*12. 10. 1909 – Brno
†8. 7. 1979 – Brno
Místa působení: Moravské Budějovice
Životopis:
16. 11. 1941 se oženil s učitelkou Olgou, rozenou Heydovou, dcerou knihkupce. 27. 7. 1944 se narodil syn Miloslav Jaromír (+10. 4. 1945). 1. 4. 1946 se narodila dcera Libuše. 17. 6. 1950 se narodil syn Jaromír. Byl nevlastním synem hodináře Antonína Cinka a jeho ženy Marie. Obecnou školu vychodil v Jaroměřicích, v letech 1921 - 1929 studoval gymnázium v Moravských Budějovicích. Během studií bydlel v Jaroměřicích, v prvním ročníku v č. 83, v letech 1922 - 1925 bydlel v Kramářově ulici v č. 122 (dnes 379), které patřilo jeho rodičům do r. 1927, v 6. a 7. ročníku na Tyršově ulici v č. 22 (dnes 116) u Kubešů a v posledním ročníku v ulici O. Březiny v č. 50 (dnes 39) u Kratochvílů. V Jaroměřicích byl v letech 1927 - 1932 členem studentského kroužku, od roku 1930 byl v jeho předsednictvu. V Praze absolvoval o rok později abiturientský učitelský kurs. Zkoušky způsobilosti složil 10. června 1930 na pražském učitelském ústavu. Jako výpomocný učitel nastoupil 1. 10. 1930 v Jakubově, od 1. 10. 1932 do 1. 4. 1934 absolvoval vojenskou prezenční službu a byl vyřazen jako poručík pěchoty v záloze. Pak byl čekatelem v Lesůňkách. 28. 8. - 10. 9. 1935 působil na střední obecné škole chlapecké v Jaroměřicích a od 11. září nastoupil na vlastní žádost na měšťanskou školu dívčí v Moravských Budějovicích. Od 3. září 1938 byl učitelem měšťanské školy chlapecké v Jaroměřicích, odkud byl od 25. 9. do 22. 11. 1938 mobilizován. Od 30. 8. 1939 opět nastoupil na dívčí měšťanskou školu v Moravských Budějovicích. To již byla dobudována organizační struktura Obrany národa v tehdejším moravskobudějovickém okrese. Poručík v záloze M. Cink byl velitelem čety. V polovině roku 1943 bylo zatčeno velené ON a jeho činnost umrtvena. Koncem války jeho členové většinou vstoupili do jiných odbojových organizací, nejčastěji do skupiny Lenka - Jih. Sem vstoupil i M. Cink. Byla mu přiznána činnost v období od 1. 3. do 9. 5. 1945. Po válce učil na dívčí měšťanské škole. Od 1. září 1952 byl přeložen do Blížkovic. Učil kreslení, rýsování, hudební výchovu, občanskou výchovu a matematiku. Již od studentských let byl aktivní hudebník, zpěvák, kreslíř a divadelník, občas publikoval články a básně. Je autorem řady plakátů a pozvánek na školní hudební produkce. Byl členem v kraji známého tria Bodanský, Cink, Nekula. Ve škole byl uměleckým vedoucím a dirigentem hudebního odboru Sokola v Moravských Budějovicích. Od září 1952 byl přeložen na školu v Blížkovicích. Později se přestěhoval do Brna-Králova Pole. Je autorem mnoha písní, po roce 1948 často s budovatelskou tematikou. Psal texty k písním Vladimíra Fuky, Antonína Rakovského, Zdeňka Cóna aj.
Dílo:
Publicistika: Studenti u Otokara Březiny. Studentský časopis, 8, 1928 / 29, č. 3, s. 65 - 66.
Naši studenti a Mistr Ot. Březina. Almanach studentského kroužku 1932, Jaroměřice nad Rokytnou, s. 41- 43. Dejme se na pokání …. Almanach studentského kroužku 1932, Jaroměřice nad Rokytnou, s. 43 – 44. Slibme si …! Almanach studentského kroužku 1932, Jaroměřice nad Rokytnou, s. 48 - 49
Hudba a hudební texty, např.:
Modré oči, polka, hudba Vladimír Fuka, slova M. Cink
Slavonická, polka, hudba Vladimír Fuka, slova M. Cink
Ne, prosím, ne, hudba Vladimír Fuka
Ať žije Josef, hudba i slova M. Cink
Praha v náladě, hudba i slova M. Cink
Zdroj:
Moravskobudějovicko-Jemnicko. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1997, 863 s.
DOBROVOLNÝ, Antonín – atlet (10. výročí úmrtí)
*17. 9. 1909 – Miroslav
†5. 7. 2009 – Brno
Životopis:
V roce 1926 se vyučil zedníkem a lešenářem. Vojenskou službu v třicátých letech 20. století absolvoval u jezdectva. Poté odešel do Brna, kde založil rodinu a pracoval ve vyučených profesích nejprve v cementárnách Maloměřice, od roku 1943 pak u Jihomoravských plnáren Brno až do svého odchodu do starobního důchodu roku 1969. Jako starobní důchodce nastoupil na Střední zahradnickou školu Brno Bohunice jako školník a údržbář, kde díky své duševní a fyzické svěžesti aktivně působil až do svých 94 let, i když v pozdější době jen na zkrácený pracovní úvazek. Od malička byl sportovcem tělem i duší. Již v útlém věku vstoupil do organizace Sokol, kde se věnoval sportovní gymnastice a lehké atletice. Byl pravidelným cvičencem sokolských sletů. V Sokole působil až do jeho zákazu totalitním režimem v padesátých letech minulého století. Když po roce 1989 došlo k obnovení činnosti této organizace, zařadil se opět mezi aktivní členy a zůstal jím až do své smrti ve věku nedožitých sta let. Od svých patnácti let se začal specializovat na běžecké disciplíny, zejména na dlouhé tratě. Jeho starty na Brněnsku a jižní Moravě v bězích na 5 a více kilometrů a v maratonu byly vesměs úspěšné.
