Karl Kraus
Karl Kraus
  • narozen 28.4.1874 v Jičíně, zemřel 12.6.1936 ve Vídni

Radikální rakouský satirik, žurnalista a dramatik, který hluboce ovlivnil celé německé písemnictví především svým břitkým jazykem s množstvím slovních hříček a vtipů. V některých žánrech - aforismu a eseji - zůstává pro literaturu německého jazyka dodnes nedostižným vzorem.

Dětství

Když se 28. dubna 1874 narodil v Jičíně Karl Kraus, byl jeho otec Jakob Kraus již váženým obchodníkem. Vlastnil papírnictví a díky své píli a podnikavosti si svůj obchod rozšířil a vybudoval si dokonce i papírnu. Jeho matka Ernestina byla dcerou jičínského lékaře Ignáce Kantora. Karl byl deváté dítě a pátý syn, po něm se narodilo ještě jedno děvčátko.

V Jičíně prožil první roky svého života, ale pak se rodina roku 1877 přestěhovala do Vídně. Jakobu Krausovi se v podnikání dařilo, opět rozšířil svou firmu a ta přežila všechny hospodářské krize a fungovala ještě dlouho po jeho smrti. Malý Karl ale ve Vídni příliš spokojený nebyl. Na citlivého a křehkého chlapce neblaze působily hlučné ulice a rozlehlé parky mu naháněly strach - bál se, že v nich zabloudí a netrefí domů. Nejšťastnější býval ve Weidlingu, kam rodina jezdila na prázdniny.

Studium

Karl Kraus navštěvoval lidovou školu (1880-1884) a humanitní gymnázium (1884-1892). Studoval s vynikajícím prospěchem, projevoval vlohy hlavně v matematice, němčině a latině.

Roku  1891 zemřela Krausova matka. Karlovi to způsobilo hluboké trauma, které dlouho nemohl překonat. 

 Po maturitě v roce 1892 se na přání svého otce zapsal na Vídeňskou universitu na právnickou fakultu, kterou po dvou letech zaměnil za fakultu filozofickou. Zde studoval filozofii, pedagogiku a germanistiku.

 Zájmy

Mnohem více než o studium se ale zajímal o literaturu, poezii, hudbu a zcela propadl  divadlu - již v době studií hrál a dokonce i režíroval divadelní představení. Spolupracoval též s literárními časopisy. V letech 1892-1898 přispíval články, recenzemi a glosami do šestnácti rakouských či německých listů. Jeho díla byla svěží, živoucí a vtipná.

Kraus též začal navštěvovat kavárnu Griensteidl a zde se setkával s vídeňskými literáty. Navázal zde mnohá přátelství, která však většinou končila vystřízlivěním a zklamáním, neboť v těchto lidech brzy objevil převahu falše a pozérství.

Karl Kraus miloval divadlo, ale po neúspěšném vystoupení v soukromé inscenaci Schillerových Loupežníků, jeho herecká kariéra skončila. V budoucnosti se věnoval už jen divadelnímu čtení.

V té době nabídl Krausovi práci fejetonisty vídeňský reprezentativní liberální denník Neue Freie Presse. Kraus tuto práci odmítl, protože během minulých let příliš nahlédl do zákulisí tehdejší žurnalistiky a byl k ní proto velmi kritický.

Časopis Die Fackel

Od listopadu 1898 se Karl Kraus věnoval zcela přípravě vlastního časopisu a 1. dubna 1899 vyšlo jeho první číslo pod názvem Die Fackel  (Pochodeň). Bylo ihned rozebráno a Kraus musel několikrát vydat dotisky. Úspěch spočíval nejen v skvěle zpracovaných článcích, nýbrž hlavně v jejich obsahu, což byla kritika korupce, protekce a novinářských nešvarů. Ohlas byl velký, měl však i svou stinnou stránku. V noci z 10. na 11. května 1899 byl Karl Kraus přepaden a zbit. Sám tuto situaci shrnul v následujícím čísle Pochodně: "1 přepadení, 236 urážlivých a 83 výhrůžných anonymních dopisů".

Až do čísla 166 vycházela Pochodeň dvakrát až třikrát za měsíc, pak nepravidelně, mnohdy v rozsahu několika čísel najednou, od roku 1916 nejméně čtyřikrát ročně, a to až do roku 1933. Poslední číslo vyšlo v únoru 1936, do té doby bylo vydáno 922 sešitů a ročníky mívaly i více než 1000 stran. Také náklady byly vysoké - kolísaly mezi 9 až 38 tisíci výtisky. Tento časopis byl od samého počátku v opozici vůči veškerému měšťanskému tisku. Občas docházelo ke konfiskacím a Karl Kraus si to vyčítal: "Satira, které cenzura porozumí, je zakázána po právu." Nejdříve do časopisu přispívali i věhlasní literáti, například Heinrich Mann, Detlev von Liliencron, Georg Trakl, Franz Werfel, Josef Svatopluk Machar, František Langer a další, ale od roku 1911 psal Kraus všechno sám a odmítal jakoukoli spolupráci.

