*25. 12. 1769
†18. 2. 1838 – Brno
Místa působení: Miroslavské Knínice
Životopis:
Pocházel z významného rakouského rodu. Od konce 18. století zastával funkci rady zemského soudu v Brně a na sklonku života byl také radou olomouckého biskupského soudu. Byl činný v celé řadě spolků (Spolek pro podporu zemědělství a přírody v Brně, Moravsko-slezský spolek pro zvelebení ovčáctví). Od 2. února 1809 vlastnil Miroslavské Knínice. Nedlouho po roce 1809 na místě někdejší barokní zahrady založil přírodně krajinářský park. S velkou pravděpodobností také nechal provést klasicistní úpravy zámku. 3. září 1798 se Emanuel oženil s Alžbětou rozenou Rodenovou z Hirzenau, s níž měl nejméně dvě děti.
Zdroj:
HODEČEK, Dalibor. Miroslavské Knínice 1262-2012. Vyd. 1. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost pro obec Miroslavské Knínice, 2012, 306 s.
BRÜGGE, Philipp Viktor Paulitschke von – cestovatel (120. výročí úmrtí)
*25. 9. 1854 – Čermákovice
†11. 12. 1899 – Vídeň
Místa působení: Znojmo, Trutnov, Litovel, Uherské Hradiště, Vídeň
Životopis:
Střední školu navštěvoval v Trutnově, Litovli, Uherském Hradišti, veFreistadtu a maturoval v r. 1872 v Leibachu v Dolním Rakousku. V letech 1872-1876 studoval ve Štýrském Hradci a ve Vídni přírodní vědy a zeměpis. Pedagog na znojemském gymnáziu, kde učil latinu, řečtinu, matematiku a češtinu a zároveň byl podučitelem tělocviku a třídním učitelem (1877-1900). V r. 1900 přeložen na gymnázium do Hernalsu. Habilitoval se jako soukromý docent zeměpisu na vídeňské Univerzitě (1882). Pedagog na piaristickém gymnáziu v VIII. vídeňském okresu (1889). Zájem o geografii, etnografii, cestování projevoval již od mládí. Nejprve cestoval po Evropě. Navštívil Německo a Belgii (1877), Holandsko a Anglii (1879). Ale jeho hlavním zájmem byla Afrika. Zřejmě už v době studií se stal členem vídeňské africké společnosti. Poprvé africký kontinent navštívil v létě 1880 (Egypt, Nubie). V letech 1884-1885 pobýval v Etiopii s východoafrickou expedicí. Za svoji činnost výzkumnou i vědeckou povýšen do šlechtického stavu (von Brügge), nositel italského Korunního řádu a tureckého Osmanského řádu.
Dílo:
Autor řady vysoce odborných děl, která se týkají africké geografie a etnografie.
Nejdůležitější práce: Die afrikanischen Neger (1878), Die geographische Erforschung des afrikanischen Continents von den ältesten Zeiten bis auf unsere Tage (1879 - disertační práce), Leitfaden der geographischen Verkerslehre (1881), Die Afrikaliteratur in der Zeit von 1 500 bis 1 750 (1882 - habilitační práce), Afrika, commerciell, politisch, statistisch (1882), Die geographische Erforschung von Adal und Harar (1884), Die Sudanländer (1885), Beitrage zur Ethnographie und Antropologie der Somál, Galla und Harar (1886), Ethnographie Nordost - Afrikas (I. 1883, II. 1886), Harar (1888), Der Antheil Österreichs an der Afrikaforschungin den letzten fünfzig Jahren Ursbhprung und Wanderungen der Halla - Rasse (1889), Die Pflege der Erkunde in Österreich (1890).
Zdroj:
MARTÍNEK, J.; MARTÍNEK, M. Kdo byl kdo: Naši cestovatelé a geografové. Praha: Libri, 1998, 509 s. ISBN 80-85983-50-8.
BURDA, Matěj – lékař (390. výročí úmrtí)
*24. 8. 1560 – Kolinec
†16. 12. 1629 – Toruň
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Základní vzdělání získal na školách v Sušici a Klatovech. V r. 1581 odešel do Prahy, kde navštěvoval školu u Sv. Štěpána a po půl roce přešel do školy Sv. Michala. V letech 1590-1591 vyučoval jako collega docentium v Meziříčí nad Oslavou (Velké Meziříčí). Tehdy si polatinštil jméno a začal sklízet první úspěchy jako latický básník. Od podzimu roku 1591 učitel Jana z Vartenberka v Napajedlích. Poté působil střídavě na městských školách ve Znojmě, Jihlavě, Napajedlích a Břehu. V r. 1596 začal navštěvovat Lékařskou fakultu Univerzity v Basileji. Zájem o lékařské studium v něm probudil Jan Pomárius, u kterého praktikoval ve Znojmě (říjen 1591 - duben 1593). Za deset měsíců dokončil disertační práci a v r. 1597 získal doktorát. Lékařskou praxi provozoval v Napajedlích (od května 1597) a v Litoměřicích (1598). V r. 1609 jmenován českými stavy zemským lékařem se sídlem na Novém Městě pražském. Získal měšťanské právo (1612). Jako proslulý lékař se dostal do rodin mnoha významných osobností a získal značný majetek. O čtyři roky později byl defensorem (tj. zástupcem českých stavů pod obojí, kteří byli pověření ochranou této víry). Po bělohorské bitvě úřad zanikl. V Praze pobýval až do r. 1627. Poté se odstěhoval do Toruně, kde byl osobním lékařem polského krále Vladislava.
