AUDY, Ladislav – vlastivědný pracovník (40. výročí úmrtí)
*12. 12 .1910 – Znojmo
†18. 7. 1978 – ?
Místa působení: Jevišovice, Znojmo
Životopis:
Předseda Osvětové besedy Jevišovice, předseda ZJ Sokol Jevišovice.
Dílo:
Jevišovice a okolí (1965) a Z historie Jevišovic I. díl (1974), Z historie Jevišovic II. díl (1976). Redaktor Jevišovických novin.
Zdroj:
RD, JŠ. Dr. Ladislav Audy šedesátiletý. Znojemsko. 1970, roč. 11, č. 50, s. 5.
ČIHÁČEK, František – kněz (120. výročí úmrtí)
*?
†24. 7. 1898 – ?
Místa působení: Hluboké Mašůvky
Životopis:
První farář v Hlubokých Mašůvkách. Přišel sem roku 1863, od roku 1885, kdy byla zdejší lokalie povýšena na faru, stal se farářem. Za něho byla dřevěná křížová cesta na Kalvarii nahrazena zděnou.
Zdroj:
ADÁMEK, Zdeněk; PECHOVÁ, Eliška. Hluboké Mašůvky: cestami věků od minulosti k dnešku. Hluboké Mašůvky: Obecní úřad, 2001, 140 s.
DOSKOČIL, Karel – historik (110. výročí narození)
*16. 7. 1908 – Olešnice
†4. 2. 1962 – Praha
Místa působení: Znojmo, Praha, Hlučín
Dílo:
Beletrie a práce o literatuře: Větve stromů (1941), Původ Jaroslava Vrchlického (1944), Milosrdenství (1947), Mistr Dybin, rétor doby Karlovy (1948).
Překlady: Šest kázání z Homiliáře opatovického (1939), Karel IV.: Korunovační řád českých králů (1941) aj. Uspořádal a vydal: Listy a listiny z dějin československých 869-1938 (1938, s překladem latinských a německých textů), Srdce Prahy v plamenech (1946, slovní doprovod k fotografiím O. Smoly z Květnového povstání). Přispíval do časopisů a novin: Akord, Kvart, Listy pro umění a kritiku, Rozhledy po literatuře a umění, Sborník archivních prací aj. Užíval šifry: Dč. , K. D.
Životopis:
Absolvent znojemského reálného gymnázia (1927), Filozofické fakulty Karlovy univerzity (1934), Státní archivní školy (1937). Pracovník Archivu země české. Za války totálně nasazen u firmy Prokop ve Vysočanech. V době Pražského povstání působil v bojové skupině S-III (Svornost). Po reorganizaci archivní sítě (1954), pracoval ve Státním ústředním archivu v Praze. Od r. 1959 skladník v továrně na barviva. Zemřel na rakovinu hrtanu. Pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze.
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2011, roč. 11, č. 28, s. 11.
FELIX, Herbert – podnikatel (110. výročí narození)
*9. 7. 1908 – Znojmo
†5. 5. 1973 – Řím
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Rodina Felixů pocházela z Francie, odkud se koncem 17. století přestěhovala do Znojma. Byla židovského původu a podle dochovaných zpráv se zabývala výrobou kořalky. Koncem 19. století Moritz Felix (dědeček výše uvedeného Herberta) založil ve Znojmě první primitivní octárnu a konzervárnu, ve které se okurky nakládaly do pětilitrových sklenic. Znojemské okurky se staly známými po celém Rakousku-Uhersku a po vzniku samostatného Československa Felixovy pětilitrové sklenice s černým kocourem Felixem na firemní nálepce putovaly do zbytku Evropy, mimo jiné také do Skandinávie. Moritz začal počátkem 30. let studovat ve Vídni obchodní školu. Po ukončení studií odjel na obchodní cestu po Skandinávii, aby tam prozkoumal možnosti proniknutí na tamní trh. Znojemský podnik v té době velmi slušně prosperoval, ale mezinárodní situace v Evropě se zhoršila. Proto v roce 1938, těsně před Mnichovem, opustil Československo. Kromě cestovního pasu si vezl tři věci: československou vojenskou knížku, dopisy pro švédské firmy, se kterými byly již dříve uzavřeny obchodní kontrakty a dědův recept na výrobu nakládaných okurek, který byl v té době přísně střeženým tajemstvím znojemského