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2012, roč. 12, č. 27, s. 11.
FLIEGER, Josef – fotograf (90. výročí narození)
*20. 7. 1929 – Blížkovice
Místa působení: Dobšice (Znojmo, Česko), Znojmo, Praha 6 (Česko)
Životopis:
V letech 1935-1943 navštěvoval ve Znojmě základní školu, poté se v letech 1943-1946 vyučil na Učňovské škole. V 17 letech odchází jako řemeslník do Prahy, kde zůstává až do svého důchodu v roce 1989. V roce 1994 se vrací zpět do Znojma, kde se začíná věnovat fotografování přírody.
Dílo:
2000 - Samostatná výstava fotografií: "Řeka Dyje" v Domě porozumění na Slepičím trhu 2001 - město Znojmo, odbor školství a kultury vydává stolní kalendář "Znojmo a okolí ve fotografii Josefa Fliegra" - ZŠ Pražská - stálá výstavka snímků z Národního parku Podyjí a měst
Zdroj:
Materiály MěK Znojmo.
HEBER, Alex František – kreslíř (170. výročí úmrtí)
*19. 7. 1815 – Jarov
†29. 7. 1849 – Náchod
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Narodil se v Třebekovské hájovně jako jediný syn německého hajného Jana Hebera. Ten však zanedlouho zemřel a vdova se s Františkem Alexandrem přestěhovala do Mýta. Po ukončení obecné školy Heber navštěvoval hlavní školu v Plzni, ale finanční situace ho donutila školu opustit. V letech 1836-1837 se v Praze učil obchodu a následujícího roku se vrátil na Rokycansko do Zbirohu. V roce 1839 se oženil a vedl obchod v centru. Při explozi střelného prachu v obchodě si zmrzačil levou ruku a obchod předal manželce. Odstěhoval se do Prahy a začal pracovat na svém životním díle. Věnoval mu však přílišné úsilí, což mu podlomilo jeho nevalné zdraví. Po zápalu plic se opět ze všech sil vrhl do práce, možná ještě intenzivněji poháněn strachem ze smrti a obavami, že dílo nedokončí. V červnu 1849 došel do Náchoda, aby zde popsal hrad. Trápil se předtuchou tragédie a opravdu v hostinci, kde pobýval, dostal chrlení krve a na konci července ve věku 34 let zemřel. V Náchodě je též pochován.
Dílo:
Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser (České hrady, zámky a tvrze, 1843-1849), Mährens Burgen und ihre Sagen (Moravské hrady a jejich pověsti, 1848), Geschichte der Burg Bösig vom 8. Jahrhundert bis auf unsere Zeit, Cikánčina smrt aneb o synech zábřežského Tobiáše Bartha.
Zdroj:
Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. svazek, Biografická část. Vyd. 1. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007, 284 s. ISBN 978-80-204-1711-4.
HONČÍK, Václav – včelař*28. 9. 1791 – Sádek
†22. 7. 1879 – Znojmo
Místa působení: Mikulovice, Znojmo
Životopis:
Od r. 1816 kaplan a v letech 1828-1874 farář v Mikulovicích. K jeho zálibám patřilo včelařství. Od polského faráře - včelaře Jana Dzierzona se naučil a přivezl do Mikulovic nový způsob chovu včel. Zavedl v městečku pěstování bource morušového a vysázel tehdy na méně plodných plochách morušovníky. Od r. 1859 přednášel včelařství na znojemském gymnáziu. Patřil k členům prvního učitelského sboru Rolnické a vinařské školy ve Znojmě, na jejímž založení se podílel. Kromě včelařství přednášel i o národním hospodářství.
Dílo:
Kurze Anleitung zum Betriebe der rationellen Bienenzucht nach den neuesten Erfahrungen (1861).
Zdroj:
Městys Mikulovice. Vyd. 1. [Brno]: Pro městys Mikulovice vydalo nakladatelství F. R. Z. agency s.r.o., 2014, s. 63. ISBN 978-80-87332-77-1.
CHARVÁT, Theodorik Václav – duchovní správce (270. výročí narození)
*7. 7. 1749 – Hořice (okres Pelhřimov)
†5. 5. 1805 – Mikulovice
Místa působení: Mikulovice
Zdroj:
ŠTĚPNIČKOVÁ, J. Trojí zastavení v Mikulovicích. Znojemsko. 1993, roč. 3, č. 4, s. 5.
