Simon Wiesenthal

  • 31. 12. 1908 - 20. 9. 2005
Simon Wiesenthal byl původním povoláním architekt. Byl však také publicista a spisovatel. Nejznámější je ale pod přezdívkou „lovec nacistů", neboť celý svůj život zasvětil pátrání po nacistických zločincích. Byl zakladatelem a vedoucím Židovského dokumen-tačního centra ve Vídni.


Dětství a mládí

Narodil se 31. prosince 1908 v Bučači v Haliči jako druhorozený syn Aschera a Rosy Wiesenthalových. Bučač (Buczacz) bylo etnicky smíšené městečko, které v té době patřilo (stejně jako české země) do rakousko-uherské monarchie. Dnes leží v západní části Ukrajinské republiky. Toto území často měnilo svého pána - než stačil Simon vychodit gymnázium, bylo šestkrát „osvobozeno".

V městečku tvořili většinu Židé a před první světovou válkou nebyli nijak utiskováni. Byli vzdělanější a majetnější než místní Poláci a Ukrajinci. Dobré soužití všech národností lákalo množství židovských uprchlíků ze sousedního Ruska. Hledali zde azyl, neboť tam byli Židé tvrdě pronásledováni.

Když se Židé uzavírali před ostatním světem, byli cizím tělesem, když svůj svět opustili a přizpůsobili se, stali se z nich nežádoucí vetřelci, nenávidění a odmítaní. Už jako chlapec jsem si uvědomoval, že jsem se narodil jako druhořadý občan.

(S. Wiesenthal)

Pak ale začala válka a celá oblast se stala frontovým pásmem. Wiesenthalův otec narukoval do rakouské armády a padl, matka se dvěma syny uprchla před postupující ruskou armádou do Vídně. Zde začal Simon chodit do školy. Domů se vrátili po dvou letech, ale boje v této oblasti stále pokračovaly a Bučače se zmocňovaly střídavě polské, ukrajinské či bolševické oddíly. V době mezi světovými válkami připadla Halič Polsku.

Wiesenthal odmaturoval na gymnáziu ve Lvově a chtěl pokračovat ve studiu architektury. Počet židovských uchazečů byl však na zdejším Polytechnickém institutu omezený a tak Simonovi nezbylo nic jiného, než odjet roku 1929 do Prahy a studovat zde. Na toto období svého života vzpomíná jako na jedno z nejkrásnějších. Roku 1932 studia ukončil a následovala dvouletá praxe v Sovětském sva-zu. V roce 1936 se Simon Wiesenthal oženil s bývalou spolužačkou z gymnázia Cylou Müllerovou, která byla vzdálenou příbuznou psychoanalytika Sigmunda Freuda. Wiesen-thal si v té době otevřel projekční kancelář a stavěl domy většinou pro bohaté polské Židy. Dařilo se mu dobře, ale spokojený život netrval dlouho.


Válka

Koncem září roku 1939 byl podepsán pakt o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem. Polsko bylo rozděleno a Lvov se ocitl na sovětském území. Začalo pronásledování židovské inteligence, zatýkání, střílení, odsun. Před deportací na Sibiř se Wiesenthal spolu s manželkou zachránil pomocí úplatku. Jeho otčím však byl zatčen a pravděpodobně zemřel ve vězení, bratr byl zastřelen. Kancelář byla zavřena a z Wiesenthala se stal místo architekta mechanik v továrně na péra do matrací. Později se mu však podařilo získat místo ve stavební společnosti. Navrhoval zde sice jen baráky na draní peří, ale byla to práce v oboru, který vystudoval.

„Proč zrovna já měl zůstat naživu? Přece jsem neučinil nic tak významného."

(S. Wiesenthal)

V červenci 1941 zaútočila německá vojska na Sovětský svaz a ze Lvova se stal opět německý Lemberk. Netrvalo dlouho a ukrajinské pomocné oddíly zde rozpoutaly třídenní pogrom, ve kterém přišlo o život šest tisíc Židů. Byli to většinou lékaři, advokáti a učitelé. I Wiesenthal byl zatčen a hrozila mu smrt. Přežil jen zázrakem. Stál v řadě osob u zdi, s rukama za hlavou a čekal, až na něj přijde řada a bude, stejně jako ostatní, zastřelen. Zachránily ho kostelní zvony, svolávající věřící k polední bohoslužbě. Ukrajinci odložili zbraně a asi dvacet prozatímně zachráněných vězňů odvedli do cel. V noci si pro Wiesenthala přišel jeho bývalý ukrajinský zaměstnanec. Nyní byl pomocným policistou, který zůstal věrný svému bývalému zaměstnavateli. Namluvil svým kolegům, že je Simon sovětský špión a tvrdil, že ho musí dopravit k oblastnímu komisaři k výslechu.

Wiesenthal si však svobody příliš neužil. Brzy po té bylo vydáno nařízení, podle kterého museli všichni Židé opustit své byty a odstěhovat se do ghetta. Odtamtud odvedli Simona a jeho ženu na nucené práce do tábora Janowska2. Wiesenthalova matka Rosa byla později deportována do koncentračního tábora Belzec1, ze kterého se už nevrátila.

„Přežití je privilegium, jež zavazuje. Vždy jsem se ptával sama sebe, co mohu učinit pro ty, kteří nepřežili. Odpověď, kterou jsem si dal, zní takto: Stanu se jejich hlasem, zachovám vzpomínku na ně živou, aby v ní ti mrtví žili."

(S. Wiesenthal)

Simon se dostal do táborové pobočky, která byla blízko železničního seřadiště. V opravárenské železniční dílně se mohl pohybovat poměrně volně a tak se pokusil zachránit svou ženu Cylu. Za pomoci polského ilegálního hnutí pro ni sehnal falešné doklady a zajistil pomoc při jejím útěku. Vše se zdařilo a Cyla žila do konce války pod jménem Irena Kowalska. Wiesenthal měl štěstí. Vedoucími na nucených pracích byli Heinrich Guenthert a Adolf Kohlrautz. Byli sice Němci a národní socialisté, ale starali se o to, aby se s Židy zacházelo korektně. Když se dozvěděli, že je Wiesenthal architekt, zaměstnali ho jako technika a kresliče. Byli s ním velmi spokojeni - jeho práci totiž vydávali za svou a byli za ni chváleni a povy-šováni. Přesto byl Wiesenthal 20. dubna 1943 opět jen krůček od smrti. Jeden z velitelů tábora se totiž rozhodl oslavit Hitlerovy čtyřiapadesáté naro-zeniny tím, že nechá zastřelit 54 ži-dovských vzdělanců. I přes námitky se na seznamu objevilo Wiesenthalovo jméno. Spolu s ostatními věznil stál nahý na okraji hluboké jámy a čekal na popravu, když ho z řady vytáhl jeho zaměstnavatel - jeden z velitelů táborové pobočky. Podařilo se mu přesvědčit ostatní velitele tábora, že je Wiesenthal jediný, který dokáže namalovat obrovský plakát s nápisem „Děkujeme našemu vůdci". Pro Simona Wiesenthala byla jeho záchrana dvěma národními socialisty něčím, co se mu vrylo do paměti stejně, jako jeho pronásledování jinými nacisty: „Jsou dokladem toho, že bylo možno přežít Třetí říši s čistýma rukama. Jsou dokladem toho, že není kolektivní viny." Wiesenthal nikdy nepátral po tom, jestli tehdy esesáci našli čtyřiapadesátého, ale tušil, že ano. Až do konce života ho nepřestal trápit určitý pocit viny.

V říjnu téhož roku se Wiesenthalovi podařilo z tábora utéci. Opět mu při tom pomohl Adolf Kohlrautz. Na svobodě byl osm měsíců - skrýval se u přátel a později i u partyzánů. V červnu 1944 jej vypátrali polští detektivové a předali ho Němcům. Wiesenthal už ale nechtěl žít. Nevěděl, co se stalo s jeho rodinou, nevěděl, zda žije jeho žena. Také se bál, že nevydrží mučení a zradí partyzány, u kterých se skrýval. Při převozu na gestapo si podřízl obě zápěstí žiletkou, kterou se mu podařilo vzít s sebou. Odvezli ho však do nemocnice a asi jako vůbec prvního Žida ho zachránili. Simon se však pokusil o sebevraždu znovu. Při převozu ukradl ampulku s 500 pilulkami a v noci je všechny spolykal. Ale byl to jen sacharin. Nezdařil se mu ani třetí pokus, kdy se chtěl oběsit na opasku, hozeném přes mříž vysokého okna. Byl natolik zesláblý, že mu na dokončení tohoto činu scházela síla.

„Ten to nemůže přežít," zaslechl jsem tlumočníka, jak to říká americkým důstojníkům. Ale já jsem nebyl jen odhodlán přežít, nýbrž i mluvit. Nač bych se jinak plahočil tou dlouhou cestou od baráku a vešel úplně vyčerpán do kanceláře amerického velitele tábora. (...) Drželi mě a podpírali dva spoluvězni, abych neupadl. Jeden z nich byl lékař. Přisunuli ke mě židli a jemně mě na ni posadili. Manipulovat se mnou byla hračka, vážil jsem necelých 50 kg. (...) Když se mi podařilo popadnout dech, vyhrkl jsem ze sebe: „Dostal jsem facku." „Od koho?" „Od blokového písaře." „Od esesáka?" „Ne, od vězně." Americký důstojník na mě hleděl nechápavě: Přežil peklo, sotva se drží na nohou, a stojí mu to za to, vyšplhat se na kopec, aby si postěžoval. Právě proto, že se Třetí říše před třemi dny zhroutila, mě ta facka tolik bolela. Rozhodl jsem se totiž, že se už nikdy - už nikdy -nedám nikým bít."

(S. Wiesenthal: Spravedlnost, nikoli pomstu)


Osvobození

V příštích dnech se Wiesenthal ocitl znovu v koncentračním táboře Janowska. Sovětská vojska byla už blízko, a tak byla skupina zbylých vězňů hnána esesáky směrem na západ z jednoho tábora do druhého, až se v únoru 1945 přiblížili k rakouskému Mauthausenu3. Simon byl již tak zesláblý, že vysílením padl a byl pokládán za zmrzlého. Byl naložen na vůz s ostatními mrtvými a dovezen až ke krematoriu. Tady si však všimli, že se hýbe a odnesli ho nejdříve do sprch, kde ho studená voda přivedla k vědomí. Pak jej propašovali do baráku smrti, kde umírali vězni, kteří byli příliš slabí na to, aby mohli pracovat. Wiesenthal však přežil.