Dílo:
Caesares . . 1595 (třídílný soubor latinských básní o římských císařích). Za toto dílo získal titul Poeta Caesareus a erb s přídomkem z Borbenheimu (1596). Ostatní básnická tvorba nepřesáhla průměr příležitostných veršů. Jako autor lékařské literatury měl výrazné úspěchy, zejména tam, kde těžil ze sebepozorování. V r. 1615 rozpoznal léčivé vlastnosti chebských vod (dnešní Františkovy Lázně) a přispěl tak k rozšíření jejich pověsti. V r. 1618 se podílel na vydání českého veršovaného žaltáře, k němuž připojil latinské verše s českým překladem. Zanechal rukopisy lékařských knih a deníky, které byly vydány až v r. 1896.
Zdroj:
VINICKÁ, Věroslava. Osobnosti Znojemska: spisovatelé. Znojmo, Okresní knihovna, 1992.
ČÁP, Jan – hudební skladatel (40. výročí úmrtí)
*1. 5. 1920 – Jezeřany
†21. 12. 1979 – Zbýšov
Místa působení: Brno, Rosice u Brna
Životopis:
Již v dětství se u něho projevovalo hudební nadání. Jako chlapec se učil hrát na housle u pana Roberta Tručky staršího. Přáním maminky bylo, aby se stal jednou varhaníkem a hrál v místním kostele. Dne 1. září 1942 nastoupil na konzervatoř v Brně, 28. června 1947 dokončil zde studia s prospěchem výborným (nejprve dvouletý varhanický kurz a potom varhanické oddělení). Poté navštěvoval JAMU, kde studoval sborové disciplíny u prof. J. Šoupala a V. Steimana. Závěrečnou zkoušku vykonal 27. 6. 1953. Další praxi získal spoluprací s dirigenty jihomoravské oblasti a v kurzech vedených Zbyňkem Mrkosem. Ještě při studiu pracoval tři roky jako profesor hudby v Brně - Židenicích a rovněž jako ředitel kůru při farním úřadě v Brně na Křenové. Řídil různé studentské sbory. V roce 1945 založil sbor v Jeřezanech. V Brně vedl nejprve dětský chrámový sbor, pak smíšený chrámový sbor. Pro své náboženské přesvědčení byl nucen z Brna odejít. Od září 1959 nastoupil na místo ředitele hudební školy v Zastávce u Brna s pobočkou ve Zbýšově. Od 1. 9. 1969 se stal ředitelem LŠU v Rosicích. Roku 1962 založil a po dobu 17 let řídil smíšený pěvecký sbor Hornická píseň ve Zbýšově u Brna. Sbor vystupoval při různých oslavách a na hudebních slavnostech v celé vlasti i v zahraničí.
Dílo:
Byl činný jako hudební skladatel a upravovatel lidových písní. Komponoval různé hudební skladby např. - Kovářská polka, valčík Pozdrav Jezeřanům a jiné. Známy jsou jeho náboženské kantáty a rovněž skladba Zrcadlo odvanutých snů pro klavír.
Zdroj:
Jan Čáp. Neevidované materiály. Č. 267.
ČERNÝ, Rudolf – spisovatel (40. výročí úmrtí)*14. 4. 1905 – Ochoz
†11. 12. 1979 – Moravské Budějovice
Místa působení: Znojmo, Praha 6, Jaroměřice nad Rokytnou
Životopis:
Absolvent tzv. reformního gymnázia v Moravských Budějovicích (1924), Filozofické fakulty Karlovy univerzity (1929). Působil jako středoškolský profesor v Českém Těšíně, Kroměříži, Trenčíně, Michalovcích a Košicích. V r. 1938 krátce působil na znojemském gymnáziu. Učil v Třebíči (do února 1948), na gymnáziu a základní škole v Moravských Budějovicích a Jaroměřicích nad Rokytnou.
Dílo:
Nokturna (1992). Převážná část prací z období 1948-1968 zůstala nevydána. Psal pod pseudonymem Cyril Ochoza. Pod tímto jménem publikoval povídkové příběhy (Večer a dívka, Dům u cesty, Pracovní schůze). Překládal z francouzštiny a němčiny.