KRAMERT, Klemens – Mons. (40. výročí úmrtí)
*7. 11. 1909 – Miroslav
†3. 7. 1979 – Klosterneuburg (Rakousko)
Místa působení: Znojmo, Vídeň, Klosterneuburg
Životopis:
Děkan Klemens Kramert vystudoval gymnázium v Mikulově a poté studoval v Brně, kde byl roku 1936 vysvěcen na katolického faráře. Jako kaplan odešel sloužit k sv. Mikuláši do Znojma. Od doby studia na gymnáziu až po rok 1938 byl aktivním členem studentské katolické organizace. Jako poslední německý duchovní ve Znojmě prožil těžké časy. Duchovně podporoval zejména studenty a vojáky. Po donucení k odchodu začal působit u Sv. Michaela ve vídeňské části Heiligenstadt. V debatním kroužku shromáždil znojemské studenty, které potkal stejný osud. Zasloužil se o zahájení archeologického průzkumu pod románským kostelem sv. Jakuba, kde byly nalezeny ostatky, s velkou pravděpodobností sv. Severina. Kramert založil v roce 1954 Vídeňskou beethovenovskou společnost a na náměstí pořádal koncerty s volným vstupem. Od roku 1961 se ve Vídni koná jednou za čtyři roky Mezinárodní beethovenovská klavírní soutěž. Mezi oceněnými na této soutěži bychom za tu dobu našli klavíristy z Evropy, Ameriky i Asie. Vídeňská beethovenovská společnost uděluje nejlepšímu rakouskému soutěžícímu cenu nesoucí jméno Klemense Kramerta. Kramert později působil jako mluvčí sudetoněmeckých kněží v Rakousku. Podzim života prožil v církevním penzionu v Klosterneuburgu.
Dílo:
Tiskem vyšly dvě jeho práce. V roce 1954 publikoval Ausgrabungen unter der St. Jakobskirche dokumentieren 1500 Jahre Heiligenstadt a o čtyři roky později St. Severin, der Heilige zwischen Ost und West. Obě knihy bychom nalezli ve významných světových knihovnách včetně knihovny Kongresu Spojených států amerických. Kramert přispěl i do práce mapující historii Vídeňské beethovenovské společnosti (25 Jahre Wiener Beethoven-Gesellschft in Wien-Heiligenstadt, 1979).
Zdroj:
BEDNAŘÍK, Aleš. Klemens Kramert (1909-1979). Miroslavský zpravodaj. 2003, roč. 46, č. 2, s. 37.
KREJČÍ, Jaroslav – fotograf (90. výročí narození)*22. 7. 1929 – Znojmo
†5. 2. 2006 – Praha 6 (Česko)
Dílo:
Fotografie: cyklus Hic sunt leones aneb Lvům je hic! (1966-1970), soubor Vážně? (1967-1972), Hodina mezi psem a vlkem (1969-1970), Let do Indie (1973), D. Medřická (1970-1982), J. Zrzavý (1976), J. Seifert (1977-1984), soubor z událostí listopad 1989.
Samostatné výstavy, fotografie: Liberec (1984), Praha (1985), Helsinky (1987), Regensburg (1990), Essen (1990), Paříž (1990), Znojmo (1998).
Kolektivní výstavy: Ostrava (1979), Praha (1981), Paříž (1984) aj.
Životopis:
Absolvent Pedagogické fakulty UK v Praze (žák K. Lidického, M. Salcmana a C. Boudy). Od roku 1962 výtvarník z povolání. Absolvent Pedagogické fakulty Karlovy univerzity v Praze (1951, výtvarná výchova a deskriptiva). Grafik-konstruktér v Hutním projektu v Praze (1954-1957). Od r. 1957 grafik ve svobodném povolání. Externí pedagog na katedře FAMU divadelní fotografie (1975).
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2011, roč. 11, č. 29, s. 11.
LEHNER, Rudolf – učitel (120. výročí úmrtí)
*15. 4. 1835 – Kadov
†30. 7. 1899 – Vídeň
Místa působení: Vídeň
Zdroj:
Rudolf Lehner [online]. [cit. 2012-03-16]. Dostupné na: http://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_L/Lehner_Rudolf_1835_1899.xml
MUCHA, Alfons – malíř (80. výročí úmrtí)*24. 7. 1860 – Ivančice
†14. 7. 1939 – Praha 6 (Česko)
Místa působení: Hrušovany n/Jevišovkou, Moravský Krumlov, Brno, Ivančice
Životopis:
V letech 1866-1872 navštěvoval školu v Ivančicích, na doporučení pedagoga Václava Novotného pokračoval na Slovanském gymnáziu v Brně (r. 1872). Studia však předčasně ukončil. Začal pracovat jako písař u okresního soudu v Ivančicích (1878-1881). Práci písaře opustil a odjel do Vídně, kde se podílel na výrobě divadelních dekorací. Živil se také malováním portrétů a vyzdobil freskami a nástěnnými dekoracemi a obrazy salóny a později i zámeček Emmahof u Hrušovan nad Jevišovkou, který si postavil majitel panství hrabě Khuen Belassi. Byl to právě on, kdo umožnil Muchovi začít s výtvarnými studiemi v Německu a Paříži, které dokončil r. 1889. V roce 1894 vytvořil první plakát pro divadlo herečky Sarah Bernhardtové. Zemřel 14. července 1939, poslední rozloučení pak proběhlo 19. července na pražském Slavíně.