Když se 5. května 1945 objevily na dvoře tábora první americké tanky, vážil pouhých 45 kg. Za holocaustu přišel o 89 příbuzných. Z velké rodiny přežil jen on a jeho žena Cyla, kterou našel za dobrodružných okolností teprve po mnoha měsících po válce. V roce 1946 se jim narodila jediná dcera Paulinka. Ta se vdala, má tři děti a žije v Izraeli. Wiesenthalova žena Cyla zemřela v roce 2003.


Život po válce

Už několik týdnů po osvobození začal Wiesenthal spolupracovat s americkou komisí pro stíhání válečných zločinců (WCU). Pomáhal při výsleších a už tehdy zdůrazňoval, že mu jde o spravedlnost, nikoli o pomstu. Byl ještě velmi slabý a proto mu nabízeli, aby se jel zotavit někam do sanatoria a vrátil se pak do Polska stavět domy. Ale před ním se už začal rýsovat nový životní cíl: chtěl nejen uchovat vzpomínku na utrpení svého národa, chtěl také odhalit viníky tohoto utrpení a chtěl, aby byli za své činy spravedlivě potrestáni. Měl pro to všechny předpoklady, neboť během čtyř let věznění prošel dvanácti koncentračními tábory a osobně poznal jejich personál. Měl fenomenální paměť na tváře, jména i události, jedinečný postřeh i cit pro různé typy bezpráví, měl výjimečný organizační talent a smysl pro praktické záležitosti, byl důsledný a systematický. Začal vlastními vzpomínkami a sestavil seznam jedenadvaceti osob, proti nimž by sám mohl svědčit.

Spolupráce s Američany trvala asi rok, ale pak přišlo rozčarování. V německé i rakouské společnosti vzrůstal vliv bývalých nacistů a bylo jednodušší zapomenout na minulost. Začátkem roku 1947 se proto Simon Wiesenthal osamostatnil a v Linci založil Židovské dokumentační středisko. Jeho spolupracovníci sepsali výpovědi bývalých vězňů, kteří v koncentračních táborech čekali na vystěhování. Tak vznikla sbírka dokumentů, která se stala Wiesenthalovou nejobávanější zbraní. Dostával dopisy z celého světa a bylo velmi obtížné rozpoznat v této záplavě informací, která je a která není pravdivá, která zdánlivě nepodstatná maličkost může být v příštích dnech důležitá. Přesto tyto zprávy pečlivě vyhodnocoval a ukládal veškeré informace, které by mu mohly pomoci při jeho pátrání. O každém podezřelém nacistovi zakládal složku, kterou doplňoval celá desetiletí. Zjištěné informace předával soudům nebo novinářům. Wiesenthalovi se podařilo postavit před soud asi 1100 nacistických zločinců. Ale ne všichni byly spravedlivě potrestáni. Mnozí byli dokonce osvobozeni, neboť německá i rakouská justice byla sama příliš svázána minulostí. Po sedmi letech došla Wiesenthalovi trpělivost a středisko zavřel. Začal se starat o emigranty z Maďarska6, pomáhal jim vrátit se do života - najít si práci, školu pro děti... Ale po čase se znovu vrátil k pronásledování nacistů a své středisko tentokrát otevřel ve Vídni. V době vrcholící studené války v padesátých letech však pro jistotu přesunul celý svůj archiv do Izraele.


Boj za spravedlnost



„Bohužel je téměř nemožné připravit veřejnost emociálně na pochopení vraždění po milionech, přesvědčit ji, že jde vlastně o zcela konkrétní individuální vraždu, ke které došlo v šesti milionech případů."

(S. Wiesenthal)

Největší publicitu ze všech případů, na nichž se Wiesenthal podílel, mělo nepochybně dopadení Adolfa Eichmanna v roce 1960. Když Wiesenthal poprvé po válce zaslechl Eichmannovo jméno, neměl ponětí, o koho se jedná. Pátral po jednotlivých vrazích, po lidech, kteří ponižovali, bili a stříleli vězně před očima jiných. Teprve později, když začal Norimberský proces, si Wiesenthal uvědomil, že Adolf Eichmann byl zodpovědný za masové vyhlazování Židů a jeho vypátrání je velmi důležité. Eichmann unikal dlouho a Wiesenthal se při jeho hledání potýkal se značným nedostat-kem informací a narážel na mnoho problémů. Stopy se často ztrácely, ale několik náhod na-konec pomohlo a Wiesenthal zjistil, že se Eichmann skrývá v Argentině. Cítil se však zcela bezmocný, neboť tam měli nacisti příliš silné zastání. Potřeboval pomoc, ale té se mu nedostalo ani ze strany Američanů, ani od Izraelců, kteří sami bojovali o přežití. Tehdy se psal rok 1954 a Wiesenthal musel proná-sledování Eichmanna odložit. Teprve v dubnu 1959 uviděl v novinách úmrtní oznámení nevlastní Eichmannovy matky a jména pozůstalých. Získal tak informace o dalších příbuzných a později i o něm. Věděl, kde žije, konečně získal i jeho fotografie. Všechny informace předal Izraelcům, se kterými stále spolupracoval, a na základě těchto podkladů se izraelské tajné službě Mossad podařilo Eichmanna zatknout a v utajení převézt do Jeruzaléma. Tam byl souzen a popraven. Eichmann měl na svědomí šest milionů lidí, ale na otázku, zda se cítí být vinen, odpověděl záporně.

K dalším Wiesenthalovým úspěchům patřilo dopadení Franze Stangla, který byl velitelem vyhlazovacích táborů Sobibór3 a Treblinka4. Ukrýval se v Brazílii a teprve záplava článků, které psal Wiesenthal do brazilských, německých i jiných novin, přiměla Brazílii k jeho vydání do Spolkové republiky Německo. Zde byl Stangl obžalován z 1 200 000 vražd a byl odsouzen na doživotí. Zemřel ve vězení.

Stejnou zbraň - články v novinách - použil Wiesenthal při dopadení Herminy Braun-steinerové řečené Kobyla. Byla to sadistická dozorkyně v táboře v Majdanku a podílela se na desítkách vražd. Simon Wiesenthal zjistil, že se provdala za amerického občana a žila v New Yorku. V roce 1973 byla deportována do SRN, ale rozsudek byl vynesen až v roce1981. Byla odsouzena na doživotí.

Simon Wiesenthal také trpělivě pronásledoval jednoho z nejobávanějších mužů Třetí říše, Josefa Mengeleho, přezdívaného Doktor smrt. Nakonec se přiklonil k názoru, že muž, který se v únoru 1979 utopil poblíž Sao Paula, byl tento neblaze proslulý lékař, který dělal pokusy na vězních v Osvětimi a rozhodoval o tom, kdo bude mít šanci přežít a kdo ne.

Na přelomu 50. a 60. let rozšířili antisemité vlnu pochybností o existenci Anny Frankové a pravosti deníků, které si tato židovská dívka psala v amsterdamském úkrytu. Wiesenthal ihned zareagoval a vypátral Karla Silberbauera, který Annu tehdy zatkl a poslal na smrt do koncentračního tábora.


Politické aféry v Rakousku

Wiesenthal měl ve svém boji za spravedlnost velkou odvahu a nedělal kompromisy. Byl schopen postavit se i proti své nové vlasti - Rakousku. Vybral si ho za místo svého trvalého pobytu právě proto, aby Rakušanům a celému světu připomínal jejich podíl na holocaustu. A právě Rakousku dělalo velké problémy vyrovnat se se svou nacistickou minulostí a se svým antisemitismem. Zpočátku si nic z toho nechtěli ani přiznat. Ale faktem zůstávalo, že většina velitelů vyhlazovacích táborů měla rakouskou národnost. A Wiesenthal bojoval i proti nim, i když to pro něj znamenalo velké nepříjemnosti a nevraživost okolí. V první polovině sedmdesátých let inicioval soudní přelíčení se stovkami podezřelých nacistických zločinců. Více než polovina z nich však skončila vynesením osvobozujícího rozsudku. Rakousko bylo ve srovnání s Německem vůči nacistům mnohem shovívavější.

„Hitler nejen povraždil miliony Židů a svých protivníků, on také morálně narušil miliony Němců a Rakušanů - a to na generace. Je hrozné patřit k obětem - ale ještě horší je patřit k pachatelům. Děti obětí národního socialismu a děti pachatelů žijí v Německu a v Rakousku vedle sebe a musí žít spolu. Nemá smysl zlehčovat vinu, aby to měli synové a dcery snazší, aby unesli selhání svých otců, dědů, matek a babiček. Celou vinu je nutno odhalit - jen tak je možno ji pochopit."

(S. Wiesenthal)

Ukázkovým příkladem Wiesenthalova boje za spravedlnost je proces s bývalým dozorcem v Mauthausenu Vinzenzem Goglem. Ten si užíval klidného života jako vážený občan v jedné hornorakouské vesnici. Wiesenthal se celé roky snažil získat proti němu konkrétní důkazy a nakonec se mu podařilo najít několik bývalých vězňů, kteří přežili a byli ochotni svědčit. Žaloba proti Goglovi byla natolik obsáhlá, že její čtení trvalo tři dny. V soudním sále v Linci, kde proces probíhal, však byla řada bý-valých esesáků, kteří přelíčení rušili a zesměšňovali výpovědi svědků hlasitými poznámkami. Soud, ode-hrávající se v této atmosféře, vynesl osvobozující rozsudek. Bývalí vězni byli rozhořčeni, bývalí esesáci jásali. Případ pak putoval ještě k nejvyššímu soudu ve Vídni. Tam už ale židovští svědci po zkušenostech z Lince nepřijeli a jejich výpovědi byly tedy pouze čteny. Gogl byl opět osvobozen.

Svůj největší neúspěch prožil v 70. letech, když zjistil, že v jedenáctičlenné vládě tehdejšího kancléře Bruna Kreiského zasedali čtyři politici s nacistickou minulostí. Sám Bruno Kreisky byl Žid, jehož rodinu nacisté vyvraždili a jen on se zachránil útěkem do emigrace. Svým postojem však dával najevo, že pokud ani on nepovažuje nacistickou minulost za důležitou, pak ani důležitá není. S tím ale Wiesenthal nemohl souhlasit. Stačilo, aby se podíval do svého archivu a měl členská čísla nacistických legitimací ministrů i popis jejich minulosti. Rakouské novináře to však nezajímalo a tak předal veškeré informace německému týdeníku Der Spiegel. Výsledkem byl článek, který vyvolal velký rozruch ve světě i v Rakousku. Zde se ale emoce obrátily proti Wiesentahlovi. Byl označen za člověka, který pronásleduje nevinné lidi a poškozuje pověst své vlasti, která sama byla přeci „první obětí Hitlera". To však nebyla jediná aféra, kterou Wiesenthal v Rakousku odhalil.