Zdroj:
Moravskobudějovicko-Jemnicko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1997, 863 s.
FRIEDENFELDT, Fritz Fraß von – spisovatel (110. výročí úmrtí)
*1839 – Znojmo
†17. 12. 1909 – Znojmo
Místa působení: Starý Šaldorf, Zálesí, Znojmo
Životopis:
Čestný občan obce Starý Šaldorf. Hospodář v Zálesí, byl členem několika znojemských spolků. Patřil k Hudebnímu spolku a ke Spolku německých občanů. Byl jedním ze zakladatelů německého tělovýchovného spolku, byl velitelem hasičů a za to byl jmenován čestným občanem. Byl zakladatelem a předsedou okresní požární asociace, člen Okrašlovacího spolku ve Znojmě, redaktor týdeníku Znaimer Wochenblatt a deníku Znaimer Tagblatt. Po mnoho let byl tajemníkem Okresního hospodářského spolku.
Zdroj:
LANG, Johann. Ehrenbürger der Gemeinde Altschallersdorf. Heimatbuch Altschallersdorf. S. l.: J. Lang, 1998, s. 35.
HÁJEK, Eduard – šachista (30. výročí úmrtí)
*3. 3. 1923
†17. 12. 1989
Místa působení: Znojmo
Zdroj:
DOLEŽAL, Ladislav. 80 let královské hry v královském městě Znojmě. Znojmo: Šachové sdružení, 2001, 68 s.
HERZÁNOVÁ, Eliška – protifašistický bojovník (100. výročí narození)
*15. 12. 1919 – Radkovice
Zdroj:
Bojovali za vlast: Eliška Herzánová, roz. Bassistová. Znojemské listy. 1998, roč. 7, č. 13, s. 2, příl. Kaleidoskop vážně i nevážně.
KRACKER, Jan Lukáš – freskař (240. výročí úmrtí)
*3. 3. 1717 – Jager
†1. 12. 1779 – Jager (Uhry)
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Absolvent vídeňské Akademie (1733 zapsán). Žil a tvořil ve Znojmě a později v Uhrách, kde vstoupil do služeb jagerského biskupa.
Dílo:
Oltářní obrazy: hlavní oltář v Bystrném u Poličky (1749), hlavní oltář kapucínského kostela ve Znojmě (kolem r. 1750), boční oltáře v kostele sv. Kříže ve Znojmě, jezuitský kostel sv. Mikuláše na Malé Straně (2 obrazy, 1760-1761) aj.
Fresky: freska na klenbě lodi v jezuitském kostele sv. Mikuláše na Malé Straně (1760-1761), v kapli sv. Tekly kostela Alžbětinek Na Slupi (kolem r. 1760-1761), cyklus křížové cesty v Opavě-Kateřinkách (1761) aj. Mezi jeho práce lze zařadit čtveřici pláten určených pro kostel sv. Petra a Pavla v Miroslavi u Znojma, obrazy vznikly okolo roku 1750. Dále soubor obrazů v dolnorakouském Seefeldu, v kostele sv. Anny vzniklý asi mezi lety 1750-1760.
Zdroj:
Jan Lukáš Kracker. Neevidované materiály. Č. 758.
LANG, Florián – probošt (260. výročí narození)
*13. 12. 1759 – Plzeň
†4. 3. 1837 – Hradiště
Místa působení: Hradiště
Životopis:
Narodil se v Plzni v Čechách, řádové sliby složil 3. ledna 1784 a primici měl 26. června 1785. Od roku 1785 působil jako kooperátor u sv. Petra v Praze, od roku 1791 v Kníně, od 10. Listopadu 1796 jako administrátor v Mašovicích, od 23. listopadu 1810 jako podpřevor a rentmistr (důchodní) v řádovém domě, konečně 11. dubna 1814 převzal převorství.
Zdroj:
KACETL, Jiří. Kronika Hradiště u Znojma. Znojmo: Okrašlovací spolek ve Znojmě, 2011, 245 s.
MACHAIN, Jan – toufar (150. výročí narození)
*7. 12. 1869
†13. 7. 1925 – Pavlice
Místa působení: Pavlice
Životopis:
Převzal živnost po svém otci, ale byl nucen dílnu uzavřít v r. 1914 v důsledku válečných událostí, nedostaku surovin a silné konkurence továrny Dittmar ze Znojma. Začal se věnovat zemědělství.