Dílo:
Nejznámější jsou plakáty zejména z období umělcovy spolupráce právě s herečkou Bernhardtovou - Dáma s kaméliemi (1896), Medea (1898) atd. Z tohoto období pochází řada návrhů na dekorační grafické práce, např. Čtyři roční období (1896), Denní doby (1899), návrhy na kalendáře, divadelní programy. Od roku 1910 se téměř 18 let věnoval rozměrným plátnům Slovanské epopeje, kterou maloval na zámečku Zbiroh na Rokycansku. Poprvé byla Slovanská epopej vystavena v roce 1919 v pražském Klementinu, později v New Yorku a v Chicagu. Souborně pak až po úplném dokončení v prostorách Veletržního paláce v Praze (1928), později i v Brně a v Plzni. Moravský Krumlov hostí Muchovo dílo dočasně, i když už od roku 1950. Dílo je majetkem Galerie hlavního města Prahy.
Zdroj:
HRŮZOVÁ, Jitka. Alfons Mucha stále živý. Znojemsko. 1984, roč. 25, č. 31, s. 4.
MUSILOVÁ, Božena – spisovatelka (110. výročí narození)
*31. 7. 1909 – Jevišovice
Místa působení: Uherské Hradiště
Životopis:
Pedagog v Krumvíři. Od r. 1939 žila v Uherském Hradišti.
Dílo:
Ziga a ti druzí (1939).
Zdroj:
VLACH, Jaroslav. Kulturní pracovníci Kloboucka. Jižní Morava 1995: Vlastivědný sborník. Roč. 31, sv. 34. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1995, s. 92.
NEDOPIL, Leopold – archivář (200. výročí narození)
*7. 7. 1819 – Znojmo
†20. 2. 1883 – Vídeň
Zdroj:
Leopold Nedopil [online]. [cit. 2012-03-21]. Dostupné na: http://www.biographien.ac.at/oebl/oebl_N/Nedopil_Leopold_1819_1883.xml
NEPOMUK STŘECHA, Jan VI. – probošt (240. výročí úmrtí)
*14. 5. 1705 – Praha 6 (Česko)
†29. 7. 1779 – Hradiště
Místa působení: Hradiště
Životopis:
Narodil se v Praze, řádové sliby složil 28. září 1725 a primici sloužil dne 16. ledna 1729. Z knínské kaplanky byl ve válečných letech povolán, aby spravoval řádové statky v Ďáblicích a potom v Hloubětíně. Po 19 letech dostal chebskou komendu, kde byl současně královským komisařem ve věcech reformace víry pro kraj chebský a protonotář.
Zdroj:
KACETL, Jiří. Kronika Hradiště u Znojma. Znojmo: Okrašlovací spolek ve Znojmě, 2011, 245 s.
NOVÁK, Vítězslav – hudební skladatel (70. výročí úmrtí)*5. 12. 1870 – Kamenice nad Lipou
†18. 7. 1949 – Skuteč
Místa působení: Bítov, Znojmo
Životopis:
Pocházel z rodiny, která se věnovala hudbě. Jeho otec byl lékař, zpíval ve sboru v Počátkách, matka hrála na klavír. Po otcově smrti se rodina přestěhovala do Jindřichova Hradce, kde vystudoval gymnázium. Novák tady poprvé vystupoval na veřejnosti jako klavírista a skládal první písně a drobné skladby pro klavír. V roce 1889 začal studovat na univerzitě v Praze (studia práva) a současně na konzervatoři, kterou absolvoval roku 1893 orchestrální ouverturou Korzár (1892) jako jeden z prvních žáků Antonína Dvořáka. Klavír zde studoval u Josefa Jiránka. V té době se mu podařilo přesvědčit matku, aby mu dovolila vzdát se studií práv a plně se věnovat hudbě. Johannes Brahms představuje jeho díla berlínskému vydavateli Simrockovi a tak byl Novák alespoň na čas finančně zajištěn. O prázdninách roku 1896 poznal při návštěvě Moravy, Slovácka, Lašska, Valašska a později i Slovenska lidový folklór v jeho domácím prostředí a to se stalo východiskem k jeho tvorbě v dalších letech. Důkladně studoval české a moravské sbírky lidových písní (Erben, Sušil, Bartoš) a pátrá po základech národního hudebního projevu. Navázal na moravskou melodičnost i modální cítění a včleňuje do své tvorby ozvuky erotiky a přírody, jimiž se přibližuje impresionismu. Ve věku 40 let se oženil se svou žačkou Marií Práškovou, která mu poskytla dokonalé rodinné zázemí. Jejich syn Jaroslav Novák se stal malířem. V prvním desetiletí 20. století se Novák stal vůdčím představitelem české hudby a svůj vliv zaměřil i na mladou generaci. Vyučoval pozdější významné české a slovenské hudební skladatele na Pražské Konzervatoři v mistrovské třídě (1909-19) i na mistrovské škole (1919-39) a později i soukromě. Mezi jeho žáky patřil Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Jaroslav Novotný, Boleslav Vomáčka, Václav Štěpán, bratři Jeremiášové, K. B. Jirák, Alois Hába nebo Ilja Hurník. Byl třikrát zvolen rektorem konzervatoře, dostalo se mu nejvyšších oficiálních uznání, byl předsedou hudebního odboru České akademie věd a umění. Jeho díla slavila úspěchy jak v domácím prostředí, tak v zahraničí, první provedení bývala vždy velkou společenskou událostí. Tvorbou byl silně spjat s Brnem, kde jeho díla prováděl s Besedou Brněnskou jeho přítel, sbormistr Rudolf Reissig. Novák procestoval téměř celou Evropu, Rusko nevyjímaje a jeho výjimečné postavení v české kulturní společnosti utvrzovala i jeho znalost cizích jazyků - hovořil německy, anglicky, francouzsky, španělsky a rusky, měl široké znalosti literatury, filosofie a výtvarného umění. Jeho raná díla vycházejí z novoromantismu a jsou ovlivněna Dvořákem, Brahmsem a Griegem. Na začátku 20. století sloučil novoromantismus s novým impresionistickým slohem, tvořil i pod vlivem soudobé symbolistické poezie. Pod vlivem Janáčkovým se věnoval lidovému folklóru, zvlášť oblasti Slovácka. K vrcholům jeho tvorby patří komorní a orchestrální díla z 30. a 40. let. Během německé okupace Československa prokázal Novák výrazné národní cítění a osobní odvahu. Většinu času strávil ve Skutči, kde také napsal memoáry "Vítězslav Novák o sobě a jiných". Zemřel náhle ve Skutči 18. července 1949, v 5:30 ráno.