„I já jsem věřil v samozřejmé vítězství kultury a civilizace nad středověkem. Ve skutečnosti jsou kultura a civilizace jen tenoučká vrstva, pod kterou číhá nezkrocené zvíře v nás. (...) Rozum nás nedělá jen racionálnějšími, ale bohužel, i nebezpečnějšími."

(S.Wiesenthal)

„Vytáhnout do boje proti malým nespravedlnostem - to vyžaduje stejně velkou dávku odvahy jako boj proti velkému zlu."

(S.Wiesenthal)

Jeho postavení v této zemi se ještě zhoršilo v roce 1975, kdy těsně před volbami zjistil šokující informace o předsedovi Svobodné strany Rakouska Friedrichu Peterovi. Ten za války působil u jedné z nejobávanějších jednotek SS, která měla na svědomí spoustu masových vražd civilního obyvatelstva. Wiesenthal věděl, že by toto odhalení mohlo ovlivnit průběh voleb, a proto šel nejdříve za tehdej-ším rakouským prezidentem Rudolfem Kir-schlägerem. Volby dopadly podle očekávání, ale Peter se nestal vicekancléřem, jak se původně předpokládalo, ale „pouhým" pos-lancem. To rozzuřilo samotného Bruna Kreiskeho, který měl na jeho jmenování obrovský zájem. Kreisky byl v té době nej-oblíbenějším politikem, milovaným celým národem. Teď ovšem zuřil a otevřeně napadal nejen samotného Simona, ale též veškerou jeho práci. Zpochybňoval nejen jeho vzdělání, ale nařkl ho ze spolupráce s gestapem a o dokumentačním středisku mluvil jako o mafiánské organizaci. V jeho útocích ho podporoval i tisk a mnoho lidí mu uvěřilo. Wiesenthal dostával hanlivé dopisy a chodby domu, ve kterém sídlila jeho kancelář, byly popsány výhružnými nápisy. Nakonec se rozhodl svou kancelář přestěhovat, neboť nechtěl, aby kvůli němu trpěli i ostatní obyvatelé domu. Stal se nevítanou osobou a uvažoval dokonce o emigraci. Nakonec se však rozhodl v Rakousku zůstat.

Simon Wiesenthal byl člověk velmi spravedlivý. O tom svědčí i případ rakouského prezidenta Kurta Waldheima, který byl v 80. letech obviněn za svou válečnou minulost. Sloužil v Jugoslávii u armádní jednotky, která měla na svědomí mnoho lidských životů. Wiesenthal byl přes-vědčen, že se na vraždách nepodílel. Musel však o nich vědět a proto mu Wiesenthal nedokázal odpustit.


Poslední léta života

S postupujícími roky se Wiesenthal čím dál víc věnoval otázkám lidských práv, zaměřoval se na boj proti antisemitismu, rasismu a neonacismu.

V roce 1977 bylo založeno Středisko Simona Wiesenthala (Simon Wiesenthal Center), jehož hlavní sídlo je v Los Angeles a pobočky např. v New Yorku, Miami, Torontu, Jeruzalémě, Paříži a také v Buenos Aires. Cíl střediska byl a je stále stejný - stíhat válečné zločince. Kromě toho ale také sleduje extremistické skupiny, neonacisty a také třeba inter-netové stránky, které podněcují nenávist.

V lednu 2005 byla v Německu zahájena akce s názvem Poslední šance, která si dala za úkol za pomoci veřejnosti odhalit poslední skrývající se nacistické zločince. Sám Simon Wiesenthal považoval však svou práci za skončenou. Našel všechny masové vrahy, které hledal, a pokud ještě existovali takoví, o nichž se nedozvěděl, považoval je za příliš staré na to, aby mohli stanout před soudem.

Simon Wiesenthal zemřel 20. září 2005 ve Vídni. Zemřel ve spánku, tiše a pokojně. A člověku se chce věřit na zázraky. Zemřel teprve poté, až naplnil své dílo. Že by spravedlnost někdy opravdu existovala?


Prameny:

ENIGL, Marianne. „Ich habe euch nicht vergessen". Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 28-40

Homolová, Marie. Chtěl spravedlnost, ne pomstu. Mladá fronta Dnes, 24. 9. 2005, roč. XVI, č. 225, s. A/3.

klt. Wiesenthalovo centrum jede dál : síť center stále hledá válečné zločince a bojuje proti rasismu. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. LACKNER, Herbert. Als Kreisky entgleiste. Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 38 LEGERER, Anton. Gerechtigkeit ...nicht Rache! haGalil.com [online]. 23. 12. 1998, [cit. 2005-09-21]. Dostupné z: <http://www.hagalil.com/austria/wiesenthal>. Der letzte Gerechte. News, 2005, č. 38, s. 132-138.

LV. (69275) Wiesenthal. Planetky z našich luhů a hájů. [online]. 21. 8. 2004, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://planetky.astro.cz/detail.phtml?number=69275>.

Motl, S. Causa : Simon Wiesenthal. Reflex, 29. 9. 2005, roč. XVI, č. 39, s. 76-79.

Navara, Luděk - Gazdík, Jan. Wiesenthal - muž, který se nikdy nebál. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. XVII, č. 222, s. A/3. Navara, Luděk. Jak „soukromník" lovil válečné zločince. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. , č. , s. A/3. Pavlát, Leo. Spravedlnost, ne pomstu : nekrolog. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 11. Pernes, Jiří. Kdo uvízl v síti „lovce zločinců". Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. Simon Wiesenthal. Wikipedia : die freie Enzyklopedie. [online]. 21. 9. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: Simon_Wiesenthal>.

Šiška, Miroslav. Hnací síla Simona Wiesenthala. Právo, 24. 9. 2005, roč. 15, č. 225, s. 20. ŠvehlA, Marek - ŠlajchrT, Viktor. Vzkaz proroka Wiesenthala : odešel velký bojovník a znalec nebezpečí. Respekt, 2005, roč. XVI, č. 39, s. 13-15.

Wiesenthal, Simon. Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2.


Poznámky:

1 Belzec

- vyhlazovací tábor v Polsku, jihovýchodně od Lublinu. Byl založen na počátku roku 1940 jako židovský pracovní tábor, jehož vězni měli budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Koncem roku byl však uzavřen. Téměř po roce, v listopadu 1941, zde vznikl první vyhla-zovací tábor, ve kterém měla být testována nová technologie zabíjení.

Objekt měl jen dvě části. Jedna byla určena pro obslužný personál, který tvořili židovští vězni, vybraní z transportů, druhá obsahovala plynové komory, v nichž probíhala samotná likvidace vězňů.

V první fázi měl Belzec tři plynové komory, v nichž bylo během prvních čtyř týdnů činnosti tábora zavražděno 80 000 Židů. Později měl tábor již šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob. Nad vchodem do budovy visel nápis „Sprchy a desinfekční prostory".

Do tábora byli přiváženi nejen polští Židé, ale také němečtí, rakouští a čeští, kteří byli už dříve deportováni do polských ghett. Každý pracoval jen několik dní, než byl poslán do plynové komory a nahrazen novým. Koncem roku 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti vyhlazena a nové transporty byly posílány do Sobiboru a Treblinky. Celkem bylo v Belzecu během sedmi měsíců zavražděno asi 600 000 lidí, většinou Židů, ale také několik tisíc Romů.

Mezi prosincem 1942 a v průběhu roku 1943 byly masové hroby otevřeny, těla byla exhumována a spalována. Zbývajících asi 600 vězňů, kteří pomáhali při kremaci, bylo posláno do Sobiboru. Stopy po táboře byly zahlazeny. Na jeho místě vyrostl statek. Dnes je bývalý tábor polskou národní památkou. Pouze několika jedincům se podařilo z Belzecu utéci a pouze jeden, Rudolf Reder, vypověděl světu celou pravdu.

Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Belzec. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria.cz/belzec.htm>.

2 Janowska

- pracovní, koncentrační a vyhlazovací tábor. Byl založen v září 1941 na území bývalé továrny na ulici Janowská ve Lvově (Ukrajina). Nejdříve sloužil jako zásobovací továrna pro Wehrmacht, ve které bylo na nucených pracích zaměstnáno 600 Židů. Později byly přistavěny další budovy, místo bylo oploceno a od 1. listopadu 1941 byla Janowska prohlášena za tábor nucených prací. Tábor byl původně určen pouze pro Židy, ale brzy zde byly vězněni i Poláci. Bylo o ně lépe postaráno a po nějakém čase mohli být propuštěni.

Celý komplex měl tři část. V první byly administrativní budovy, dílny, garáže a také domy, ve kterých bydleli Němci. V druhé části byl samotný tábor, tvořený baráky pro vězně. Ve třetí byly vlastní tovární budovy. Každá část tábora byla samostatně oplocená a také celý areál byl zajištěn dvojitým plotem z ostnatého drátu. Na strážných věžích, které od sebe byly vzdáleny 50 m, hlídkovali ukrajinští nebo němečtí strážní.

Životní podmínky zde byly strašné. V každém baráku bylo ubytováno až 2 000 lidí, kteří spali na prknech nebo na podlaze. Kvůli nedostatečným hygienickým podmínkám trpěli nemocemi. Vysilující práce (pracovali 12 hodin denně) a nedostatek jídla zapříčinily, že mnozí umírali hlady. Katastrofální životní podmínky vedly také k tomu, že se někteří vězni raději oběsili, než by žili další dny ve strachu ze smrti a týrání. Mučením byla trestána např. pomalá práce, nepozornost ap. Smrt hrozila za cokoli - stačilo, aby měl službu konající SS špatnou náladu.

Když v březnu 1942 začala masová deportace Židů z východní Haliče do koncentračních táborů Belzec a Treblinka, změnila se Janowska na tzv. průchozí tábor, ve kterém byly dočasně shromažďování Židé z okolních měst a vesnic. Byli zde rozděleni na práce schopné a na nemocné či staré, kteří pak byli posíláni do vyhlazovacích táborů.