podniku. Usadil se ve Švédsku ve městě Eslöv (zemědělská oblast Skäne), kde začal budovat konzervárenský podnik Felix. Znojemské okurky se dostaly na trhu do takové pozice, že poptávka převyšovala nabídku. Podnik se rychle rozrůstal a skupoval podniky v potravinářské oblasti po celém jižním a středním Švédsku. Založil supermoderní závod v malém rakouském městečku Mettersburgu pod názvem Felix - Austria. V průběhu 60. let vybudoval koncern Felix ještě několik závodů v SRN a také ve Švýcarsku. Podnikatel československého původu, za sebou zanechal prosperující podnik, který několik let před svou smrtí prodal finanční skupině, která v současné době patří automobilovému koncernu VOLVO. (K historii podniku patří jedna záhada. Dnes už patrně nikdo neví, jak se na starou firemní značku dostala postavička černého kocoura Felixe. Totiž kocour Felix byl hrdinou mnoha animovaných filmů z počátku 20. let. Kdo tedy vznikl dříve a kdo byl od koho odvozen zůstane navždy záhadou.
Zdroj:
SVOBODA, Jiří. Herbert Felix - okurkový král. Ročenka Státního okresního archivu ve Znojmě 1998. 1999, s. 42-51.
FRAGSTEIN, František – rektor (290. výročí úmrtí)
*24. 8. 1661 – Opava
†9. 7. 1728 – Nisa, Polsko
Místa působení: Brno, Jihlava, Olomouc, Opava, Praha, Znojmo
Zdroj:
FIALA, J. Rektoři olomoucké univerzity v letech 1573–1860. Žurnál UP. 2007, roč. 16, č. 14, s. 9.
GASTIERER, Hugo – spisovatel (60. výročí úmrtí)
*30. 3. 1889 – Hrušovany nad Jevišovkou
†4. 7. 1958 – Vídeň
Místa působení: Hrušovany nad Jevišovkou
Životopis:
Měšťanku vychodil v Drnholci, pak byl na gymnázium vBukurešti (gymnázium zaměřené na spojení filozofie a teologie), už v 19 letech zpíval jako podjáhen, a to i při Arcibiskupské Papežské mši a královském obřadu ve starém klášteře. Podstoupil dlouhé cesty, když začal studovat filozofii a historii na univerzitách ve Vídni, New Yorku a Innsbrucku. Pak se vrátil domů do Hrušovan nad Jevišovkou. Psal krásné povídky, skici, básně, které se objevili v prestižních listech a časopisech. Psal i větší publikace včetně scénářů.
Zdroj:
BLÖSL, Joachim. Südmährens Dichter und Sänger: Eine Erntelese. Nikolsburg: Bartosch, 1925, 294 s.
HRUBÝ, Karel Otto – fotograf (20. výročí úmrtí)
*15. 5. 1916 – Vídeň
†19. 7. 1998 – Senotín
Místa působení: Znojmo, Brno, Praha, Senotín
Dílo:
Účast na mezinárodních fotografických výstavách: Boston, Brusel, Nottingham, Stockholm, Vancouver, Rio de Janeiro, Antverpy, Oklahoma, Pasadena, Kodaň a další. Snad jen Afrika schází - jinak jeho fotografie poznali lidé všech světadílů. Jako všestranný fotograf usiloval o zachycení všech stránek života. Věnoval se také krajinářské fotografii a etnografii.
Životopis:
Dětství prožil v Podbrezové na Slovensku a ve Znojmě. Začal studovat práva, která neměl možnost dokončit - nacisté zavřeli vysoké školy. V roce 1943 byl totálně nasazen. Po válce se začal profesionálně věnovat fotografování. Od roku 1945 nastoupil jako fotoreportér do Rovnosti. V roce 1947 krátce pracoval jako kameraman dokumentárních a reklamních filmů u Čs. státního filmu. Byl zaměstnán také ve Státním divadle v Brně, v redakci časopisu Květy a opět se vrátil do Brna, kde působil jako pedagoga fotograf. Od roku 1952 člen Svazu čs. výtvarných umělců. Patřil k spoluzakladatelům první stálé fotografické síně v Československu - Funkeho kabinetu při brněnském Domu umění (1959). O šest let později založil skupinu VOX a v roce 1969 spoluzakládá Svaz českých fotografů, několik let vykonával funkci místopředsedy. Na sklonku věku se přestěhoval do Senotína, kde se začal věnovat malířství.