Politické a náboženské názory, smrt otce

Karl Kraus samozřejmě reagoval i na politické dění. V hlučných sporech o rovnost národů a vyznání, které zmítaly tehdejší monarchií, kritizoval hloupost a nic neříkající fráze všech zúčastněných stran. Stejně málo se nechal ovlivnit svým původem (byl Žid) ve svém postoji k židovské otázce. Své názory zveřejnil roku 1898 (tedy před Pochodní) v satiře Eine Krone für Zion (Koruna pro Sion), ale později (roku 1924) se od nich distancoval. Na dění kolem případu Dreyfus a reakce jeho okolí včetně samotných Židů, a také proto, že nechtěl akceptovat žádné dogma, odpověděl v říjnu 1899 odchodem z Židovské náboženské obce. Roku 1911 byl pokřtěn (kmotrem mu byl jeho přítel, architekt Adolf Loos), ale roku 1923 z církve vystoupil.

V této velmi těžké době, kdy byl Kraus urážen a napadán, mu velmi pomohla podpora jeho otce, který byl však již tenkrát velmi nemocen a 5. dubna 1900 zemřel. Tím se přerušily další vztahy s rodinou.

První láska

V létě 1900 se Kraus seznámil s mladou a talentovanou herečkou Annie Kalmarovou. Láska ale netrvala dlouho, neboť Annie těžce onemocněla plicní tuberkulózou a v květnu 1901 zemřela. Její smrt Krause velmi zasáhla. Na tři měsíce pozastavil vydávání Pochodně a odjel načerpat nové síly do Norska. Na svou velkou lásku Kraus nikdy nezapomněl. Dokonce se až do své smrti staral o její hrob v Hamburgu.

I tento rok byl pro Krause velmi těžký. Kraus si začíná uvědomovat, že liberální tisk ohrožuje nejintimnější sféry lidského života a to jen pro lacinou senzaci a zvýšení tržby. Zkusil to sám na vlastní kůži, když se soudil s Hermannem Bahrem, který napadal jeho soukromý život.

Kritika tisku a společenských nešvarů

Kraus pokračoval ve vydávání svého časopisu. Od útoků proti vídeňským kavárenským klikám, které si vzal na mušku již dříve v pamfletu Die demolierte Literatur (Demolovaná literatura), přešel k neúprosnému pranýřování, zesměšňování a potírání zkorumpovaného a korumpujícího denního tisku, který dokázal svými hotově naservírovanými názory ochromit soudnost čtenářů a přinutit je, aby tištěné slovo přijali bez dalšího uvažování za vlastní. Uštěpačně, jízlivě, vtipně stíhal satirou a ironií bankéře, burziány, makléře, spekulanty, politiky, vysokoškolské protekcionáře, divadelní intrikány, byrokratické tyrany i pokrytecké soudce mravnostních procesů, nadržující výsadám mužské morálky proti ženské.

Přátelství s Helenou Kannovou

V létě 1904 se Kraus seznámil s Helenou Kannovou. Okouzlila ho její krása, humor a vtipné nápady. Z této letmé známosti se později vyvinulo hluboké přátelství. Helena Kannová založila ještě za Krausova života archív jeho děl a zachránila je tak před zničením.

První knižní soubory článků, první veřejné přednášky

Z článků v Pochodni, věnovaných sexuálním deliktům i jejich soudnímu projednávání, sestavil Kraus první knižní soubor vydaný roku 1908 a nazvaný Sittlichkeit und Kriminalität (Mravnost a kriminalita). Postupně vyšly další výběry z jeho článků, nejdříve aforismy  Sprüche und Gegensprüche (Rčení a protirčení), eseje Pro domo et mundo a nakonec sbírka  Nachts  (V noci). Roku 1910 vystoupil Kraus poprvé s četbou ze svého díla - 13. ledna v Berlíně a 13. května ve Vídni s přednáškou Heine und die Folgen (Heine a následky). Svým článkem Nestroy und die Nachwelt (Nestroy a potomstvo), který napsal roku 1912 u příležitosti 50. výročí úmrtí Johanna Nestroye, znovuobjevil jeho polozapomenuté divadelní hry.