O něco později byla Janowska znovu rozšířena a stále více se podobala ostatním koncentračním táborům. Po likvidaci židovského ghetta ve Lvově přibyly do tábora tisíce Židů. Stále méně jich však bylo nasazováno na nucené práce a pobyt vězňů v táboře se zkracoval. Jen v polovině května 1943 zde bylo zastřeleno nebo umučeno 6 000 vězňů. Z původně pracovního tábora se stal tábor vyhlazovací. Celkový počet zavražděných nelze přesně stanovit. Odhaduje se, že jich bylo 100 až 200 tisíc.

Tábor byl zlikvidován nacisty v listopadu 1943, aby nepadl do rukou postupujících sovětských vojsk.

Prameny:

Janowska. Aktion Reinhard Camps [online]. 28. 10. 2005, [cit. 2005-12-06].
Dostupné z: <http://www.deathcamps.org/occupation/janowska_de.html>.

3 Mauthausen

- vyhlazovací tábor v Rakousku nedaleko stejnojmenného městečka, ležícího asi 30 km od Lince. Byl založen v srpnu 1938 jako první koncentrační tábor mimo vlastní území Německa.

Tábor byl budován po celou dobu své existence a nikdy nebyl dokončen. Do konce války z něj vznikl obrovský komplex, který kromě vlastního tábora zahrnoval 43 tzv. vnějších komand a 14 komand, které jim byly podřízeny. Hlavní tábor měl 32 vězeňských bloků (tzv. tábory I, II a III), 14 cirkusových stanů, 5 hal ženského tábora, 12 nemocničních baráků, 2 objekty vězení a 41 objektů správy tábora, ubytoven SS a dílen.

Mauthausen patřil k nejhorším nacistickým likvidačním táborům. Vězňové byli vystaveni nelidskému zacházení, byli naháněni do drátů nabitých elektřinou, usmrcováni petrolejovými injekcemi. Likvidace probíhala masově v plynových komorách nebo v pojízdném plynovém autobusu. Bezpočet lidí byl ubit, oběšen nebo udušen. Někteří byli otráveni jídlem, drastickým způsobem bylo vyhladovění nebo v mraze polévání vodou z hydrantů. V žulovém lomu byli lidé kamenováni, shazováni z padesátimetrové skály, topeni v potoce nebo prostě ubíjeni násadami od krumpáčů či lopat. Nejhorší ovšem bylo psychické týrání a těžká fyzická práce, hlavně v kamenolomu - po 186 strmých schodech vytesaných do žuly museli vězni v kolonách vynášet na zádech několikrát za den bez odpočinku, za neustálého bití a střelby, mohutné kvádry žuly. Nelze opomenout ani skutečnost, že v koncentračním táboře Mauthausen byly konány na vězních pseudolékařské pokusy.

Mauthausen postavilo asi 300 rakouských a německých nepolitických vězňů. Z mnohých se pak stali pomocníci německých velitelů. Později přicházeli do tábora političtí vězni z celé Evropy, nejvíce však bylo Poláků. Židů bylo z počátku málo, jejich transporty začaly do tábora přijíždět teprve po roce 1941. S Židy se v Mauthausenu zacházelo ještě brutálněji než s ostatními vězni a jejich šance na přežití tak byly minimální. Od března 1944 byli do tábora přiváženi také vojenští zajatci, převážně příslušníci Rudé armády. Byli ubytováni na 20. bloku, který byl obehnán zdí a zcela izolován od ostatního tábora. Ke konci války se v Mauthausenu shromažďovaly skupiny vězňů z evakuovaných táborů z východní Evropy.

Táborem celkem prošlo na 335 000 vězňů z více než 30 zemí. Více než 122 700 vězňů bylo usmrceno. V době, kdy byl tábor osvobozen Američany, se v něm nacházelo okolo 64 tisíc vězněných mužů, 7 tisíc žen a asi 20 tisíc vězňů, kteří nebyli uvedeni v soupisech.


Prameny:

Vznik a vývoj tábora. KL Mauthausen [online]. [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://mauthausen.valka.cz >.

Hlaváček, Stanislav. Koncentrační tábor Mauthausen. Mauthausen [online].březen. 2000, [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://volny.cz/mauthausen/chronologie.html>.

FEDOROVIČ, Tomáš. Mauthausen. holocaust.cz. [online]. 4. 11. 2003, [cit. 2006-01-12].
Dostupné z: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/mauthausen>.

4 Sobibor

- vyhlazovací tábor v Polsku u obce a železniční stanice Sobibor, východně od Lublinu. Byl vybudován na jaře 1942.

Celkový prostor tábora byl rozdělen na tři části: v administrativní části se nacházela železniční rampa o délce dvaceti vagónů a ubytovny pro Němce a Ukrajince; v "přijímací" části se deportovaní museli svléknout, nechat si ostříhat vlasy a odevzdat cenné předměty. Ve třetí - vyhlazovací - části se nacházely 3 plynové komory, hromadné hroby a ubytovny pro židovské vězně.

Personál tábora tvořilo asi 20 až 30 Němců a 90 až 120 Ukrajinců. Asi tisíc vězňů bylo vybráno z transportů a nasazeno na různé práce v táboře. V pracovních skupinách byla téměř denně prováděna selekce a slabí či nemocní byli posíláni do plynu. Na jejich místo přicházeli zdraví a silní z nového transportu.

Po příjezdu transportu do tábora bylo deportovaným řečeno, že přijeli do přestupního tábora, v němž musí projít desinfekční procedurou před tím, než budou odvezeni do tábora pracovního. Veškeré své věci museli odložit a nazí byli nahnáni do údajných "sprch". Pro nemocné a neschopné samostatného pochodu byla až k plynovým komorám prodloužena železnice. Vlak zároveň přivezl mrtvé, kteří nepřežili transport. Ti byli na místě pohřbeni. V zimních měsících vlaky často přivážely umrzlé vězně.

Plynové komory měly každá rozlohu asi 16 m2 a kapacitu asi 160 až 180 osob (dohromady téměř 600). Vstupovalo se do nich z prostranství před budovou, ale každá měla ještě jeden východ, jímž byla vytahována mrtvá těla. V první vlně transportů bylo v táboře vyvražděno okolo 90 000 - 100 000 lidí, převážně Židů.

Mezi koncem června a zářím 1942 vyřadila tábor z provozu oprava železniční trati mezi městy Lublin a Chelm. Této krátké přestávky se využilo k rozšíření plynových komor o tři nové. Tímto způsobem byla vyhlazovací kapacita zvýšena na 1 000 - 1 200 osob během jedné akce. Počátkem října 1942, po ukončení opravy železniční tratě, začala druhá vlna transportů.

V druhé polovině února 1943 navštívil Sobibor Heinrich Himmler a prohlédl si tábor včetně kompletní vyhlazovací akce (transport dívek z pracovního tábora Majdanku). Na začátku července rozhodl Himmler o změně tábora z vyhlazovacího na koncentrační, v němž bude továrna na munici. Někteří vězňové byli zastřeleni. Informace o likvidaci tábora vyprovokovaly ostatní k útěku. O útěk z tábora se od začátku jeho fungování pokoušelo mnoho vězňů, ale pouze někteří z nich byli úspěšní. Každý útěk, ať zdařilý nebo nezdařilý, znamenal mnoho nevinných obětí popravených za trest či pro výstrahu.

K hromadnému povstání došlo 14. října 1943 ve čtyři hodiny odpoledne a bylo při něm zabito 12 Němců a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, ale většina z nich byla zabita na útěku nebo nepřežila přechod přes minové pole. Ti, kteří se k útěku nepřipojili nebo nemohli připojit, byli také zavražděni. Mnoho uprchlíků ještě později vypátrali a zastřelili ukrajinští strážci nasazení na pátrací akce. Válku přežilo pouze 47 vězňů. Mnozí z nich se přidali k ruským partyzánům.

Po vzpouře se Němci rozhodli tábor zlikvidovat a zřídili na jeho území zemědělský statek, podobně jako v Belzeci a Treblince. Dnes je na území tábora malé muzeum a pomník.

V Sobiboru bylo zavražděno asi 250 000 lidí. Byli to převážně Židé nejen z Polska, ale též ze Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie.


Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Sobibor. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria.cz/sobibor.htm>.

FRANKL, Michal. Sobibor. holocaust.cz. [online]. 15. 7. 2003, [cit. 2005-12-01].
Dostupné z: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/camps/sobibor>.

5 Treblinka

- vyhlazovací tábor v Polsku nedaleko Varšavy. Jeho stavba byla dokončena v červenci 1942.

Byl rozdělen na tři části: první byla vyhrazena personálu, který tvořili němečtí a ukrajinští pracovníci, ale také židovští vězni, kteří zde pracovali v tesařských, ševcovských a kovářských dílnách. Druhou část tvořily prostory pro přijímání a shromažďování vězňů. Ve třetí části byl vyhlazovací prostor, ve kterém byly umístěny plynové komory, hromadné hroby a hranice na kremaci obětí.

Od začátku zde byly v provozu tři plynové komory, které měly rozměry 4 x 4 metry a kapacitu 300 až 500 lidí za hodinu. V září 1942 přibylo dalších deset komor s mnohem větší kapacitou. V nich mohlo být během hodiny usmrceno 1 000 až 2 000 osob. Jeden vlak (průměrně 60 vagónů) byl do tábora posílán po částech. Jednorázově se odbavilo asi 20 vagónů, tzn. přibližně 2000 lidí.

Nacisté si dali práci s velkolepou kamufláží, takže nic nenaznačovalo, jaký osud deportované čeká. Vlaky přijížděly na malé nádraží, na kterém byla kasa, tabule s příjezdy a odjezdy vlaků, hrála tam hudba. Vězni byli často donuceni napsat pohled svým blízkým, který později odeslal SS personál. Nacisté tím chtěli rozptýlit obavy těch, které deportace teprve čekala. Vše probíhalo rychle, za neustálého křiku, povelů a bití. Vězni byli rozděleni do skupin podle pohlaví. Nemocní byli odváděni do stanu s červeným křížem, kde byli usmrceni ranou do týla nebo smrtící injekcí. Po selekci byli všichni vězni ostříháni, museli se vysvléknout do naha, čímž nacisté dosáhli naprosté bezbrannosti vězňů. Poslední fází byly plynové komory. Smrt nenastala vždy rychle. Lidé byli k sobě natěsnáni do místnosti tak, že stáli někdy až 30 - 40 minut, než se k nim plyn dostal a oni zemřeli. Majetek po vězních byl řádně přetříděn a posléze všechen poslán do Německa. Mrtví byli původně pohřbíváni do masových hrobů, později z důvodu odstranění důkazů, byly mrtvoly páleny na roštech z kolejnic. Přikládalo se ženskými těly, protože lépe hořela (!). Veškerý proces - od příjezdu vlaku po spálení těl - trval max. 40 minut.