Zdroj:
Nová encyklopedie českého výtvarného umění: dodatky. Vyd. 1. Praha: Academia, 2006, 985 s.
KOVAŘÍK, Hubert – sochař (60. výročí úmrtí)
*27. 10. 1888 – Břeclav
†21. 7. 1958 – Praha
Místa působení: Znojmo, Vídeň, Svitávka, Letovice
Životopis:
Po absolvování německého nižšího gymnázia dostal stipendium Jana Lichtensteina, které mu umožnilo v letech 1905-1908 studovat na FachS für Thonindustrie ve Znojmě. Na radu svého profesora modelování M. Mörtla odešel v roce 1908 do Vídně na KGS. Poté byl v letech 1912-13 soukromým žákem A. Hanáka. V této době se účastní řady výstav nejen ve Vídni, ale také v Kolíně nad Rýnem, Bruselu, Gentu a Lyonu. Své keramické návrhy nechával zhotovit v dílnách WKKW. Ve Vídni vytvořil v roce 1913 figurální kašnu pro výstavu „Adria“. Rakousko-uherská banka si od něj objednala pro svoji novostavbu 8 velkých reliéfů. Pro lovecký zámeček v Mayerlinku vytvořil sousoší Piety jako pomník hraběnky Esterházy-Lobkovicové. Po roce 1918 v Kunštátě na Moravě spoluzakládal "Kunštáckou keramiku“, kde působil 2 roky. Od roku 1922 si zařídil vlastní keramickou dílnu ve Svitávce a stal se vedoucím keramického oddělení na živnostenské škole v Letovicích. V Rájci nad Svitavou vytvořil pomník padlým a alegorickou skupinu na škole v Hodoníně. Výhradní prodej jeho keramiky měly ve 20. letech prodejny UP Závodů v Praze a Brně. V roce 1925 se účastnil výstavy dekorativních umění v Paříži, kde získal čestný diplom, v roce 1930 mezinárodní výstavy v Liege, kde získal zlatou medaili. Od roku 1932 se věnoval výhradně malbě. V roce 1955 se odstěhoval do Mariánských Lázní. Byl členem SVUM v Hodoníně. Jeho keramická díla jsou zastoupena kromě ČR v Paříži (Cluny), New Yorku a Sydney.
Zdroj:
Hubert Kovařík: sochař, keramik a malíř: 27. 10. 1888, Břeclav - 21. 7. 1958, Praha: [9. října 2008 - 16. listopadu 2008, Muzeum Boskovicka]. Vyd. 1. [Boskovice]: Albert, 2008, 63 s.