Zdroj:
Jan Machain [online]. [cit. 2012-03-16]. Dostupné na: http://pavlice-historie.wz.cz/toufari_pavlice.html
PAVLÍK, Josef – spisovatel (90. výročí narození)
*27. 12. 1929 – Višňové
Místa působení: Znojmo, Bystřice nad Pernštejnem, Žďár nad Sázavou
Životopis:
Základní vzdělání získal na školách v Žeroticích a ve Višňové. Absolvent Státního koedukačního učitelského ústavu ve Znojmě (1948) a Pedagogického institutu v Brně - obor čeština, dějepis a výtvarná výchova (1963). Pedagog na školách v pohraničním okrese Hlučín-nyní Opava (1948-1951). V letech 1951-1953 sloužil u PTP. Od r. 1954 pracoval jako učitel a později na odboru školství na Žďársku. Nyní v důchodu.
Dílo:
Z regionální tvorby ve vztahu ke Znojemsku. Sbírky veršů: Návraty (1992), Doznání (1993) Próza: Z prošlého času (1993), Pod věží Žerotického hradu (1993), Žerotické obrázky I., II., III. IV. (1994 - 1995).
Časopisecky publikovaná četba na pokračování: v Rovnosti a v Brněnském večerníku: Krásná venkovanka (1972), Setkání (1977), Ztracený sen (1980), Údolí krásných snů (1983), Setkání s hájnikovou dcerou (1985), Vlna života (1983), A bylo jich osm (1979), Krajinou dětství Josefa Uhra (1981), V čase zastavení (1983), Pod jadranským sluncem (1984).
Sbírky básní: Pro chválu všedního dne, Co povídal vítr, Verše, Zrcadlení Vysočiny, Můj Doubravník a Vysočina, Dotýkání rosných bodů, Verše psané pro Markétku, Země zasněná, Krajinou Františka Emlera, Horácké variace, Nad obrazy Věry Vovsové, Jamborova Vysočina, Žena s duší krásna aj.
Próza: Po stopách učitelských míst J. V. Plevy, Krajem šípků a jeřabin, Stručný přehled hudebních skladatelů a hudebníků okresu Žďár nad Sázavou, Josef Věromír Pleva vzpomíná, Horácko vzpomíná, Přehled výtvarných umělců Žďárska, Alois Lukášek, Kamarádi, já se vrátím, Božena Němcová a Vysočina, Petr Bezruč, Vzpomínky na Petra Křičku, Karasinský rodák Gustav Pfleger Moravský aj.
Literární ocenění v soutěžích: Proseč Terezy Novákové, Šrámkova Sobotka.
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2009, roč. 9, č. 51, s. IV, příl.
PIZZIGHELLI, Giuseppe – důstojník (170. výročí narození)
*28. 12. 1849 – Mantova (Itálie)
†16. 4. 1912 – Florencie
Místa působení: Znojmo, Loucký klášter
Životopis:
V roce 1865 absolvoval Vojenskou akademii ve Znojmě (Loucký klášter).
Zdroj:
GIUSEPPE, Pizzighelli [online]. [cit. 2012-03-27]. Dostupné na: http://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_P/Pizzighelli_Giuseppe_1849_1912.xml
ŘÍHÁČEK, Karel – fotograf (30. výročí úmrtí)
*20. 11. 1921 – Hluboké Mašůvky
†7. 12. 1989 – Jihlava
Dílo:
Zabýval se uměleckou fotografií. Ve svých fotoobrazech se tématicky zajímal o moravskou krajinu. Jeho fotografie byly příležitostně reprodukovány v tisku a najdeme je také v knize Na toulkách za historií a pověstmi Hlubokých Mašůvek (1988).
Zdroj:
AFS. Karel Říháček padesátiletý. Znojemsko. 1971, roč. 12, č. 47, s. 7.
ŠAŠINA, Antonín – archivář (70. výročí úmrtí)
*24. 12. 1892 – Želetice
†5. 12. 1949 – Nový Bydžov
Životopis:
kronikář Nového Bydžova; archivář Městského archivu v Novém Bydžově od r. 1927
Zdroj:
HOFFMANNOVÁ, Jaroslava. Biografický slovník archivářů českých zemí. 1. vyd. Praha: Libri, 2000, 830 s.