Do Treblinky byli deportováni Židé ze SSSR, Belgie, Jugoslavie, Francie, Bulharska, Německa, Rakouska, Řecka a terezínského ghetta, ale hlavním úkolem byla likvidace židovského obyvatelstva z nejbližšího okolí. Zahynulo zde asi 800 000 lidí. Likvidace tábora probíhala do listopadu 1943.


Prameny:

LADA, S. - PĚNIČKOVÁ, Petra. Treblinka. 2. světová válka - koncentrační a vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard. [online].12. 5. 2005, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://reinhard.mysteria.cz/treblin.htm>.

6 Maďarsko

- V roce 1947 se v Maďarsku dostala k moci komunistická strana. V letech 1949 - 1955 bylo odsouzeno více než milion odpůrců komunistického režimu. Mnozí z nich byli popraveni, hodně jich bylo vysídleno do odlehlých míst nebo dokonce do pracovních a integračních táborů. Průmysl byl zestátněn a zemědělství násilně kolektivizováno. Nespokojenost lidí vyvrcholila protikomunistickým povstáním, které proběhlo ve dnech 23. 10. - 4. 11. 1956, a bylo násilně potlačeno sovětskou armádou. Stoupenci ozbrojeného boje byli stíháni a nastalo krvavé účtování. Začaly masové útěky účastníků povstání do zahraničí. Jenom v Rakousku požádalo ještě v roce 1956 o politický azyl přes 165 tisíc maďarských občanů.


Prameny:

Pražák, Richard a kol. - Dějiny Maďarska. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1993. 297 s. ISBN 80-210-0699-4.


Díla Simona Wiesenthala, která najdete v naší knihovně:

RK 94(436)"1939- "Denn sie wußten, was sie tun : Zeichnungen und Aufzeichnungen aus dem KZ Mauthausen. Wien: Deuticke, 1995. 107 s. ISBN 3-216-30114-1

RK Die Sonnenblume : eine Erzählung von Schuld und Vergebung mit Kommentaren. Frankfurt am Main: Ullstein, 1990. 248 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-20429-0

RK Flucht vor dem Schicksal. Frankfurt am Main: Ullstein, 1990. 191 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-22325-7

RK 931 Jeder Tag ein Gedentag : Chronik jüdischen Leidens. Frankfurt am Main: Ullstein Buch Verlag, 1990. 331 s. (Zeitgeschichte) ISBN 3-548-33136-X RK Krystyna : die Tragödie des polnischen Widerstands im historischen Lichte des Geschehens. Frankfurt am Main: Ullstein, 1989. 337 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-22202-1

RK Max und Helen : ein Tatsachenroman. Mit einem Vorwort von Hans Weigel. Ungekürzte Ausg. Frankfurt am Main: Ullstein, 1983. 157 s. (Ullstein Buch) ISBN 3-548-20374-4

SKL B 11869 Moordenaars onder ons. Z angl. orig. přel. Joseph Wechsberg. Amsterdam: Elsevier, 1967. 368 s. RK 94(100)"1939- "Recht, nicht Rache : Erinnerungen. 2.Aufl. Frankfurt am Main: Ullstein Buch Verlag, 1992. 463 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 3-548-22381-8

RK 930 Segel der Hoffnung : Christoph Columbus auf der Suche nach dem gelobten Land. 2. Aufl. Berlin: Ullstein, 1992. 251 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 3-550-06189-7 94(100)"1939- "Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2


Knihy o Simonu Wiesenthalovi, která najdete v naší knihovně:

RK 940.52

Levy, Alan. Die Akte Wiesenthal. Übersetzung aus dem Amerikanischen von Hans Mittler. Wien: Ueberreuter, 1995. 396 s. RK 821.11 Die Zeit gibt die Bilder : Schriftsteller, die Österreich zur Heimat Hatten. Fotografiert von Alisa Douer, herausgegeben von Ursula Seeber, in Zusammenarbeit mit Evelyne Polt-Heinzl. Wien: Zirkular, 1992. 157 s. 94(100)"1939- "Wiesenthal, Simon. Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2

RK 779 Vergessen gibt es nicht : eine Dokumentation der Akademischen Feir am 27. April 1989 in der Säulenhalle des Österreichischen Museums für angewandte Kuns anlässlich der Verleihung der Ehrenmitgliedschaft der Hochschule für angewandte Kunst in Wien an Simon Wiesenthal. Wien: [Hochschule für angewandte Kunst], [1989]. 51 s.

Zpracovala V. Dvořáková
Vydáno ve Znojmě, prosinec 2005



Simon Wiesenthal
31. 12. 1908 - 20. 9. 2005

Simon Wiesenthal war von Beruf Architekt. Aber er war auch Publizist und Schriftsteller. Bekannt wurde er, wie von einigen Leuten bezeichnet, als „Nazijäger". Er war der Leiter eines von ihm gegründeten „Jüdischen Dokumentationszentrum" in Wien.

Kindheit und Jugend

Simon Wiesenthal wurde am 31. Dezember 1908 in Bučač, in der Region Halič, im damaligen Galizien, damals ein Teil Österreich-Ungarn, als zweitgeborener Sohn von Ascher und Rosa Wiesenthal geboren. Bučač war eine ethnisch gemischte Kleinstadt. Heute befindet sich diese Kleinstadt im westlichen Teil der Ukrainischen Republik. Dieses Gebiet wechselte mehrmals seine Staatszugehörigkeit - noch bevor Simon das Abitur beenden konnte, wurde es sechs Mal „befreit".

In dieser Kleinstadt bildeten die Juden die Mehrheit der Einwohner und wurden vor dem ersten Weltkrieg nicht unterdrückt. Sie waren gebildeter und vermögender als die dort wohnenden Polen und Ukrainer. Das gute Zusammenleben aller Nationalitäten zog eine große Anzahl jüdischer Flüchtlinge aus dem benachbarten Russland an. Sie suchten in dieser Stadt Asyl, denn in Russland wurden die Juden streng verfolgt.

Es begann der erste Weltkrieg und das gesamte Gebiet wurde Frontlinie. Wiesenthals Vater wurde in die österreichische Armee eingezogen und fiel in diesem Krieg. Seine Mutter floh mit ihren beiden Söhnen vor der sich nähernden russischen Armee nach Wien. In Wien begann Simon die Grundschule. Nach zwei Jahren kehrte die Familie nach Bučač zurück, obwohl die Kämpfe in diesem Gebiet andauerten und Bučač abwechselnd einmal polnische, ukrainische oder bolschewistischen Abteilungen beherrschten. Während des Krieges fiel Halič an Polen.

Wiesenthal maturierte am Gymnasium in Lemberg und wollte gern Architektur studieren. Aber die Anzahl der jüdischen Bewerber war am damaligen Polytechnischen Institut beschränkt und so blieb Simon nichts anderes übrig als im Jahre 1929 nach Prag zu reisen, um dort zu studieren. An diese Zeit seines Lebens erinnerte er sich als eine der schönsten seiner Lebensabschnitte. Im Jahre 1932 beendete er sein Studium und es folgte eine zweijährige Praxis in der damaligen Sowjetunion. 1936 heiratete Simon Wiesenthal seine ehemalige Mitschülerin aus dem Gymnasium, Cyla Müller, die eine entfernte Verwandte des Psychoanalytikers Sigmund Freud war. Wiesenthal eröffnete ein Projektierungsbüro und entwarf Häuser größtenteils für reiche polnische Juden. Es ging ihm gut, aber dieses zufriedene Leben währte nicht lange.


Kriegszeit

Ende September des Jahres 1939 wurde der Nichtangriffspakt zwischen dem Deutschen Reich und der Sowjetunion unterzeichnet. Polen wurde geteilt und Lvov lag nun auf sowjetischem Gebiet. Es begann die Verfolgung der jüdischen Intelligenz, es gab Verhaftungen, Erschießungen und Abtransporte. Vor der Deportation nach Sibirien rettete das Ehepaar Wiesenthal nur eine entsprechende Bestechung. Sein Stiefvater aber wurde verhaftet und starb wahrscheinlich im Gefängnis, der Bruder wurde erschossen. Wiesenthals Büro wurde geschlossen und er nahm eine Arbeit als Mechaniker in einer Fabrik an, die Matratzen herstellte. Später gelang es ihm eine Arbeit in einer Baugesellschaft zu finden. Dort entwarf er zwar Gebäude die dem Federschleißen dienten, aber es war eine Arbeit in dem Fach, was er studiert hatte.

Im Jahre 1941 griff die deutsche Wehrmacht die Sowjetunion an und Lvov wurde wieder die deutsche Stadt Lemberg. Bald darauf entfesselten ukrainische Hilfsabteilungen ein dreitätiges Pogrom, bei dem 6 000 Juden ums Leben kamen. Meistens Ärzte, Rechtsanwälte und Lehrer. Auch Wiesenthal wurde verhaftet und es drohte ihm der Tod. Nur wie durch ein Wunder überlebte er. Er stand in einer Reihe von Personen an einer Mauer, die Hände hinter dem Kopf und wartete, dass er an der Reihe ist und wie die Anderen erschossen wird. Ihn retteten die Kirchenglocken, die die Gläubigen zum Mittagsgebet riefen. Die Ukrainer legten die Waffen weg und ungefähr 20 vorläufig gerettete Gefangene wurden in die Zellen gebracht. In der Nacht kam zu Wiesenthal sein ehemaliger ukrainischer Angestellter, jetzt Hilfspolizist, der seinem Arbeitgeber treu geblieben war, und seinen „Kollegen" einredete, dass er ihn zum Gebietskommissar zum Verhör bringen muss.

Aber Wiesenthal konnte seine Freiheit nicht lange genießen. Bald danach wurde eine Anordnung herausgegeben, nach der alle Juden ihre Wohnungen verlassen müssen und in ein Getto ziehen müssen. Von dort transportierte man Wiesenthal und seine Frau zur Zwangsarbeit ins Lager Janowska. Wiesenthals Mutter wurde später ins Konzentrationslager Belzec deportiert, von wo sie nicht zurückkehrte.

