavil i vlastních chronických bolestí v krku a nepříjemného revmatismu.
V teoretickém pojednání Magia naturalis (Přírodní magie), jehož převážná část vyšla v německém překladu roku 1765 a podruhé v r. 1768, píše Diviš o příčinách nemoci a smrti, o zásadách léčení elektřinou a působení elektřiny na živý organismus vůbec. Dopisoval si s některými předními učenci své doby, ve Vídni s jezuitským vychovatelem budoucího císaře Josefa II. – Josefem Franzem, s profesorem pražské lékařské fakulty Janem Antonínem Scrincim, s teologem Christophem Oetingerem a s proslulým matematikem a členem akademií věd v Petrohradě a Berlíně Leonhardem Eulerem.
Vrcholem badatelské činnosti Prokopa Diviše se stal vynález bleskosvodu, který dal vztyčit na farské zahradě v Přímětcích 15. června 1754. Máme dva popisy Divišova bleskosvodu. Starší z nich pochází přímo od Diviše. Vznikl nejdříve roku 1761 a byl k němu připojen dnes nedochovaný nákres. Druhý popis spolu s nákresem byl zveřejněn Pelcem roku 1777. Oba popisy se shodují v tom, že poskytují informace o přístroji téže koncepce.
Základem „povětrnostního stroje“ byl ze dvou tyčí sestavený horizontální nosný kříž, usazený pravoúhle na vertikální železné ose. Konce čtyř ramen nosného horizontálního kříže byly pravoúhle překříženy čtyřmi kratšími železnými tyčemi. Tak vzniklo na nosném kříži celkem 12 železných nástavců pro stabilní zakončení, na něž bylo navařeno vertikálně 12 železných nástavců pro stabilní umístění dvanácti krabic, vyplněných železnými pilinami. Třináctá krabice byla umístěná na kolmou osu celé konstrukce, těsně pod vrcholová otáčivá křidýlka, jejichž účelem bylo plašit ptáky. Horní víka krabic měla tři řady otvorů, v nichž bylo zabudováno na 400 ostrých kovových hrotů, nasedajících dolním koncem na dna krabic. U spodního zakončení svislé osy konstrukce byla zhotovena tři kovová pouta, od nichž k zemi vedly tři železné řetězy. Konstrukce tohoto stroje byla vlastně velkým jímačem a řetězy pak byly svody, zakotvenými dost hluboko v zemi kovovými kotvami. Tyto kotvy mohly mít funkci zemničů tím spíše, že byly zasazeny do upěchovaných železných pilin nebo okují. Tím byly jímače vodivě spojeny se zemniči a Divišův stroj jako celek byl uzemněným hromosvodem. Diviš sám si od svého stroje sliboval mnohem víc než mohl splnit. Měl mít preventivní účinek – elektřinu z mraků vysát a znemožnit tak bleskům vůbec vzniknout. Jeho bleskosvod však fungoval dokonale tím, že splňoval základní požadavek – byl uzemněn. Po několika letech stroj přestal fungovat. V roce 1760 přišlo dlouhotrvající sucho, které rolníci přisuzovali právě tomuto stroji, a proto stroj strhli. Druhou „mašinu povětří“ umístil asi v roce 1761 na věži přímětického kostela. Přišlo totiž léto a s ním i prudké bouře, přívaly a krupobití. Lidé z okolí žádali o opětovné postavení bleskosvodu.
Této konstrukci byla přisuzována těžkopádnost, náročnost a neupotřebitelnost v praxi. Ve světě se prosadil jednodušší Franklinův typ, postavený poprvé roku 1760 na domě kupce Westa ve Filadelfii.
Roku 1898 zasadila Znojemská Beseda na přímětické faře Divišovi pamětní desku. Roku 1906 byl pak vztyčen model Divišova přístroje na nádvoří znojemského hradu, kde setrval několik desetiletí. Roku 1936 zbudovali členové Národní jednoty před přímětickou farou památník s modelem bleskosvodu. Od roku 1965 do počátku 90. let byla na faře v Přímětcích instalována výstava o životě a díle Prokopa Diviše. V současné době se exponáty nacházejí na Základní škole Prokopa Diviše v Přímětcích. Jeho působení ve Znojmě připomíná pamětní deska v bývalém jezuitském gymnáziu a také busta od J. T. Fischera na náměstí Prokopa Diviše.
LITERATURA:
-
ČAPKA,František. Portréty osobností Moravy. 1. díl. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1996. 73 s. ISBN 80-210-1311-7.
-
HAUBELT,Josef. České osvícenství. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1986. 459 s.
-
Prokop Diviš. 1. vyd. Znojmo : Okresní knihovna Znojmo, 1986. 10 s.
-
KRAUS,Ivo. O vynálezci povětrnostního stroje. Hospodářské noviny, roč. 42, 20.3.1998, s.33.
- ČTVERÁČEK,Petr. Včera uplynulo již 300 let od narození Prokopa Diviše – vynálezce bleskosvodu. Nové listy. 2. roč. 27.3.1998. s.5.
Referátek pro Vás vypracovala Eva Šrámková.