Životní láska

Rok 1913 je pro Krause významný hlavně v osobním životě, neboť se setkává se zámeckou paní Sidonií Nádhernou z Borotína. Tato jemná, citlivá, umělecky založená mladá žena zapůsobila na Karla Krause opravdu velmi silně. Dokonce se s ní chtěl oženit a to i přes své přesvědčení, že žádný básník by neměl zakládat rodinu. K manželství ale nakonec nedošlo, neboť se proti tomu postavil Sidoniin starý přítel, básník Rainer Maria Rilke. Kraus však zůstal jejím dlouholetým přítelem.

První světová válka

28. června 1914 vypukla první světová válka. Kraus jako jeden z mála spisovatelů zaujal ihned důsledný protiválečný postoj. Kraus odjel do Itálie a pokoušel se zde neoficiálně jednat s některými římskými kruhy, aby odvrátil zatím neutrální Itálii od vstupu do války. Jeho jednání však byla neúspěšná. Kraus se na nějakou dobu odmlčel, ale pak začal opět psát a po celou dobu války vydával protiválečné články. Zaslouží si obdiv nejen pro to, co napsal proti válce, jejímu vedení, její stupiditě i bestialitě, ale i pro neohroženost a důmyslnost, s jakou při psaní postupoval - někdy stačilo pouhé citování, jindy konfrontace citovaných textů, či jediné slovo komentáře, nebo přidaný odsuzující nadpis.

Knižní drama Die letzten Tage der Menschheit

Během válečných let začal Kraus psát své obsáhlé dramatické dílo Die letzten Tage der Menschheit (Poslední dny lidstva, česky poprvé v r.1933), které nejdříve vydal ve zvláštních nečíslovaných sešitech Pochodně v letech 1918-1919, knižně pak v roce 1922. Toto knižní drama o 800 stranách je natolik rozsáhlé a inscenačně náročné, že kromě epilogu zůstala hra prakticky až do roku 1964 divadelně nerealizovaná. Kraus některá nabízená zpracování odmítl, sám uvažoval o inscenaci Bertolta Brechta. Vypracoval pro něj v roce 1929 "divadelní verzi" ze šedesáti scén, ale ani k této realizaci nedošlo. Poslední dny lidstva jsou jakousi apokalyptickou groteskou, tragickou satirou a především odrazem zániku předválečné společnosti. Je to žánrově pestrý dokument s řadou scén o válečných hrůzách na frontě i v zázemí, v nichž vystupuje nespočet postav. Jménem válečných obětí zde Kraus bojuje proti válce. A ten, kdo jeho dílo opravdu četl, poznal, že ne Remarqueův román Na západní frontě klid, nýbrž Krausovy Poslední dny lidstva jsou tím rozhodujícím protiválečným románem.

Poválečná činnost

Po rozpadu monarchie se Karl Kraus zpočátku přikláněl k rakouské sociální demokracii, porozumění však nacházel spíše u řadových členů, než u vedení strany a jejího tisku. Že staré názory stále přetrvávají, poznal při své přednášce v Insbrucku roku 1920, kdy došlo k antisemitským výtržnostem. Zrušil proto všechna plánovaná vystoupení na území Rakouska a omezil se pouze na Vídeň. Poprvé předčítal ukázky ze svých prací dělníkům.

Cyklus divadelních her, divadlo básnění

Také jeho další literární činnost je reakcí na současné politické i kulturní dění. Je to celý cyklus bojovných parodií a perzifláží, zahájený spisem Literatur oder Man wird doch da sehn (Literatura, aneb Však ono se uvidí), který je odpovědí na Werflovo dílo Spiegelmensch (Člověk v zrcadle), zaměřené proti Krausovi. Dále následovaly dvě divadelní hry Traumstück (Hra snu) a Traumtheater (Divadlo snu). První z nich, jednoaktovka Hra snu, je fantazijní feérií s řadou vidění v polospánku a polosnu z prožitků války, ze strachu ze špatného života v poválečné době. Na jejím základě Kraus zformuloval své divadlo básnění (Theater der Dichtung), divadlo s hrami určenými jen ke čtení. Byl to vlastně protest proti způsobu realizace tehdejších divadelních her, jejichž výpravnost zastiňovala myšlenkovou chudobu. Následovala další divadelní hra - veršované a zaktualizované přepracování Aristofanových Ptáků pod názvem  Wolkenkuckuckheim (Kukaččí domov v oblacích), která vyjadřuje zoufalství nad současným stavem světa a naději, že lidstvo najde svou cestu.