Wiesenthal kam in ein Zweiglager, das in der Nähe eines Eisenbahnsammelplatzes war. In der Reparaturwerkstatt der Eisenbahn konnte er sich frei bewegen und so versuchte er seine Frau Cyla zu retten. Mit Hilfe einer polnischen illegalen Bewegung besorgte er für sie gefälschte Dokumente und organisierte mit deren Hilfe ihre Flucht. Sie gelang und Cyla lebte bis zum Kriegsende unter dem Namen Irena Kowalska. Wiesenthal hatte wieder Glück. Die Leiter des Arbeitslagers waren Heinrich Guenthert und Adolf Kohlrautz, beide Nationalsozialisten, aber sie gaben Acht, dass die Juden korrekt behandelt wurden. Als sie erfuhren, dass Wiesenthal Architekt ist, beschäftigten sie ihn als Techniker und Zeichner. Sie waren mit ihm sehr zufrieden - seine Arbeit gaben sie als ihre eigene aus und erhielten dafür Belobigungen und Beförderungen. Trotzdem befand sich Wiesenthal am 20. April 1943 wieder nur einen Schritt dem Tode nahe. Der Lagerleiter entschied Hitlers 54. Geburtstag feierlich zu begehen, indem er 54 jüdische hochgebildete Gefangene erschießen lassen wollte. Trotz Einwände erschien Wiesenthals Name auf der Liste. Gemeinsam mit den übrigen Gefangenen stand er nackt am Rande der tiefen Grube und wartete auf die Hinrichtung, als ihn sein ehemaliger Angestellter aus der Reihe zog - es war der Leiter eines Zweiglagers. Ihm gelang es die anderen Lagerleiter zu überreden, dass nur Wiesenthal in der Lage ist, ein großes Plakat mit der Inschrift „Wir danken unserem Führer" zu schreiben. Für Wiesenthal war seine Rettung durch zwei Nationalsozialisten etwas, das sich in sein Gedächtnis genauso eingrub wie seine Verfolgung durch andere Nationalsozialisten: Sie sind der Beweis dafür, dass es möglich war, im Dritten Reich mit sauberen Händen zu überleben. Sie sind der Beweis dafür, dass es keine Kollektivschuld gibt." Wiesenthal hat niemals nachgeforscht, ob die SS die 54 Gefangenen erschoss, aber die Wahrscheinlichkeit ist groß. Bis zu seinem Lebensende hörte er nicht auf ein Gefühl der Schuld zu empfinden.

Im Oktober des gleichen Jahres gelang es Wiesenthal aus dem Lager zu fliehen. Dabei half ihm wieder Adolf Kohlrautz. In Freiheit lebte er acht Monate - er versteckte sich bei Freunden und später auch bei den Partisanen. Im Juni 1944 forschten ihn polnische Detektive aus und übergaben ihn den Deutschen. Wiesenthal war erschöpft und wollte nicht mehr leben. Er wusste nicht, was mit seiner Familie geschehen war, lebte seine Frau noch? Er hatte auch Angst, dass er die Folterungen nicht aushielt und die Partisanen, die ihn versteckt hatten, verraten würde. Während der Überführung zur Gestapo schnitt er sich beide Pulsadern mit einer Rasierklinge auf, die es ihm gelang zu verstecken. Man brachte ihn ins Krankenhaus und er war vielleicht der einzige Jude den sie retteten. Wiesenthal versuchte aufs Neue einen Selbstmord. Bei der Überführung ins Lager stahl er Ampullen mit 500 Tabletten und schluckte alle in der Nacht. Aber es war nur Sacharin. Auch der dritte Selbstmordversuch misslang, als er versuchte sich mit einem über das hohe Fenstergitter geschlungenen Gürtel zu erhängen. Er war schon so erschöpft, dass ihn dabei die Kräfte verließen um sein Vorhaben zu vollenden.


Befreiung

In den nächsten Tagen befand sich Wiesenthal aufs Neue im Konzentrationslager Janowska. Die sowjetische Armee rückte immer näher und so wurde die Gruppe der verbliebenen Gefangenen von der SS in Richtung Westen getrieben, von einem Lager ins andere bis man im Februar 1945 in der Nähe des österreichischen Konzentrationslagers Mauthausen war. Wiesenthal war schon so schwach, dass er dort vor Erschöpfung hinfiel und man glaubte, dass er erfroren sei. Er wurde mit den anderen Toten auf den Wagen gegeben und ins Krematorium gefahren. Erst dort bemerkte man, dass er sich bewegt und man trug ihn erst einmal in die Dusche, wo man ihn mit kaltem Wasser zu Bewusstsein brachte. Dann schmuggelte man ihn in die Todesbaracke, wo die Gefangenen starben, die zu schwach waren um zu arbeiten. Aber Wiesenthal überlebte.

Als am 5. Mai 1945 auf dem Lagerplatz die ersten amerikanischen Panzer erschienen, wog er nur 45 kg. Während des Holocaustes verlor er 89 seiner Verwandten. Von der gesamten Familie überlebten nur seine Frau und er. Seine Frau Cyla fand er unter abenteuerlichen Umständen erst nach vielen Monaten nach Kriegsende. Im Jahre 1946 wurde ihnen ihre einzige Tochter Paulinka geboren. Sie heiratete, hat drei Kinder und lebt in Israel. Wiesenthals Frau, Cyla, ist im Jahre 2003 verstorben.


Das Leben nach dem Krieg

Schon wenige Wochen nach der Befreiung begann Wiesenthal mit der amerikanischen Kommission für die Verfolgung der Kriegverbrechen ( WCU ) zusammenzuarbeiten. Er half bei Verhören und schon damals betonte er, dass es ihm um Gerechtigkeit geht und keinesfalls um Rache. Er war aber noch sehr schwach und deshalb bot man ihm an, zur Erholung in ein Sanatorium zu fahren, aber er kehrte nach Polen zurück und baute Häuser. Vorher begann sich für ihn ein Ziel abzuzeichnen. Er wollte nicht nur die Erinnerungen an die Leiden seines Volkes wach halten, sondern auch die Ursachen dieser Leiden, damit die Täter gerecht bestraft werden. Er hatte dafür alle Voraussetzungen, denn während der vier Jahre Gefangenschaft war er in zwölf Konzentrationslagern und kannte aus eigenem Erleben ihr Personal. Er besaß ein phänomenales Gedächtnis für Gesichter, Namen Ereignisse, Wahrnehmungen und Gefühl für verschiedene Arten Ungerechtigkeiten, er hatte ein außergewöhnliches Organisationstalent und einen Sinn für praktische Angelegenheiten, er war konsequent und systematisch. Er begann mit seinen eigenen Erinnerungen und stellte ein Verzeichnis von einundzwanzig Personen auf, die für ihn selbst zeugen konnten.

Die Zusammenarbeit mit den Amerikanern dauerte ungefähr ein Jahr, aber dann kam die Enttäuschung. In der deutschen und österreichischen Gesellschaft wuchs der Einfluss der ehemaligen Nazis und es war einfach, die Vergangenheit zu verdrängen. Deshalb begann Wiesenthal zu Beginn des Jahres 1947 allein zu arbeiten und gründete in Linz das Jüdische Dokumentationszentrum. Seine Mitarbeiter schrieben die Aussagen der ehemaligen Gefangenen nieder, die in den Konzentrationslagern auf die Freilassung warteten. So entstand eine Ansammlung von Dokumenten, die zu Wiesenthals gefürchteter Waffe wurden. Er erhielt Briefe aus der ganzen Welt und es war schwer zu erkennen, woher die Informationen kamen, welche ist wahr und welche nicht, welche ist eine wesentliche Kleinigkeit und kann in den nächsten Tagen wichtig sein. Alle diese Nachrichten wertete er sorgfältig aus und bewahrte alle Informationen auf, die ihm einmal hilfreich sein konnten bei seinen Nachforschungen. Über jeden verdächtigen Nazi legte er eine Akte an, die er jahrzehntelang vervollständigte. Bewiesene Informationen übergab er den Gerichten oder Journalisten. Wiesenthal gelang es ungefähr 1 100 Naziverbrecher vor Gericht zu stellen. Aber nicht alle wurden zu Recht verurteilt. Viele wurden sogar freigesprochen, denn die deutsche und die österreichische Justiz waren selbst allzu sehr mit der Vergangenheit verknüpft. Nach sieben Jahren endete seine Geduld und er schloss das Zentrum. Nach dem Ungarnaufstand begann er sich um die Emigranten aus Ungarn zu kümmern, er half ihnen zurück ins Leben zu finden - Arbeit zu finden, eine Schule für ihre Kinder usw. Aber nach einiger Zeit wandte er sich wieder der Verfolgung der Nazis zu und eröffnete sein Zentrum in Wien. In dieser Zeit war der kalte Krieg auf seinen Höhepunkt angelangt und in den fünfziger Jahren übersiedelte er sein Archiv aus Sicherheitsgründen nach Israel.


Der Kampf für Gerechtigkeit

Die größte Publizität aller Fälle, an denen Wiesenthal beteiligt war, war ohne Zweifel die Ergreifung von Adolf Eichmann im Jahre 1960. Als Wiesenthal zum ersten Mal nach dem Krieg den Namen Eichmann hörte, ahnte er um wen es sich handelte. Er forschte nach einzelnen Mördern, nach Leuten, die andere erniedrigten, schlugen und Gefangene vor den Augen anderer erschossen hatten. Erst später, als der Nürnberger Prozess begann, wurde ihm bewusst, dass Adolf Eichmann einer der Verantwortlichen war und eine entscheidende Rolle bei der Massenvernichtung und Verfolgung der Juden gespielt hat. Eichmann entkam lange und Wiesenthal kämpfte bei seiner Suche mit beträchtlichen ungenügenden Informationen und stieß auf viele Probleme. Die Spur verlor sich oft, aber viele Zufälle halfen ihm am Ende und Wiesenthal stellte fest, dass Eichmann sich in Argentinien versteckt hielt. Er fühlte sich ziemlich hilflos, denn dort genossen die Nazis einen übermäßigen starken Schutz. Deshalb brauchte er Hilfe, diese bekam er aber weder von amerikanischer Seite noch von Israel, da dieser Staat selbst ums Überleben kämpfte. Man schrieb das Jahr 1954 und Wiesenthal musste die Verfolgung Eichmanns aufschieben. Erst im April 1959 sah er in den Zeitungen die Todesanzeige von Eichmanns Stiefmutter und die Namen der Hinterbliebenen. So gewann er Informationen von weiteren Verwandten und später auch über Eichmann selbst. Er wusste, wo er lebt und endlich erhielt er ein neueres Foto von Eichmann. Alle Informationen übergab er an Israel, mit dem er ständig zusammenarbeitete und auf Grund dieser Unterlagen gelang es dem israelischem Geheimdienst Mossad Eichmann zu verhaften und heimlich nach Israel zu bringen. Dort wurde er verurteilt und hingerichtet. Eichmann hatte das Leben von 6 Millionen Menschen auf dem Gewissen, aber auf die Frage, ob er sich schuldig fühle, antwortete er verneinend.