TOCHÁČEK, Emanuel – duchovní (130. výročí narození)*8. 12. 1889 – Křtěnov
†16. 1. 1973 – Letovice
Místa působení: Lančov
Životopis:
Emanuel Tocháček pocházel z početné mlynářské rodiny. Od dětství byl jeho život těsně spjat se včelařením. Prvním učitelem v tomto oboru byl jeho otec. V r. 1910 maturoval s vyznamenáním na klasickém gymnáziu v Brně. Ve studiích pokračoval v brněnském kněžském semináři a 5. 7. 1914 přijal kněžské svěcení. Funkci kaplana zastával celkem 10 let v různých českých a německých farnostech Brněnské diecéze. V r. 1915 za svého působení v Lulči u Vyškova poprvé onemocněl plicní chorobou. Zdravotní těžkosti ho pak pronásledovaly po celý další život. Podmínky k samostatnému včelaření našel až na faře v Trstěnicích u Znojma. Z Trstěnic se na další působiště, kterým byl Hrádek u Znojma, stěhoval v r. 1922 už se dvaadvaceti včelstvy. Za úsměvnou poznámku stojí, že v Hrádku vydržel nejdéle ze všech svých předchůdců i následovníků. Jeho představený hrádecký farář byl velmi přísný. Tocháček však došel u něj přízně, poněvadž volný čas trávil u včel a nikoliv ve vinných sklípcích hrádeckých farníků, jak tomu bylo zvykem u jeho předchůdců. Samostatné místo získal v r. 1924 ustanovením za faráře v tehdy německé obci Lančov u Vranova nad Dyjí. Ve třicátých letech se znovu ozvaly churavé plíce a na zdraví mu nepřidal ani další politický vývoj. Nacisté v Lančově hrozili lidovým hlasováním proti jeho osobě. Nebezpečná situace ukončila až po záboru Sudet nacistickým Německem v roce 1938. Tocháček se stěhoval na faru do Divák a později v r. 1941 do Radkovic u Hrotovic. Návrat do Lančova po osvobození nebyl jednoduchý. Vrácení včelína se musel domáhat právní cestou. Teprve po třech letech od osvobození na základě restitučních zákonů dosáhl navrácení pro něj tak důležitého majetku. Pro poválečné období zejména v etapě budování reálného socialismu bylo příznačné, že kněží i duchovní ostatních církví a náboženských společností byli pokládání za osoby pro veřejný život nežádoucí. O to pozoruhodnější se jeví skutečnost, že Tocháčkovo jméno se stalo známým po celé zemi. Byly organizovány exkurze do jeho včelína a neděli co neděli přijížděly celé autobusové zájezdy zájemců o včelaření ze všech koutů Čsl. republiky. Pro závěr jeho života lze použít klasického obratu: "Zesnul tak, jak žil." – v zimě 1973 při práci na úlových rámcích. Pohřbu se účastnilo velké množství lidí. Rozloučit s ním se přišlo na 70 kněží a ve velké míře také vděčná včelařská veřejnost.
Dílo:
Pro rozvoj československého a českého včelařství je Tocháček významný především v propagaci kraňské rasy včely medonosné. Do té doby byl u nás rozšířen chov původní středo a severoevropské rasy tzv. včely tmavé. Po kruté zimě 1928/29 přišel Tocháček o třetinu svých včelstev. Při obnově svého chovu se rozhodl pro jediný typ – včelu kraňskou kmen Sklenar 47. Zkušenosti, které při dalším šlechtění získával, vedly ho k přesvědčení, že pro naše podmínky se "kraňka" zdá být nejvhodnější. Užitkovost, vitalita při přezimování, mírnost, malá rojivost – vlastnosti, kterými jsou kraňské včely charakteristické a v našich podmínkách je naplno uplatňují. Po válce se Tocháček vrátil ke své šlechtitelské práci i přes nepřízeň doby. Německá hospodyně Agnes Merklová, ještě než byla odsunuta, propašovala z Rakouska několik včelích matek "kraňky" a Tocháček mohl pokračovat v práci. Kraňská včela byla uznávaná nejen ve Slovinsku, odkud pochází, ale především v Rakousku a Německu. V ovzduší poválečných let, kdy myšlenky vlastenectví a nacionalismu často vítězili nad racionalitou, by se Tocháček k plemennému materiálu kraňky jinou cestou dostal jen ztěží. V poválečných letech nenalézala jeho šlechtitelská práce odezvu u oficiálních míst. Jednak zastával nežádoucí povolání duchovního, a také z toho důvodu, že šlechtil kmen populární na "nepřátelském západě". Dnes je kraňka jediným plemenem včely medonosné, které je povoleno chovat na území celé České republiky.
Publikační činnost:
Ještě před Únorem 1948 publikoval Tocháček především v časopise Milotický hospodář. V r. 1947 společně s předními moravskými odborníky ing. Jiřím Savvinem a Václavem Škvařilem vydal v Miloticích nad Bečvou publikaci O včelách a včelařích. Ani po r. 1948 přes nepřátelství oficiální moci vůči Tocháčkovi jako knězi, nebyla spolupráce odborné veřejnosti s Tocháčkem přerušena. To jen svědčí o jeho odborných kvalitách. Podílel se jako spoluautor na vzniku a vydání Včelařské encyklopedie [2] – publikace celostátního významu vydané v r 1956. Pro výše zmiňované důvody jeho jméno jako spoluautora už nesmělo být uvedeno.
Zdroj:
ŠÍPEK, Zdeněk. Život a dílo P. Emanuela Tocháčka: (8. 12. 1889-16. 1. 1973). Jižní Morava. 2003, roč. 39, č. 42, s. 101-115.