Boj proti Békessymu, Schoberovi a Kerrovi

Karl Kraus narazil  již na počátku dvacátých let na prapodivné spojenectví politiky, burzy a policie. Jednalo se o zkorumpovaného podvodníka Imre Békessyho, který musel utéci z Maďarska. Ve Vídni založil několik novin, v nichž za blahovolného přihlížení vyšších orgánů i lepší společnosti kdekoho ostouzel, zastrašoval a vydíral, a jejich prostřednictvím ovlivňoval politický, hospodářský i kulturní život Vídně. Kraus proti němu otevřeně vystupoval a Békessy byl nakonec donucen k útěku do Paříže.

Kraus bojoval také proti jeho ochránci policejnímu řediteli Schoberovi, který dal v červnu 1927 na vídeňských ulicích postřílet devadesát demonstrantů. Kraus nechal kromě jiného vylepit plakáty, na kterých žádal jeho odvolání.

Vedl též polemiku proti "největšímu ničemovi v zemi" Alfredovi Kerrovi. Roku 1928 napsal útočnou divadelní hru s průhledně pozměněnými jmény hlavních protagonistů (Barkassy a Wacker) pod názvem Die Unüberwindlichen (Nepřemožitelní).

Paříž, návrh na Nobelovu cenu

V té době dosáhla morální autorita Karla Krause vrcholu. Přednášel na Sorbonně v Paříži a tamější profesoři ho navrhli (dokonce dvakrát) na Nobelovu cenu. Rakouský tisk se k tomu však nevyjádřil.

Přednášková činnost

V listopadu 1931 se uskutečnila Krausova již šestistá přednáška, z toho 351. ve Vídni. Z nich bylo 256 jen z vlastních děl, 127 částečně z vlastních a částečně z cizích a 217 jen z cizích děl. V rámci divadla čtení propagoval Kraus spisovatele jako byl např. Goethe, Gogol, Nestoy, Raimund, Hauptmann a jiní. Četl Shakespeara pro žáky vídeňských gymnázií. Jeho přednášky se vysílaly i ve vídeňském rozhlase. S Posledními dny lidstva vystoupil od roku 1919 do roku 1930 ve Vídni, v Berlíně, Praze, Brně, Hamburgu, Innsbrucku, Ostravě, Mnichově, Paříži, Teplicích, Königsbergu (dnešní Kaliningrad), v Linci, Karlových Varech, Jablonci, Děčíně, Drážďanech, Neustrelitzi a Bratislavě.

Nástup fašismu

V letech 1933-1934 se dostal k moci fašismus. Kraus, který již v roce 1924 při příležitosti desátého výročí začátku první světové války přednesl řeč In dieser kleinen Zeit … (V této malé době), ve které jako jeden z mála varoval před blížící se válkou, nyní podle vlastních slov oněměl. Nebylo to ze strachu o vlastní osobu, ale proto, že si uvědomil pravděpodobnou bezmoc vlastního slova proti násilí a také reálné nebezpečí, že se násilníci budou mstít ne jemu, ale nevinným lidem. Z toho důvodu také zadržel již do tisku připravené číslo Pochodně, ve kterém se vyjadřoval proti nacismu. Některé myšlenky z tohoto čísla se objevily v třistastránkovém textu Warum die Fackel nicht erscheint (Proč nevychází Pochodeň). Celé potlačené číslo zvané Die dritte Valpurgisnacht (Třetí Valpuržina noc) vyšlo teprve v roce 1952 a zahájilo poválečné vydání Krausových spisů.

Poslední roky života

Stárnoucí Kraus byl velmi unaven z nové "velké doby", o níž se vyjádřil: "Převalí se jako pochodující kolona; otázka však zní, co tu po ní zůstane." Počet jeho příznivců prudce klesal a Kraus se dostával do stále tíživější izolace. Začala se u něj projevovat srdeční slabost. Přesto stále pokračoval v práci - přepracoval Shakespearova dramata, vystupoval s předčítáním z děl Offenbacha, Nestroye a Shakespeara a pokračoval ve své zálibě ve studiu jazyka a řeči.

11. listopadu 1935 se uskutečnila jeho poslední veřejná přenáška. V únoru 1936 vyšlo poslední číslo Pochodně (č. 917-922). V dubnu uspořádal Kraus ještě poslední, již sedmisté neveřejné čtení (jen v Praze vystoupil 57 krát).

Zdravotní stav Karla Krause se prudce zhoršil po úrazu na vídeňské ulici (porazil ho prudce jedoucí cyklista). K bolestem hlavy, závratím, srdečním obtížím přistoupila embólie. Po několikadenním bezvědomí 12. července 1936 zemřel.