Dílo:
Orchestrální díla: ouvertura Maryša k dramatu bratří Mrštíků (1899), symfonické básně V Tatrách (1902,rev.1905,1907), O věčné touze (1904), Toman a lesní panna (1907), kantáta Bouře (1908-10) na slova Svatopluka Čecha, Slovácká suita (1903), vrcholem je Podzimní symfonie (1934), třívětá vokálně instrumentální skladba s autobiografickými prvky, Jihočeská suita (1937), kde vyjádřil svou lásku k rodnému kraji. Stejně jako Smyčcový kvartet č. 3 reagovala na hrdinství v době protektorátu. Na protest proti ustavení protektorátu se Novák na tři roky odmlčel, a další díla vytvořil až ve roce 1941, symfonickou báseň De profundis, Svatováclavský triptych pro varhany a orchestr (1941-42), jednovětou Sonátu pro violoncello a klavír (1941) a a Májovou symfonii (1943). Mezi orchestrální kompozice patří ještě Lady Godiva (1907) a kantáta Svatební košile (1912-13). V operách klade důraz spíše na orchestrální než dramatickou složku, a proto se dnes příliš neprovádí.
Opery: Nejznámější operou je Lucerna podle Aloise Jiráska (1922), dále Zvíkovský rarášek podle Stroupežnického (1913-14), Karlštejn podle Vrchlického (1914-15) a Dědův odkaz taktéž podle Stroupežnického (1922-5).
Balety: Signorina Gioventu (1926-28) a Nikotina (1929).
Klavírní tvorba: Variace na Schumannovo téma (1893), Za soumraku (1896), Písně zimních nocí (1903), Exotikon (1911), Sonáta Eroica (1900) a Pan (1910), který má verzi také orchestrální (1912).
Písňová tvorba: Jarní nálady (1900), Melancholie (1901), Údolí nového království (1903), Melancholické písně o lásce (1906), Erotikon (1912), Síla a vzdor (1916-17), 12 ukolébavek na slova lidové poesie moravské (1931-2), Domov (1941), 2 legendy na slova lidové poesie moravské (1944), Jihočeské motivy (1947).
Zdroj:
NOVÁK, Vítězslav. O sobě a o jiných. Vyd. 1. Praha: Jos. R. Vilímek, 1946, 200, [1] s.