UGARTE, Alois – guvernér (270. výročí narození)
*15. 12. 1749
†18. 11. 1817 Štýrský Hradec
Místa působení: Pavlice, Jevišovice
Životopis:
Po studiích na tereziánské akademii ve Vídni v letech 1760-1768 pracoval na dolnorakouském zemském úřadě s titulem rady. Po krátkém angažmá v úřadu uherského královského rady jej v roce 1782 dvůr vyslal, aby se ujal funkce viceprezidenta gubernia v království haličském a ladoměřském se sídlem ve Lvově. Po osobní návštěvě císaře Josefa II. v Haliči v roce 1786 povolal panovník Ugarteho zpět do Vídně, kde z něj ve své dvorské kanceláři učinil poradce pro haličské otázky. Ani zde však nepůsobil dlouho. Od Josefova nástupce, císaře Leopolda II., získal roku 1787 za své zásluhy titul tajného rady a po dobu následujících 12 let postupně zastával úřad moravsko-slezského místodržícího, moravského zemského hejtmana, prezidenta zemského apelačního soudu a gubernátora. Za dobu působení v moravských zemských úřadech se významně zasloužil o hospodářský rozvoj Moravy zaváděním nových technologických odvětví, zvláště v zemědělství. Panství Pavlice spravoval od r. 1774 až do své smrti r. 1817, kdy panství zdědil jeho synovec Josef Ugarte.
Zdroj:
KLEMPA, Aleš. Nový zámek v Jevišovicích: od Villy Ugarte k pozdně romantické rezidenci v arkádovém stylu podle znovuobjeveného vídeňského projektu. Sborník Státního okresního archivu Znojmo 2011. 2012, s. 50-87.
URBÁNEK, František Augustin – nakladatel (100. výročí úmrtí)*24. 11. 1842 – Moravské Budějovice
†4. 12. 1919 – Praha 6 (Česko)
Místa působení: Znojmo, Praha 6 (Česko), Brno
Životopis:
František Augustin Urbánek (1842-1919), rodák z Moravských Budějovic, vyučený knihkupec, přišel do Prahy v roce 1862, rozhodnut realizovat vznešené ideály Učitelé národů J. A. Komenského, v čemž tento věrný syn své doby viděl smysl svého života a svůj osobní přínos českému národnímu obrození. V Praze založil rodinu, která měla v příštích sto letech sehrát zcela výjimečnou kulturní roli. Svou ediční činnost zahájil Fr. A. Urbánek v roce 1871 cele ve znamení myšlenek J. A. Komenského. Začal vydávat první české učebnice ze všech oborů obecného vzdělání (do té doby většinou německých): matematiku, aritmetiku, dějiny, ale i ruční práce, Komenského "Bránu jazyka otevřenou" (česky i latinsky) a jako asi první na světě vůbec učebnici romského jazyka "Cib romani". Naše dnešní problémy řešil s energií a odvahou už před sto lety! Spolupracoval s tehdejšími nejlepšími pedagogy, spisovateli i výtvarníky. Když splnil úkol všeobecně vzdělávací, jehož úspěch přilákal i řadu oficiálních následovníků, jasnozřivě rozpoznal, že podobný úhor je i ve vydávání české hudby. V tom mu byl neocenitelným pomocníkem jeho bratr Velebín (1853-1892). František, typ koncepční a organizační, pevně ovládal ekonomiku firmy. Velebín byl naopak rozený dramaturg, člověk společenský, plný nápadů a fantazie (Organizoval např. pražské návštěvy Čajkovského a Saint-Saënse.) Hned první dvě díla, která vydali, svědčí o jejich objevné odvaze: první byl Fibichův Idruhý smyčcový kvartet G dur, rytá partitura i hlasy, druhá Smetanova Má vlast! Partitury i hlasy a skladatelova úprava pro klavír na čtyři ruce, vše ryté, každá partitura s originální litografií. (Nezapomeňme, že jediný orchestr Prozatímního divadla byl tehdy schopen "Mou vlast" zahrát, pokud si vzal výpomoce z Německého divadla.) Nejvýrazněji se do historie rodiny Urbánkovy ze synů zapsal prvorozený Mojmír (1873-1919). Z cest na zkušenou (Německo, Francie, Anglie a USA) se vrátil jako moderní podnikatel. V roce 1900 se osamostatnil a podle svých představ dal v Jungmannově ulici postavit architektonicky vzácný "Dům hudby Mozarteum", kde měl nejen nakladatelství, tiskárnu a prodejny, ale i vlastní koncertní síň, agenturu, prodej klavírů a zastoupení italského nakladatelství Ricordi. Zemřel, bohužel, příliš mlád, ve stejném roce jako jeho otec (1919). Naštěstí jeho syn, rovněž Mojmír (1902-1976), úspěšně pokračoval v rozvíjení myšlenek, které už otec nemohl uskutečnit. Druhorozený syn František (1877-1920) pracoval s nejmladším Vladimírem (1878-1948) v otcově firmě, ale i on zemřel brzy po svém otci (1920) a neměl čas se samostatněji rozvinout. Vladimír navázal na zakladatelské principy otcovy i na jeho zálibu vydávat mladým skladatelům jejich opus 1. Tato ušlechtilá tradice, počínající op. 1. Bedřicha Smetany, skončila op. 1. mladičkého Karla Husy; přervána v roce 1949, kdy závody Vladimíra i Mojmíra brutálně zlikvidoval tehdejší režim.