MAYER-WALLERSTEIN-AHRDORFF, Maxmilián – prelát (90. výročí úmrtí)
*3. 12. 1845 – Kroměříž
†7. 7. 1928 – Božice
Místa působení: Božice
Životopis:
Absolvent kroměřížského gymnázia. V letech 1864-1867 studoval teologii na biskupském učilišti v Brně. Na kněze byl vysvěcen 6. 6. 1868. Šest let působil jako kaplan v Brně. V listopadu 1874 odjel do Říma, aby si rozšířil své vzdělání. Získal doktorát teologie. V roce 1880 se stal apoštolským pronotářem. O rok později onemocněl a vrátil se zpět na Moravu. Tři roky působil v Černé Hoře a poté v Křídlovicích - Božicích na Znojemsku. V roce 1899 byl jmenován sídelním kanovníkem metropolitní kapituly v Olomouci. Dne 18. 7. 1901 mu bylo přiznáno právo používat predikátu rytíř z Ahrdorffu a Wallersteinu. O patnáct let později získal císařským diplomem ze dne 14. 6. 1916 titul barona. Ale do Božic se stále vracel, měl tu postavený domek. Při příležitosti oslav 60. výročí svého vysvěcení na kněze v Božicích zemřel. Měl velký podíl nejen organizační, ale i finanční na založení dívčího penzionátu Maria Hilf (původně dětského útulku pro starce a děti). Základní kámen ústavu byl položen 12. 10. 1894. Původní stavba byla za necelý rok dokončena a 8. 9. 1895 posvěcena. Správu převzaly sestry sv. Karla Boromejského a kromě útulku zde zřídily i školu pro industriální učitelky. Penzion od svého vzniku prošel několika stavebními úpravami. Neúplný letopočet na štítu budovy svědčí o její konečné dostavbě roku 1906. Od roku 1950 v penzionu Maria Hilf je domov důchodců. Byl velkým milovníkem umění. Muzejní sbírky znojemského muzea obohatil zejména darem mnoha církevních památek, nerostů, obrazů a starých tisků. V roce 1921 město Znojmo od něj zakoupilo soubor indických loveckých a bojových zbraní a kolekce japonských pušek, které si přivezl ze svých cest po Asii v letech 1900-1901. Tehdejší starosta města Znojma dr. Mareš mu v děkovném dopise přislíbil, že sbírka ponese jeho jméno. Stalo se tak při znovuotevření muzea v roce 1922.
Dílo:
Die Papstwahl Inocenc XIII. (1874), Unverzichtbare Rechte (1904)-teologické práce, Aus Südmährens Deutsch und Latein (1921)-humorné povídky aj.
Napsal jedenáct divadelních her, šest je uloženo v knihovně Jihomoravského muzea ve Znojmě. Náměty her čerpal z historie a pověstí Znojemska. Skládal básně, které ve dvacátých letech vycházely v Znaimer Wochenblatt.
Zdroj:
Max Mayer z Ahrdorffu a Wallersteinu. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2004, č. 16, s. 6.
MICHL, Josef – literární kritik (100. výročí narození)
*1. 7. 1918 – Suchohrdly u Znojma
†5. 4. 2001 – ?
Místa působení: Znojmo, Praha, Brno
Dílo:
Překládal z norštiny (B. Björnsen, J. Bojer, F. Alnaes aj.), do norštiny přeložil poezii V. Holana, M. Holuba, J. Seiferta a J. Skácela. Napsal Björnson (1970), Björnson a Československo (1992).
Životopis:
Po maturitě na gymnáziu ve Znojmě (193)7 vystudoval latinu a němčinu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (1946). Zároveň navštěvoval kurzy švédštiny. Podařilo se mu získat studijní stipendium do Norska. Po návratu pracoval na katedře germanistiky a nordistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1969-1971 a 1986 vyučoval češtinu na univerzitách v Norsku a ve Švédsku. V roce 1993 jmenován univerzitním profesorem.
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2011, roč. 11, č. 27, s. 11.
MÜLLNER, Laurenz – profesor (170. výročí narození)
*29. 7. 1848 – České Křídlovice
†28. 11. 1911 – Meran
Místa působení: Božice
Životopis:
Studoval teologii na Vídeňské univerzitě, kde se stal také profesorem a v letech 1894-1895 dokonce rektorem. Vyučoval především křesťanskou filozofii, ale zabýval se také literaturou. Byl autorem řady odborných publikací a přispíval do katolického deníku Vaterland. Byl velkým kritikem Goethova pojetí vidění světa, proti kterému stavěl např. Shakespeara či Dostojevského.
Zdroj:
Kalendárium. Znojemský týden: Noviny pro znojemský region. 2009, roč. 9, č. 31, s. 11.