PECHOVÁ, Eliška – vlastivědný pracovník (90. výročí narození)
*7. 7. 1929 – Hluboké Mašůvky
Místa působení: Znojmo, Brno
Zdroj:
Eliška Pechová [online]. [cit. 2012-03-23]. Dostupné na: http://aleph.vkol.cz/rego/rg0707.htm
PIGNATELLI, Marie Anna Josefa – šlechtična (330. výročí narození)*26. 7. 1689 – Alcudie
†1. 3. 1755 – Vídeň
Místa působení: Vranov n/Dyjí
Životopis:
Narodila se jako dcera Dominika Pignatelli markýze de S. Vicente, rytíře Řádu Zlatého rouna, generála Katalánie a guvernéra španělské Navarry, a Anny d´Aimerigo y Cruillas hraběnky de Monistrol. Základy svého vzdělání, orientovaného nepochybně na budoucí záliby jako na hudbu, divadlo, literaturu, výtvarné umění, ale také na genealogii a heraldiku, získala v ženském klášteře San Pedro poblíž Barcelony. Zde ji také v roce 1706 poznal španělský král Karel III. Zajistil jí místo dvorní dámy, přizval ke dvoru a protěžoval. Nakolik se ale v tomto období rozvíjel jeho intimní vztah s novou favoritkou a do jaké míry měl povahu vztahu mileneckého, není jasné. V roce 1709 se konala Mariina svatba s Michalem Janem III. Z Althannu. Po svém ovdovění v roce 1722 se Marie věnuje budování ambiciózního "salonu", jehož provozování jí vyneslo pověst ochránkyně a mecenáška vědy a kultury. Sdružuje v něm okruh diplomatů, politiků, proslulých umělců a vůbec vzdělanců zejména italského původu a ovlivňuje jeho prostřednictvím kulturní a společenský život hlavního města mocnářství. Součástí jejích salonů jsou i hudební produkce, jejichž některé partitury se zachovaly. Politický vliv Marie Anny Josefy se uplatňoval - alespoň podle ne vždy lichotivých relací cizích vyslanců – sice sporadicky, ale nepřehlédnutelným způsobem. Zjevné a silné bylo naproti tomu její působení na císaře v oblasti kultury, kde mimo jiné zajišťovala oficiální povolání četných umělců ke dvoru. Také se jí dařilo zprostředkovat četným příbuzným výnosné úřady a prebendy – i její zásluhou se bratr Antonio stává polním maršálem v Neapoli, příbuzný Michal Bedřich Althann biskupem, kardinálem a královským místodržícím v Neapoli a její bratranci císařskými komořími. Jistě i s ohledem na ni povyšuje císař dům Pignatelliů do stavu říšských knížat. V roce 1722, krátce po smrti jejího manžela Michala Jana III. z Althannu se jmenuje poručníkem jejích tří nezletilých synů a dvou nezletilých dcer, osobně určuje druh a způsob jejich výchovy. Ještě v tom samém roce ruší - na osobní intervenci Marie Anny - i platný rozsudek moravského zemského soudu, kterým se Vranov - po dvacet let trvajícím soudním sporu o platnost závěti Michala Jana II. z Althannu - dostal do držení nebožtíkova staršího bratra Michala Heřmana, a určuje (za finanční náhradu) nejstaršího syna Marie Pignatelli za nového právoplatného majitele. Osudy výhodně položeného Vranova pak Marie Anna ovlivňuje po více jak třicet let, a to nejdříve jménem svého nezletilého syna Michala Jana IV. a později dalšího syna Michala Antonína získávajícího Vranov v roce 1737 a předávajícího jej vzápětí matce k doživotní správě a užívání. Ta zde pokračuje ve velkorysých stavebních plánech svého tchána - doloženo je například k roku 1726 provedení interiérových úprav ve vranovské zámecké kapli, včetně osazení erbu na průčelí a převezení tělesných pozůstatků Althannů z jaroslavické hrobky, k roku 1730 dokončení východního křídla zámku, k roku 1732 slavnostního schodiště na druhém nádvoří, k roku 1740 osazení mansardové střechy sálu předků, k roku 1749 jsou zaznamenány rozsáhlé interiérové úpravy budov předhradí zámku atd. Rozmanité je i její snažení ve vranovském městečku a v jednotlivých obcích panství, kde pořizuje či upravuje světské objekty jako například barokní mlýn u vjezdu do obce, sochu sv. Jana Nepomuckého, a zřejmě i tzv. Pážecí dům. Ale pečuje intenzivně i o církevní zboží - kostel Nejsvětější Trojice vybavuje nákladným a dodnes zčásti zachovalým mobiliářem, stará se o farské dvory, buduje různé drobné kapličky, boží muka, sochy apod. S tím koresponduje i její sociální politika, která je neagresivní a vstřícná, naplněná blahovůlí k neurozeným a filantropií. Když za války o rakouské dědictví vtrhly do vranovského dominia prusko-saské oddíly a rabovaly ve všech městečkách a vsích, nařizuje zmírnit všeobecnou bídu vydáváním obilí z panským sýpek a půjčováním peněžní hotovosti sedlákům. Snad i proto se jí daří vyhnout se zásadním konfliktům s poddanými - včetně pokusu o atentát. Dva vranovští hamerníci totiž připravovali její zavraždění, protože chtěla uzavřít v té době již nerentabilní panské hamry u řeky - chtěli tím zřejmě předejít svému propuštění a ztrátě obživy. O Vranov s jeho sálem předků jako reprezentativní vizitkou althannského rodu však Marie Anna nejenom pečuje, ale také ho užívá. Tráví tu téměř každoročně část mimosezonní doby, a to spolu se svými hosty, z nichž někteří jsou i pravidelnými návštěvníky jejího vídeňského salonu. Mezi ně patří i Pietro Metastasio (1698 - 1782), dvorní básník a libretista italského původu, autor četných melodramů a operních libret předních skladatelů, který byl k vídeňskému dvoru přizván právě na základě její intervence. S ovdovělou a o devět let starší Marií Annou, která se stala jeho protektorkou a mecenáškou, se přátelí a tráví s ní od roku 1730 až do její smrti v roce 1755 každoročně několik týdnů na Jaroslavicích, ale především na Vranově. O zdejších letních a podzimních pobytech se zmiňuje ve své bohaté korespondenci, v níž popisuje "neustálý zmatek vranovského sídla", pro který jsou příznačné velkolepé hony, nákladné hostiny, zábavné hry, projížďky romantickým dyjským údolím, které nazývá "okouzlujícími moravskými horami", rušné společenské večery plné duchaplných debat a další příjemná zaměstnání. Díky jeho dopisům jsme dobře informováni i o posledních letech života kultivované Marie. Její zájem o společenský život v té době klesá, více se vtahuje do náboženského prostředí s jeho procítěně zdůrazňovanou zbožností, více vnímá a spoluvytváří harmonickou atmosféru své velké rodiny. Stále ji však doprovází respekt ve společnosti i v prostředí dvora, přízeň císařovny Marie Terezie a všeobecná, doslova imperiální autorita. Těsně před svou smrtí aktivuje starší závěť, v níž rozděluje majetek svým dětem a dalším členům rodiny a vymezuje rozsáhlé mecenášské odkazy (pro pět vídeňských nemocnic, vídeňský Dům chudých, pro potřebné poddané z Vranova, Jaroslavic i Čakovce, pro komornou, sluhy, zpovědníka atp.). Součástí poslední vůle je i její příkaz k převozu a k veřejnému vystavení "třísky z Kristova kříže", v barokní době nesmírně ceněné relikvie, na hlavní oltář vranovské zámecké kaple a dále přání, aby za klid její duše bylo na náklady dědiců odslouženo plných tři tisíce mší. Umírá 1. března 1755 ve Vídni - po šestidenním horečnatém onemocnění. Po zádušní liturgii je tělo této "španělské Althanovny" převezeno na Vranov a zde je na její přání bez obřadů uloženo do rodinné hrobky - vedle rakve jejího manžela Michala Jana III.