Dílo:
Vydal: Fibichův smyčcový kvartet G., Má vlast ve čtyřruční klavírovéúpravě i partiturách, Malátovu houslovou školu, Malátovu klavírní školu a celé dílo Zdeňka Fibicha aj.. Knihopisný slovník český a Věstník bibliografický, který vycházel několik let.
Zdroj:
URBAN, Otmar. Hudební tradice. Moravskobudějovicko; Jemnicko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1997, s. 399-421.
WAAS, Josef – malíř (110. výročí narození)
*29. 12. 1909 – Olbramkostel
†23. 8. 1989 – Božice (Česko)
Místa působení: Božice (Česko), Olbramkostel
Životopis:
Josef Waas se narodil v Olbramkostele jako šestý ze sedmi dětí. Pocházel z rodiny kováře, ale sám se vyučil ve Znojmě stolařem. Tam se také poprvé projevily jeho výtvarné a řezbářské sklony. Venkovský život, koně a řezbářské práce procházejí celým jeho uměleckým životem. V roce 1946 se s rodiči přestěhoval do Božic a zůstali zde až do konce života.
Dílo:
27.4. -3. 5. 2002 proběhla v Božicích výstava díla Josefa Waase.Většinu obrazů tvořily skicy Božic, krajinky, zátiší a návrhy na netkané textilie, nechyběly ani obrazy koní. Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2009, roč. 10, č. 1, s. 11.
WINTERHALDER, Josef Antonín – sochař (250. výročí úmrtí)
*10. 1. 1702 – Vöhrenbach
†25. 12. 1769 – Znojmo
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Pocházel ze sochařské rodiny usazené v badenském Schwarzwaldu. Absolvent Akademie ve Vídni (1726-1728). Pracoval v dílně olomouckého sochaře J. Sturmera. Spolupracoval se svým bratrem Antonínem, A. Jelínkem, D. Kirchnerem, D. Schwarzem aj.
Dílo:
Sousoší Jana Nepomuckého v klášteře Hradisko (1737), boční oltář v dominikánském kostele Uherský Brod, kašna na náměstí Uherský Brod, kazatelna v kostele sv. Michala Brno (1743), oltář v kostele sv. Martina Třebíč, světské postavy na mostě Náměšť nad Oslavou, hlavní oltář v Předklášteří u Tišnova, sousoší sv. Norberta na Svatém Kopečku Olomouc (1753), kazatelna v kostele sv. Mikuláše Znojmo (1760), kazatelna v kostele sv. Kříže Znojmo aj. Sochy světců se nacházejí ve sbírce Jihomoravského muzea ve Znojmě.
Zdroj:
JINDRÁČEK, Efrém. Památka sv. Dominika v Sorianu. Život farností Znojma. 2006, č. 7, s. 8-10.
ZEMINA, Otakar – malíř (120. výročí narození)*18. 12. 1899 – Nová Paka
†4. 6. 1909 – Mlázovice
Místa působení: Znojmo, Kyjov, Brno, Hodonín, Moravské Budějovice
Životopis:
Otakar Zemina se narodil v rodině hrnčíře v Nové Pace. Po skončení základní školní docházky zde absolvoval v letech 1910 až 1918 státní reálku. Poslední dva roky 1. světové války prožil v činné vojenské službě u pěšího pluku v Jičíně, Kadani, ruském Polsku, volyňském Vladimíru, ruské Ravě, Planině, Tridentu a na dalších místech fronty. Od 1. srpna 1918 byl v legiích v severní Itálii. Po návratu do Československa sloužil v Českých Budějovicích, Veselí nad Moravou, Komárně, Nových Zámkách a Levicích. Dne 9. srpna 1919 byl demobilizován jako příslušník 39. výzvědného pluku útočné čety. V letech 1919 až 1920 prošel kurzem při učitelském ústavě v Praze, a do roku 1921 byl zástupcem učitele v Lázních Bělohradě. V roce 1921 vstoupil do 2. ročníku Akademie výtvarných umění, kde studoval u prof. Jakuba Obrovského a později u Vojtěcha Hynaise. Mezi roky 1923 až 1924 získal první cenu za klauzurní práce a stipendium školy na cestu do Itálie (2000 lir). Ocenění za svou tvorbu získal ještě několikrát. V roce 1926 podnikl studijní cestu do Itálie, o tři roky později do Francie a Belgie. Od roku 1928 působil jako středoškolský profesor v Moravských Budějovicích, Kyjově, Znojmě a Brně. Otakar Zemina učil do roku 1962, naposledy na Škole uměleckých řemesel jako vedoucí oddělení malby. Od roku 1976 žil v Dolní Kalné a Nové Pace, kde byl jmenován čestným občanem. Zemřel 4. června 1990 v Mlázovicích.