Zu einem weiteren Erfolg von Wiesenthal gehört die Ergreifung von Franz Stangl, der der Leiter des Vernichtungslagers Sobibór und Treblinka war. Er versteckte sich in Brasilien und erst eine Flut von Artikeln, die Wiesenthal in brasilianischen, deutschen und anderen Zeitungen veröffentlichte, veranlasste Brasilien zur Auslieferung in die Bundesrepublik Deutschland. Dort wurde Stangl wegen 1 200 000 Morde angeklagt und zu lebenslänglicher Haft verurteilt. Er starb in der Haft.

Die gleiche Waffe - Artikel in den Zeitungen - benutzte Wiesenthal für die Ergreifung von Hermine Braunsteiner, genannt „die Stute". Sie war eine sadistische Aufseherin im Lager Majdanek und beteiligte sich an zehnfachen Morden. Simon Wiesenthal stellte fest, dass sie einen Amerikaner geheiratet hatte und in New York lebte. Im Jahre 1973 wurde sie in die BRD überstellt, aber das Urteil wurde erst im Jahre 1981 gefällt. Sie erhielt lebenslange Haft.

Simon Wiesenthal verfolgte auch geduldig einen der gefürchtetsten Männer des Dritten Reiches, Josef Mengele, den viele den Doktor Tod nannten. Am Ende neigte er zu der Annahme, dass der Mann, der im Februar 1979 in der Nähe von Sao Paulo ertrank, der unheilvolle Arzt war, der an Gefangenen in Osvětim Versuche gemacht hat und darüber entschied wer bekommt eine Überlebenschance und wer nicht.

Ende der fünfziger und zu Beginn der sechziger Jahre verbreitete sich eine antisemitische Bewegung, die an der Existenz der Anne Frank und die Echtheit der Tagebücher, die dieses jüdische Mädchen im Amsterdamer Versteck geschrieben hatte, zweifelte. Wiesenthal reagierte sofort und forschte Karl Silberbauer aus, der Anne damals verhaftet und ins Konzentrationslager in den Tod geschickt hatte.

Wiesenthal bewies in seinem Kampf für Gerechtigkeit viel Mut und machte keine Kompromisse. Er war in der Lage sich auch gegen seine neue Heimat - Österreich - zu stellen. Er wählte dieses Land zu seinem dauerhaften Aufenthalt auch deshalb, damit er den Österreichern und der ganzen Welt an ihren Anteil am Holocaust erinnerte. Und gerade Österreich machte es große Probleme sich mit ihrer faschistischen Vergangenheit auseinanderzusetzen. Am Anfang wollten sie nichts davon wissen. Aber die Fakten blieben, dass der größte Teil der Lagerleiter in den Vernichtungslagern österreichische Staatsbürger waren. Und Wiesenthal kämpfte auch gegen sie, auch wenn das für ihn große Unannehmlichkeiten und Missstimmung der Umgebung bedeutete. Zu Beginn der ersten Hälfte der siebziger Jahre initiierte er eine gerichtliche Verhandlung mit Hunderten verdächtigen Naziverbrechern. Mehr als die Hälfte von ihnen erhielten einen Freispruch. Österreich war im Vergleich zu Deutschland gegenüber den Nazis viel nachsichtiger.

Ein bezeichendes Beispiel für Wiesenthals Kampf für Gerechtigkeit war der Prozess mit dem ehemaligen Aufseher in Mauthausen Vinzenz Gogl. Dieser lebte ein ruhiges Leben als ehrbarer Bürger in einem oberösterreichischen Dorf. Wiesenthal bemühte sich viele Jahre konkrete Beweise gegen ihn zu erhalten und am Ende gelang es ihm einige ehemalige Gefangene zu gewinnen, die überlebt hatten und bereit waren auszusagen. Die Anklage gegen Gogl war dermaßen umfangreich, dass die Verlesung der Anklage drei Tage dauerte. Im Gerichtssaal in Linz, wo der Prozess stattfand, war jedoch eine Reihe von ehemaligen SS-Angehörigen anwesend, die die Gerichtsverhandlung störten und die Aussagen der Zeugen durch laute Bemerkungen lächerlich machten. Das Gericht, in so einer Atmosphäre stattfindend, fällte einen Freispruch. Die ehemaligen Gefangenen waren entrüstet, die ehemaligen SS-Angehörigen triumphierten. Der Fall kam aber noch an das Oberste Gericht nach Wien. Dort aber erschienen die jüdischen Zeugen nach ihren Erfahrungen in Linz nicht mehr und ihre Aussagen wurden nur verlesen. Gogl wurde wieder frei gesprochen.


Politische Affären in Österreich

Seinen größten Misserfolg erlebte Wiesenthal in den siebziger Jahren als er feststellte, dass in der 11 Mitglieder umfassenden damaligen Regierung des Bundeskanzlers Bruno Kreisky 4 Politiker mit einer nazistischen Vergangenheit waren. Bruno Kreisky war selbst Jude, seine Familie wurde ermordet und nur er konnte sich durch eine Flucht retten. Mit seiner Haltung aber offenbarte er, dass was ihn anbelangt die nazistische Vergangenheit nicht als wichtig erscheint. Damit war Wiesenthal nicht einverstanden. Es genügte, dass er in sein Archiv sah, und er fand die Nummer der Mitgliedsbücher der Legitimationen der Minister und die Beschreibungen ihrer Vergangenheit. Österreichische Journalisten interessierte das aber nicht und deshalb übergab er die gesamten Informationen dem deutschen Wochenblatt „Der Spiegel". Das Ergebnis der Artikel war, dass es eine große Aufregung weltweit und in Österreich gab. Aber die Emotionen richteten sich am Ende gegen Wiesenthal. Er wurde als ein Mensch bezeichnet, der unschuldige Leute verfolgt und den Ruf seines Vaterlandes schädigt, das sich selbst als eines der „ersten Opfer Hitlers" bezeichnete. Das war aber nicht die einzige Affäre, die Wiesenthal in Österreich enthüllte.

Seine Stellung in diesem Land verschlechterte sich nochmals im Jahre 1975, als er unmittelbar vor den Wahlen schockierenden Informationen über den Vorsitzenden der Freiheitlichen Partei Österreichs, Friedrich Peter, feststellte. Dieser war bei einer der gefürchtetsten SS-Einheiten, die zahlreiche Massenmorde an der Zivilbevölkerung auf dem Gewissen hatte. Wiesenthal wusste, dass diese Enthüllungen den Verlauf der Wahlen beeinflussen könnten und traf sich deshalb zuerst mit dem damaligen österreichischen Bundespräsidenten Rudolf Kirchschläger. Die Wahlen fielen wie erwartet aus, aber Peter wurde nicht Vizekanzler wie ursprünglich vorausgesetzt, sondern wurde „nur" Abgeordneter. Das verärgerte Bruno Kreisky dermaßen, weil er an dieser Ernennung großes Interesse hatte. Kreisky war in diesen Jahren der beliebteste Politiker, beliebt beim ganzen Volk. Nun war er natürlich wütend und wandte sich nicht nur gegen Wiesenthal, sondern auch gegen seine gesamte Tätigkeit. Er bezweifelte nicht nur seine berufliche Bildung, sondern bezichtigte ihn der Zusammenarbeit mit der Gestapo und über sein Dokumentationszentrum sprach er wie über eine Mafiaorganisation. Bei den Angriffen unterstützte Kreisky auch die Presse und viele Leute glaubten ihn. Wiesenthal erhielt Drohbriefe und der Hausflur, der zu seinem Büro führte, wurde mit antisemitischen Äußerungen beschmiert. Am Ende erwog er, ob es nicht besser wäre, sein Büro zu verlegen, denn er wollte nicht, dass seinetwegen die übrigen Hausbewohner litten. Er wurde zu einer unbeliebten Person und dachte sogar an Emigration. Schließlich entschied er sich aber doch in Österreich zu bleiben.

Simon Wiesenthal war ein Mensch mit einem großen Gerechtigkeitssinn. Davon zeugt auch der Fall des österreichischen Bundespräsidenten Kurt Waldheim, der in den 80ger Jahren wegen seiner Kriegsvergangenheit beschuldigt wurde. Wiesenthal war aber überzeugt, dass er an Morden nicht beteiligt war, aber er war überzeugt, dass er davon gewusst haben muss.

Im Laufe der Jahre widmete sich Wiesenthal mehr und mehr den Fragen der Menschenrechte, dem Kampf gegen den Antisemitismus, Rassismus und Neonazismus.


Die letzte Lebenstage

Im Jahre 1977 gründete er ein Simon Wiesenthal Zentrum (Simon Wiesenthal Center) mit Hauptsitz in Los Angeles und mit Zweigstellen in New York, Miami, Toronto, Jerusalem, Paris und auch in Buenos Aires. Das Ziel war immer das Gleiche - Verfolgung der Naziverbrecher. Außerdem beobachtete er Extremgruppen, Neonazisten, Internetseiten, die zum Hass aufhetzten. Im Januar 2005 wurde in der BRD eine Aktion mit dem Titel „Letzte Chance" ins Leben gerufen, die zur Aufgabe hatte mit Hilfe der Öffentlichkeit die letzten sich noch versteckenden Naziverbrecher zu entlarven. Selbst Simon Wiesenthal betrachtete diese seine Arbeit als letzte Chance. Das Auffinden aller Massenmörder, die er suchte und falls noch solche lebten von denen er nichts wusste hielt er für zu alt, um sie noch vor Gericht zu stellen.

Simon Wiesenthal starb am 20. September 2005 in Wien. Er starb im Schlaf, leise und friedlich. Aber der Mensch möchte an Wunder glauben. Er starb erst dann, als sein Werk erfüllt war. Würde jemals wirklich Gerechtigkeit existieren?


Prameny:

ENIGL, Marianne. „Ich habe euch nicht vergessen". Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 28-40

Homolová, Marie. Chtěl spravedlnost, ne pomstu. Mladá fronta Dnes, 24. 9. 2005, roč. XVI, č. 225, s. A/3.

klt. Wiesenthalovo centrum jede dál : síť center stále hledá válečné zločince a bojuje proti rasismu. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. LACKNER, Herbert. Als Kreisky entgleiste. Profil., 26. 9. 2005, roč. 36, č. 39, s. 38 LEGERER, Anton. Gerechtigkeit ...nicht Rache! haGalil.com [online]. 23. 12. 1998, [cit. 2005-09-21]. Dostupné z: <http://www.hagalil.com/austria/wiesenthal>. Der letzte Gerechte. News, 2005, č. 38, s. 132-138.