Zdroj:
Významné historické osobnosti naší obce. Vranovský zpravodaj. 2006, č. 1, s. 14-18.
SOKOL-ELGART, Karel – spisovatel (90. výročí úmrtí)
*18. 1. 1874 – Ivančice
†21. 7. 1929 – Potštejn nad Orlicí
Místa působení: Citonice, Neslovice, Židlochovice, Brno, Jaroměřice nad Rokytnou, Kroměříž
Životopis:
Byl synem hostinského. Své literární jméno přijal po matce a zvláště pak po jejím bratru A. H. Sokolovi, prozaikovi a dramatikovi (1847-1889). Do obecné školy chodil v Neslovicích (1879-1880) a v Židlochovicích (1880-1884). Potom studoval na gymnáziu na Starém Brně (1884-1886) a na prvním českém gymnáziu v Brně (1886-1888), odkud přešel na učitelský ústav (1888-1892, kde byl žákem L. Janáčka. Jeho učitelská dráha začala v Jaroměřicích nad Rokytnou (1892-1897), kde organizoval místní kulturní život. Byl sbormistrem pěveckého spolku, jednatelem Sokola, založil dramatický kroužek, zřídil knihovnu. V roce 1897 složil zkoušku a stal se odborným učitelem na Vyšší dívčí škole Vesny. Absolvoval odborný kurz pro vzdělání učitelů v předmětech živnostenskoobchodních (1910). Poté byl jmenován správcem a později ředitelem ženské průmyslové školy Vesny a v roce 1919 ředitelem učitelských ústavů Vesny. V letech 1915-1916 působil jako učitel ortopedického tělocviku při vojenské pozorovací nemocnici v Kroměříži. Působil též jako funkcionář Družstva Českého národního divadla v Brně, Klubu přátel umění, Moravského kola spisovatelů a Sokola. Zemřel na záchvat mrtvice při koupání. Pohřben byl na ústředním hřbitově v Brně.
Dílo:
Značnou část beletristického díla ovlivnili V. Mrštík a J. Merhaut, a to zvláště tvorbu před 1. světovou válkou (Děti, 1904, Slunce, 1908, Májová bouře, 1911). Zatímco první dvě knihy nedokončené pentalogie (Příval, 1917, líčící přeměnu tichého moravského městečka v průmyslové středisko, a Zlaté rouno, 1921, o moravských studentech v Praze) se řadí k románům generačním a těží z autorových vzpomínek, z dalších částí cyklu román Černý a bílý (1925) je romantickým obrazem hrůz sociální revoluce, v Sahaře (1929) pak jde o gigantickou kolonizaci pouště. Sklon k lyrice, krajinomalbě a poetickému podání uplatnil Elgart v povídkových knížkách z 1. pol. 20. let. Dramatické pokusy mají význam jen okrajový. Jako teoretik a kritik proklamoval realismus a vytvořil řadu portrétů moravských spisovatelů. Od r. 1918 se zaměřil na divadelní kritiku, uveřejňovanou hlavně v Lidových novinách.
Další díla: Kresby (1906), Proti proudu (1907), Drobečci a drobečky (1919), Tulákovy lásky (1919), Námluvy (1919), Moloch (1922), Milostné povídky (1923), Akord života (1923), Zázrak lásky (1924), Veselý silák (1925), Slunovrat (1928), Zaječí král (1928), Bohatýři (1929).
Hry: Malí lidé (1907), Nesmrtelný (1920)
Posmrtně vyšlo: Radhošťské meditace (1929), Zápas (1933)
Pseudonymy: E. Čech, E. Sokol, Jan Veleba, J. Ještěrka, Pavel Dvořák, Quidam, Alfa
Zdroj:
KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Praha: Orbis, 1946, 1004 s.
TALLER, Jacob – obchodník (210. výročí úmrtí)
*?