Dílo:
Po celý život maloval, kreslil, ilustroval časopisy, knihy pro mládež a odborné publikace, vyřezával loutky. Od roku 1932 byl členem Sdružení výtvarných umělců jihozápadní Moravy ve Znojmě, sdružení výtvarných umělců moravských v Hodoníně, Klubu výtvarných umělců v Brně a Svazu českých výtvarných umělců. Zúčastňoval se společných výstav těchto institucí. Několikrát samostatně vystavoval v Brně (1970,1972 a 1976 – Dům umění), Nové Pace (1977, 1980, 1989 a 1999 – Suchardův dům) a Hořicích (1980 – Galerie plastik). Jeho práce jsou zastoupeny ve sbírkách Moravské galerie v Brně, Muzea města Brna, Městského muzea v Nové Pace, Památníku K. V. Raise v Lázních Bělohradě a v soukromých sbírkách. V kresbách a žánrových obrazech 20. let až 50. let se Zemina často vrací do vzpomínek na dětství a mládí v Nové Pace, ale i k zážitkům z války a po roce 1945 k událostem 2. světové války a osvobození. Žánrové olejomalby uchovávají podobu tváří i prostředí, jsou střídmě barevné, založené na pevné kresbě a modelaci tvaru. Přes patrný vliv akademického školení nejsou neosobně chladné a mívají půvab popisného vypravěčství. Souběžně se Zemina věnuje kresbě, jež je jeho vášní a v níž vyniká. Kresebné jsou i jeho ilustrace. V 60. letech 20. století se Zeminův projev mění, opouští přesný popis, zachází volněji s kresbou a malbou. Postupně se uvolňuje i jeho představivost; barevná skvrna, otisk přírodního detailu, listu apod. vytváří složité obrazové mozaiky. Bohatství fantaskních forem a struktur je spojeno s kreslířskou precizností i ovládáním různých technik a materiálů. Z ilustrační tvorby jsou známé především jeho knihy Pověsti, pohádky a lidový humor na Novopacku (F. Číp), Na koho to slovo padne (E. lank), U nás doma (V. Svobodová), Talisman (W. Scott), Králův lučištník (Q. Durward) a Tvrdohlavá Marie (A. Zhoř).
Zdroj:
ŠTURC, Libor. Výtvarná kultura ve Znojmě mezi dvěma světovými válkami. Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 1998. 1999, s. 10-29.
ZERZÁNEK, Karel – pedagog (30. výročí úmrtí)
*5. 9. 1910 – Vídeň
†28. 12. 1989 – Znojmo
Místa působení: Znojmo
Dílo:
Škola pro akordeon a 400 etud pro akordeon. Upravil 334 klavírních etud pro akordeon, 130 etud pro akordeonový soubor a 212 národních písní.
Životopis:
Po studiu obchodní školy absolvoval vídeňskou Konzervatoř (obor housle). Od r. 1933 pravidelně pořádal pro českou menšinu ve Vídni houslové koncerty a účastnil se ostatního hudebního života vídeňských Čechů. Byl zaměstnán jako učitel hudby. Za války totálně nasazen u firmy Schnell ve Vídni. Učitel hudby na hudební škole ve Znojmě (1946). Vedoucí mandolínového souboru n. p. Vertex (1954-1957). Od r. 1957 vedoucí akordeonového souboru Jarmilka, se kterým uskutečnil 256 veřejných vystoupení ve Znojmě i mimo Znojmo. Soubor získával vždy první místa ve všech okresních a krajských kolech soutěže a dosahova vynikajících výsledků i v ústředních kolech. Soubor Jarmilka pravidelně nahrával do rozhlasu v Brně, Praze, Bratislavě a uskutečnil také několik nahrávek pro televizi (1958-1965). Externí pedagog na konzervatoři v Brně (1962-1965). Zástupce ředitele na LŠU ve Znojmě (1959-1970). Jako důchodce byl lektorem hudby na Městské osvětové besedě ve Znojmě.
Zdroj:
ČERNOŠEK, Lubomír. Skladatelé v Podyjí. Okno/Fenster. 2009, roč. 6, č. 2, s. 18, 20, 22.
Kalendárium pro Vás sestavila Petra Pavlačková.