LV. (69275) Wiesenthal. Planetky z našich luhů a hájů. [online]. 21. 8. 2004, [cit. 2005-09-21].
Dostupné z: <http://planetky.astro.cz/detail.phtml?number=69275>.

Motl, S. Causa : Simon Wiesenthal. Reflex, 29. 9. 2005, roč. XVI, č. 39, s. 76-79.

Navara, Luděk - Gazdík, Jan. Wiesenthal - muž, který se nikdy nebál. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. XVII, č. 222, s. A/3. Navara, Luděk. Jak „soukromník" lovil válečné zločince. Mladá fronta Dnes, 21. 9. 2005, roč. , č. , s. A/3. Pavlát, Leo. Spravedlnost, ne pomstu : nekrolog. Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 11. Pernes, Jiří. Kdo uvízl v síti „lovce zločinců". Lidové noviny, 21. 9. 2005, roč. XVIII, č. 222, s. 3. Simon Wiesenthal. Wikipedia : die freie Enzyklopedie. [online]. 21. 9. 2005, [cit. 2005-09-21].

Dostupné z: Simon_Wiesenthal>.

Šiška, Miroslav. Hnací síla Simona Wiesenthala. Právo, 24. 9. 2005, roč. 15, č. 225, s. 20. ŠvehlA, Marek - ŠlajchrT, Viktor. Vzkaz proroka Wiesenthala : odešel velký bojovník a znalec nebezpečí. Respekt, 2005, roč. XVI, č. 39, s. 13-15.

Wiesenthal, Simon. Spravedlnost nikoli pomstu : paměti. Z něm. orig. přel. P.Stránský. 1. vyd. Ostrava: Sfinga, 1994. 409 s. Obsahuje rejstřík. ISBN 80-85491-53-2. CHYBY!!!! NEOPISOVAT!!!!!!


Leben


Simon Wiesenthal wird in Buczacz (Galizien, damals Teil Österreich-Ungarns, heute ukrainisch) als Sohn von Ascher und Rosa geboren. Sein Vater, ein Großhandelskaufmann, fällt 1915 als österreichischer Soldat im ersten Weltkrieg. Wiesenthalt verbringt einen Teil seiner Schulzeit in Wien. Nach seiner Matura 1928 in Lemberg studiert er Architektur an der Universität in Prag und schließt sein Studium 1932 mit dem Ingenieurdiplom ab. 1936 heiratet er die Jüdin Cyla Müller. Sie war seine ehemalige Klassenkameradin und stammt aus der Familie Sigmund Freuds. In dieser Zeit eröffnet er in Lemberg ein Architekturbüro. Nach dem Einmarsch der Sowjets in Ostpolen im Jahr 1939 wird der jüdische Stiefvater inhaftiert und enteignet. Schließlich stirbt dieser an den Folgen der Haft. Wiesenthal muss sein Architekturbüro schließen. Er darf nur noch als Techniker arbeiten. Nach dem Überfall Hitlers auf die Sowjetunion am Juni 1941 verlassen die Russen Lemberg. Wiesenthal wurde als Jude durch ukrainische Milizionäre verhaftet. Er muss sich zur Erschießung mit anderen Juden an einer Mauer aufstellen. Kurz von ihm beendet die in deutschen Uniformen steckende ukrainische Miliz die Erschießungen wegen des Vesperläutens. Ein Vorbereiter, der Wiesenthal kennt, befreit diesem aus dem Gefängnis. Die Freiheit dauert nur kurz. Wiesenthal, seine Frau und Mutter müssen ins Ghetto. Das Ehepaar Wiesenthal wird in das Konzentrationslager Janowska bei Lemberg verbracht. Hier arbeiten sie für die Ostbahnwerke. Wiesenthal kann seine Frau Cyla der polnischen Untergrundbewegung anvertrauen. Sie überlebt unter dem Namen Irena Kowalska den Krieg. Am August 1942 wird Wiesenthals Mutter Rosa von Lemberg nach Belzec deportiert und dort ermordet. Auch Cylas Mutter wird im Ghetto erschossen. Am 20. April 1943 werden Wiesenthal und andere Zwangsarbeiter zur Erschießung verhaftet - die SS will mit Judenopfer Hitlers Geburtstag feiern. Die Rettung erfolgte durch seine deutschen Vorgesetzten bei den Ostbahnwerken - Heinrich Hünthert und Adolf Kohlrautz, beide Nationalsozialisten. Sie fordern ihren „Anstreicher" zurück, er muss das Spruchband zu Hitlers Geburtstag fertig malen. Durch Kohlrautz' Hilfe kann Wiesenthal im Oktober aus dem Lager flüchten. Sie hat sich ein halbes Jahr versteckt. Am April 1944 wird Wiesenthal entdeckt und verhaftet. Auf dem Weg zum Verhör unternimmt er zuerst Selbstmordversuche. Er war gerettet und deshalb versuchte den Selbstmord noch zweimal. Aber die Versuche gelangen nicht. Er wurde wieder in das Konzentrationslager Janowska deportiert. Die Bewacher benützen die Häftlinge als Vorwand zum Rückzug nach Westen. Der Todesmarsch durch zwölf Konzentrationslager endete in Mauthausen. Am 5. 5. 1945 wird Wiesenthals im Konzentrationslager Mauthausen durch die U.S. Armee befreit.

Im August 1945 wird er freier Mitarbeiter des „War Crime Office" in Mauthausen, das dem CIC (Counter Intelligence Corps) unterstehet und sich mit der Sammlung von Zeugenaussagen und der Suche nach Kriegsverbrechern befasst. Ende 1945 kommt es zum - lange Zeit unerwarteten - Wiedersehen mit seiner Frau Cyla. Die persönliche Opferbilanz von Simon und Cyla Wiesenthal: 89 ermordete Verwandte.

Im Jahr 1946 wurde den Eheleuten Wiesenthals die einzige Tochter Paulinka geboren. Simon Wiesenthal berichtete, wie seine 9 jährige Tochter von der Schule nach Hause kam und fragte: "Was sind wir für Menschen? Alle aus der Klasse haben Oma, Opa, Onkel, Tanten, warum haben wir niemanden?".

Im Jahr 1947 eröffnete Wiesenthal mit anderen jüdischen Überlebenden in Linz ein Dokumentationszentrum zur Sammlung von Unterlagen über das Schicksal von Juden und ihrer Verfolger. Die Zusammenarbeit mit amerikanischen, deutschen und österreichischen Behörden war aber problematisch. Nach sieben Jahren Wiesenthal resignierte und das Dokumentationszentrums hat er geschlossen. Das ganze Archiv mit den gesammelten Dokumenten übersendete er nach Israel. Er widmete sich der Ausbildung gestrandeter jüdischer Vertriebener. In 1961 eröffnete er das Dokumentationszentrum diesmal in Wien wieder.

Wiesenthal war eine Legende und wurde zum „Nazi-Jäger" ausgerufen. Er hat 1 100 Nazi-Täter nach eigener Einschätzung enttarnt. Der bekannteste war Adolf Eichmann - der Mann, den die Ermordung von 6 Millionen Juden in Europa organisiert hat. Wiesenthalt hörte seinen Name zum ersten Mal erst nach dem Krieg. Er war ihm seit 1946 auf der Spur. Er wusste, dass seine Familie noch in Linz lebt und dass er nach Südamerika entkommen sei. Nach Jahren der Recherche übergab Wiesenthal sein Eichmann-Dossier der israelischen Regierung. Adolf Eichmann wurde 1960 vom israelischen Geheimdienst in Argentinien aufgespürt. Nach einem Prozess in Tel Aviv hat er 1961 hingerichtet.

Wiesenthal entdeckte den Wiener Polizisten Karl Silberbauer, der 1944 die versteckte Anne Frank, ihre Familie und deren Freunde verhaftet und deportiert. Den enttarnte er 1963, aber die Gerichte sprachen Silberbauer damals frei. Wiesenthal entdeckte auch den ehemaligen Kommandanten des Konzentrationslagers Treblinka Franz Stangl. Er wurde 1967 in Sao Paulo verhaftet und in Deutschland im Gefängnis starb.

Die 70. Jahre waren für Wiesenthal nicht leichte. 1970 begann ein Konflikt zwischen Bruno Kreisky und Simon Wiesenthal. Bruno Kreisky stammte aus jüdischer Familie. Trotzdem hat dieser erste sozialdemokratische Kanzler der österreichischen Geschichte nicht weniger als vier ehemalige NS-Mitglieder in sein Kabinett berufen. Wiesenthal hat darauf das deutsche Nachrichtenmagazin „Spiegel" aufmerksam gemacht. Kreisky schäumte. Wiesenthal hat freilich nichts gesagt, was nicht der Wahrheit entsprach - weder 1970 nicht 1975 im Fall Peter.

Friedrich Peter war im Jahr 1975 der Parteiobmann der FPÖ und Bruno Kreisky hat nach der Wahl ihnen als möglicher Vizekanzler vorgesehen. Wiesenthal deckte auf, dass Peter der Angehörigen einer Mordbrigade war, die an Erschießungen von Juden beteiligt hat. Am 29. 9. 1975 gab Wiesenthal ein Dossier an Bundespräsident Kirchschlager über, in dem er diese Wirklichkeiten vorgebracht hat. In der Wahl am 9. Oktober erhielte Kreiskys SPÖ die absolute Mehrheit und Peter war als Abgeordnete zum Nationalrat gewählt worden. Erst jetzt berief Wiesenthal eine Pressekonferenz ein. Kreisky verglich Wiesenthals Dokumentationszentrum mit einer „Mafia" und unterstellte er Wiesenthal sogar, dass er mit der Gestapo kollaboriert hat. Die Öffentlichkeit war über Wiesenthal. Aufgrund von Schmieraktionen im Hausflur des auch von Überlebenden bewohnten Hauses sieht sich Wiesenthal gezwungen, sein Büro zu übersiedeln.

Simon Wiesenthal war aber ein Gerechter. In die "Waldheim-Affäre" im 1986 stellte er an der Seite des österreichischen Präsidenten Kurt Waldheim, denn er überzeugte war, dass er ohne Schuld ist. Waldheim war zwar der Mitglied des NS-Studentenbundes und hat auch bei der Bekämpfung von jugoslawischen und griechischen Partisanen mitgewirkt, aber er persönliche jemanden kein Unrecht getan hat.