OULEHLA, Otakar – básník (30. výročí úmrtí)
*8. 9. 1962 – Znojmo
†5. 7. 1988 – Znojmo
Místa působení: Znojmo
Životopis:
Po vychození základní školy byl přijat na gymnázium. Vedle hry na klavír začíná jako samouk na kytaru. Úspěšná gymnazijní studia zakončuje maturitou s vyznamenáním. Skládá přijímací zkoušku na lékařskou fakultu a nastupuje do Hradce Králové. Tam ho poprvé zaskakuje nebezpečné onemocnění. Během léčby dokončuje první obsáhlejší sbírku básní. Po vyléčení pokračuje ve studiu. Začíná psát povídky science fiction. Vlivem následků neblahého civilizačního procesu onemocní zákeřnou krevní chorobou a přerušuje studium. Je úspěšné léčen a choroba je potlačena. V květnu 1988 odjíždí do Rakouska na lékařské vyšetření a ztráci šanci na uzdravení. Dne 19. 6. 1998 náhle onemocní akutní bronchitidou. Aplikovaná léčba byla bez účinku, potlačovaná choroba znovu propukla. Zemřel ve věku 25 let. Pohřben v den promoce svých spolužáků.
Dílo:
Korálky v dlani (36 básní, vlastní náklad).
Zdroj:
MRVA, Vlastimil. "Korálky v dlani" Otakara Oulehly: (8. 9. 1962 Znojmo - 5. 7. 1988). Znojemsko. 1991, roč. 1, č. 47, s. 6.
SVOBODOVÁ, Růžena – spisovatelka (150. výročí narození)
*10. 7. 1868 – Mikulovice
†1. 1. 1920 – Praha
Místa působení: Praha, Nové Dvory u Pacova
Životopis:
V roce 1874 se s rodiči přestěhovala do Prahy. Jan Čáp, její otec, byl jmenován centrálním ředitelem premonstrátských statků. V letech 1881-1883 absolvovala vyšší dívčí školu a v klášterním penzionátu se zdokonalila ve francouzštině. Roku 1886 složila zkoušku z francouzštiny a ucházela se o místo vychovatelky. Uplatnění našla v Nových Dvorech u Pacova v rodině vzdálených příbuzných. V roce 1889 se vrátila domů. O rok později, 6. 9. 1890, se provdala za F. X. Svobodu. Prostřednictvím svého muže se seznámila s řadou literátů a pod jejich vlivem začala sama tvořit. Podnikala krátké cesty do Itálie a Francie, často pobývala v Beskydách. Zemřela náhle po záchvatu srdeční mrtvice v noci na Nový rok 1920. Místem jejího posledního odpočinku se stal pražský Slavín.
Dílo:
Byla přední představitelkou českého literárního impresionismu. Povídková a románová tvorba - Na písčité půdě (1895), Ztroskotáno (1896), Povídky (1896), Přetížený klas (1896), V odlehlé dědině (1898), Zamotaná vlákna (1899), Milenky (1902), Pěšinkami srdce (1902), V říši tulipánků (1903), Plameny a plaménky (1905), Marné lásky (1906), Černí myslivci (1908), Pokání Blaženčino (1908), Posvátné jaro (1912), Dětská srdce (1913), Po svatební hostině (1916), Jarní záhony (1916), Pokojný dům (1917). Po její smrti vyšlo - Ráj (nedokončeno 1920), Hrdinné a bezmocné dětství (1920), Zahrada irémská (nedokončeno 1921).
Zdroj:
Městys Mikulovice. Vyd. 1. [Brno]: Pro městys Mikulovice vydalo nakladatelství F.R.Z. agency s.r.o., 2014, s. 62. ISBN 978-80-87332-77-1.
TUNKA, Václav – legionář (100. výročí úmrtí)
*1. 9. 1874 –Únanov
†16. 7. 1918 – Spasskoje
Životopis:
Ve Znojmě se vyučil malířem. Za 1. světové války v roce 1915 byl zajat na ruské frontě. Vstoupil (1917) do Čs. armády v Borispolu u Kyjova a následně se stal vojákem 5. pluku T. G. Masaryka, se kterým odjel v roce 1918 do Vladivostoku. Zúčastnil se bojů na březích Tichého oceánu proti bolševikům, kde u městečka Spasskoje padl. Pohřben ve společném hrobě u vesničky Jevgoněvka. V roce 1934 mu byla na jeho rodném domě odhalena pamětní deska.
Zdroj:
KEREMIDSKÝ, Marian. Další významné osobnosti. Únanov 1227-1997. Únanov: Obecní úřad, 1997, s. 100-101.