Shrnutí díla:

Novinářská činnost

Dílo Karla Krause lze rozdělit do několika částí. Na prvním místě stojí samozřejmě jeho novinářská činnost a vydávání časopisu Pochodeň, jehož pomocí bojoval proti úpadku společnosti, vyjadřoval svůj názor na tehdejší události a politické dění. Časopis tvořilo množství pojednání, esejů, literárních kritik, polemik, dopisů, satir, glos, aforismů, epigramů, básní, prohlášení i dramatických scén. Ty byly později vydány samostatně nebo v různých sbornících.

Poezie

Další, snad méně známou částí Krausova díla, je lyrická poezie. Pod názvem Worte in Versen (Slova ve verších) vyšlo od roku 1916 do roku 1930 celkem devět útlých svazečků.

Přednášková činnost

Krausova vlastní lyrická tvorba je úzce spjata s jeho přednáškovou činností. Po prvních úspěších s recitacemi, se Kraus soustavně věnoval předčítání ze svých prací nebo z děl jiných autorů, z nichž některé sám překládal nebo upravoval. Při svém silně emotivním a sugestivním přednesu využíval svého hereckého nadání.

Dramata

Také Krausova dramatická díla, stejně jako všechna jeho ostatní díla, byla reakcí na soudobé události a problémy společnosti. Mísilo se v nich mnoho žánrů a jejich realizace byla často problematická. Vznikl tak vlastně nový způsob uvádění divadelních her - divadlo s hrami určenými ke čtení.

Řeč a jazyk

Zvláštní kapitolu v Krausově díle tvoří úvahy o řeči a jazyce. Kraus ztotožňoval boj za pravdivost věcí a činů s bojem za čistotu jazyka. Hledal identitu slova a bytí a úpadek řeči pro něj byl znakem úpadku společnosti a celé civilizace. Řeč chápal nejen jako prostředek dorozumění, ale jako způsob objevování duchovních souvislostí: "Spisovatel musí znát všechny myšlenkové pochody, které by jeho slovo mohlo otevřít… Čím více vztahů slovo naváže, tím větší umění."

V Městské knihovně Znojmo najdete:

Díla Karla Krause:

  • Aphorismen. Sprüche und Widersprüche (Sign.: RK)
  • Dramen (Sign.: RK)
  • Dritte Walpurgisnacht (Sign.: RK 943.6)
  • Gedichte (Sign.: RK)
  • Die chinesische Mauer (Sign.: RK)
  • Karl-Kraus-Lesebuch (Sign.: RK)
  • Die letzten Tage der Menschheit (Sign.: RK)
  • Literatur und Lüge (Sign.: RK)
  • Magie der Sprache (Sign.: RK)
  • Moc a bezmoc slova. Výbor z básní a epigramů
  • Nestroy und die Nachwelt (Sign.: RK)
  • Posledné dni l'udstva (Sign.: SKL B 8638)
  • Pro domo et mundo (Sign.: RK)
  • Sittlichkeit und Kriminalität (Sign.: RK)
  • Soudím živé i mrtvé (Sign.: SKL B 7736a)
  • Die Sprache (Sign.: RK)
  • Über die Sprache (Sign.: RK)
  • Untergang der Welt durch schwarze Magie (Sign.: RK)
  • Weltgericht. 1. Band (Sign.: RK)
  • Weltgericht. 2. Band (Sign.: RK)

Díla o Karlu Krausovi:

  • Co v učebnicích chybělo. O německy psané literatuře v českých zemích. (Sign.: 830, RK 830, PK 8)
  • Die Österreichische Literatur. Ihr Profil von der Jahrhundertwende bis zur Gegenwart. (1880-1980). Teil 1. (Sign.: RK 830)
  • Literatur und Zeit. 2. Teil (Sign.: RK 830)
  • Fischer, Jens Mal: Karl Kraus (Sign.: 830)
  • Frei, Bruno: Štafeta (Sign.: SKL B 720a)
  • Kraus, Karl: Soudím živé i mrtvé (Předmluva "Kdo byl Karl Kraus" od A. Skoumala, sign.: SKL B 7736a)
  • Pfabigan, Alfred: Karl Kraus und der Sozialismus (Sign.: RK 830)
  • Schick, Paul: Karl Kraus (Sign.: RK 830)
  • Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských (Sign.: PK 8)
  • Wagner, Nike: Geist und Geschlecht. Karl Kraus und die Erotik der Wiener Moderne (Sign.: RK  39)