†11. 7. 1809 – Znojmo
Místa působení: Znojmo
Zdroj:
VALEŠ, Tomáš. Mezi Brnem a Vídní. Umění a umělci ve Znojmě a okolí 1715-1815: disertační práce [online]. [cit. 2012-11-05]. Dostupné na: http://is.muni.cz/th/111041/ff_d/Vales_disertace_text_upraveno.pdf
VESELÝ, Josef – učitel (110. výročí narození)
*29. 7. 1909 – Plenkovice
Místa působení: Znojmo-Hradiště
Životopis:
Studoval na učitelském ústavě ve Znojmě. Jako učitel působil na obecných školách v Tvořihrázi, Únanově a v Žerůtkách, kde byl pro svoji ilegální činnost dne 25. července 1941 zatčen gestapem a vězněn v Kounicových kolejích v Brně, ve Wohlau a Vratislavi až do 2. září 1942. Od 1. března 1943 byl jako politicky podezřelý přeložen na obecnou školu do Čermákovic, kde působil až do 31. května 1945. Od 1. června 1945 nastoupil jako řídící učitel na obecnou školu v Mašovicích, kde působil až do 21. března 1948. Od jara 1948 zastával funkci ředitele ve Znojmě-Hradišti až do odchodu do důchodu 31. července 1969.
Zdroj:
LEITNEROVÁ, Hana. Historický vývoj Znojma-Hradiště 1948-1968. Brno: Masarykova univerzita, 2010, 84 s.
VLČEK, Václav – vynálezce (110. výročí úmrtí)*6. 4. 1833 – Výrovice
†15. 7. 1909 – Vídeň
Životopis:
Strojní zámečník vlastnící záměčnictví ve Štýrském Hradci (Rakousko), kde pracoval na svých vynálezech. Připisuje se mu vynález pancéřové rolety, která chránila výkladní skříně a vchody obchodů, sestrojil zvláštní výtah na potraviny, poštovní schránku, vynalezl záclony, které r. 1890 daroval škole ve Výrovicích. První mechanická schránka se objevila r. 1869 ve Stockholmu, o rok později ji zcela předělal štýrský zámečník Václav Vlček, výrovický rodák. Jeho poštovní schránka s mechanickým vyprazdňováním do připraveného vaku znamenala převrat v tomto oboru. Jeho nejznámější vynález o několik let později zdokonalil inženýr Paris a rozšířil se téměř do celého světa a podstatě se užívá dodnes.
Zdroj:
Polozapomenutý vynálezce Václav Vlček. Znojemské listy. 2000, roč. 9, č. 7, s. 5.
WEIL, Joseph – spisovatel (130. výročí úmrtí)*28. 12. 1828 – Tetín
†3. 7. 1889 – Vídeň
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Začínal jako cestující herec, od roku 1848 zahájil vojenskou kariéru ve Vídni, 1852 učitel dějepisu a zeměpisu na kadetní škole v Hainburgu, 1854 vyučoval historii na inženýrské akademii u Znojma, 1861 písař u Císařské knihovny ve Vídni a profesorem německé literatury na válečné školé, 1873 ředitel odboru herectví na konzervatoři der Gesellschaft Musikfreunde ve Vídni. 1883 prezident spisovatelů sdružení Concordia.
Zdroj:
Joseph Weil [online]. [cit. 2012-04-11]. Dostupné na: http://www.aeiou.at/aeiou.encyclop.w/w292151.htm
WEINBERGER, Hanuš – podnikatel (40. výročí úmrtí)
*5. 5. 1900 – Znojmo
†07.1979 – New York
Místa působení: Znojmo
Zdroj:
ČERNOŠEK, Lubomír a Karel JAKL. Vila Hanuše Weinbergera ve Znojmě. Sborník Státního okresního archivu Znojmo 2011: historický a vlastivědný sborník Znojemska a Moravskokrumlovska. Znojmo: Státní okresní archiv Znojmo, 2012, s. 185-209.
ZRZAVÝ, August – varhaník (140. výročí úmrtí)
*1825
†7. 8. 1789 – Bulhary
Místa působení: Znojmo, Dolní Dubňany, Moravský Krumlov
Životopis:
Po deseti letech pomocnické služby byl od dubna 1851 do konce února 1857 varhaníkem znojemského kostela sv. Kříže, než obdržel jmenování na místo rektora v Dolních Dubňanech. Poté nejspíš poslední skutečný rektor v Moravském Krumlově. Během služby ve Znojmě absolvoval ve Vídni varhanický kurz při Spolku k pozvednutí chrámové hudby a 22. dubna byl podle vlastního vyjádření zkoušen vídeňskými hudebními autoritami z praktické hry na nástroj, Tonsatze, generálbasu a harmonie. Jelikož byl pouhým absolventem dvouleté podreálky a učitelského kurzu, nastaly v roce 1868 při rozšíření krumlovské školy na trojtřídku komplikace s jeho aprobací. Při prvním rozšíření na dvojtřídní na něj byla kvůli jeho výborným pracovním výsledkům uplatněna výjimka, nyní však již nebylo zbytí, a jelikož se na doplnění aprobace cítil starý, musel z místa odejít.
Zdroj:
Moravský Krumlov ve svých osudech. V Brně: Muzejní a vlastivědná společnost, 2009, 350 s.
Kalendárium pro Vás sestavila Petra Pavlačková.