Franz Kafka
Franz Kafka
  • narozen 3.8.1883 v Praze, zemřel 3.6.1924 v Kierlingu u Vídně

Pražský německy píšící prozaik židovského původu. Jedna z nejpozoruhodnějších postav světové literatury 20. století. Stal se spisovatelem vlastně proti své vůli. Nestál o zveřejňování svých prací a přál si, aby zbylé rukopisy byly po jeho smrti spáleny.

Předkové a dětství

Franz Kafka se narodil 3. července 1883 v Praze jako syn Hermanna a Julie Kafkových. Oba jeho rodiče přišli do Prahy z českého venkova. Otec Hermann pocházel z chudé rodiny venkovského řezníka. Byl to vitální, zdatný člověk, toužící po společenském vzestupu. Už za rok po svém příchodu do Prahy založil obchod s galanterním zbožím. Matka Julie, rozená Löwyová, pocházela z lépe situované rodiny soukeníka. Mezi jejími předky byla řada vzdělanců.

Franzovo dětství bylo, podle všech informací, osamělé. Jeho výchova byla vcelku přenechána guvernantkám a škole, neboť matka pracovala celý den v obchodě a také večer byla otcovou nepostradatelnou společnicí. Kafka chodil jen do německých škol, byl německy vychován a teprve později z vlastního popudu získal důkladnou znalost české řeči a hluboké porozumění české kultuře. Franz byl nejstarší dítě. Jeho dva bratři zemřeli v útlém věku. O šest let později se po řadě narodily tři sestry, které držely při sobě a od bratra se distancovaly. Teprve později, po Franzově onemocnění, překonala nejmladší sestra Ottla tento odstup a stala se Franzovou oblíbenkyní a důvěrnicí, jak je vidět z jeho posmrtně vydaných Dopisů Ottle (Briefe an Ottla und die  Familie).

Franz vychodil německou obecnou školu (1889-1893) na Masném trhu, pak německé gymnázium (1893-1901) na Staroměstském náměstí. po celou dobu navštěvoval nepovinné hodiny češtiny. Podle matky byl Franz slabé, něžné dítě, většinou vážné, které si však tu a tam rádo zaskotačilo – dítě, které hodně četlo a nechtělo cvičit, což odporuje Kafkovu pozdějšímu silnému zájmu o sport a tělocvik.

Všechny dojmy z mládí převyšuje svým významem velký obraz otce, Kafkou značně zveličený. Svědčí o tom jedno dílo z Kafkových pozdních let. V roce 12919 napsal velice obšírný Dopis otci, kterým chtěl vyjasnit svůj vztah k němu. Lze jej vyjádřit asi těmito slovy: slabost synova proti síle otce, který všeho dosáhl vlastním přičiněním a vědom si svého úspěchu a své silné povahy,z níž ten úspěch vzešel, pokládá sebe sama za míru světa. Vedle otce se matka jeví „ve zmatcích dětství jako pravzor rozumu“. Na její nesamostatné postavení vůči otci si syn sice stěžuje, ale zároveň je i plně chápe, a to jak ve smyslu lásky k manželovi, tak ve smyslu praktické povolnosti vůči muži, který tak jako tak nestrpěl odmluvu.

Vysokoškolská studia

Po absolvování gymnázia se Kafka těžko rozhodoval, jakým směrem by se měl ubírat jeho další život. Studoval nejdřív čtrnáct dní chemii, pak jeden semestr germanistiku a nakonec studoval práva na německé univerzitě v Praze (1901-1906). Během studií se Kafka stýkal s dalšími pražskými literáty – F. Werfelem, O. Baumem, J. Urzidilem. Přátelské pouto jej vázalo obzvláště k Maxi Brodovi, s nímž v letech 1909-1912 navštívil Itálii, Paříž, Švýcarsko, Lipsko a Výmar.

Společná studia popisuje Max Brod v životopisné knize Franz Kafka (1966) takto: „S úpěním se pustil do studia práv, nejnejistější kariéry, neskýtající žádný cíl, nebo skýtající spoustu různých cílů (advokacie, úřednická místa), odsouvající tudíž stále rozhodnutí a rozhodně nevyžadující žádnou zvláštní zálibu … Pravá skutečnost vypadá takto: Oba jsme se cítili doopravdy přitahováni jen uměleckou tvorbou, to jsme si však ještě nepřiznávali, také jsme měli o umění příliš vysoké mínění, než abychom je chtěli uvádět ve spojitost s trapností obsaženou ve slově a pojmu živobytí …“

Podle Maxe Broda byl Franz Kafka během vysokoškolských studií mladý, zdravý člověk, ovšem podivně tichý, pozorující, zdrženlivý. Kafkovi obdivovatelé, kteří ho znali pouze z jeho knih, měli o něm špatnou představu. Domnívali se, že musí být ve styku s lidmi smutný, zoufalý. Opak byl pravdou. Člověku bylo v jeho blízkosti dobře. Mluvil málo, ve velké společnosti často nepromluvil celé hodiny. Ale kdykoli něco řekl, vzbudilo to okamžitě pozornost. Bylo to totiž vždycky obsažné, trefné. V důvěrném rozhovoru se jeho jazyk někdy podivuhodně rozvázal, dovedl se nadchnout a uchvátit.

Zaměstnání

Dne 18. června 1906 byl Kafka na c. k. německé Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze promován na doktora práv. Potom absolvoval, jak bylo zvykem, takzvaný rok u soudu, to je neplacenou soudní praxi pro ty právníky, kteří se chtějí věnovat advokacii. Kafka neměl nikdy v úmyslu stát se advokátem – využil toho roku jen jako oddechu po namáhavých zkouškách, i jako času pro nalezení řádně placeného místa. Franz chtěl, aby místo nemělo nic společného s literaturou, to by mu připadalo jako zneuctění básnické tvorby. Společně s Maxem Brodem hledali zaměstnání a usilovali o místo s „jednoduchou frekvencí“ – tedy služba od rána do 14 nebo 15 hodin a odpoledne volno. V soukromé službě, kam se chodilo dopoledne i odpoledne, nezbýval ze dne na literární práci, procházky, četbu a divadlo žádný souvislý čas.

Požadovanou frekvenci však mělo jen velmi málo míst, skoro jen místa ve státních úřadech, do nichž se už tenkrát, ve starém Rakousku, Židé dostali jen s vysokou protekcí. Nakonec Kafka dostal po krátké předehře v namáhavé soukromé službě (Assicurazioni Generali) v červenci roku 1908 konečně vytoužené místo právního úředníka v polostátním ústavu v „Dělnické úrazové pojišťovně pro království České v Praze“.

Léta zásnub

Franz Kafka měl nesmírně vysokou představu o manželství. Píše o tom v Dopisu otci: „Oženit se, založit rodinu, přijmout všechny děti, které přijdou, zachovat je v tomto nejistém světě a dokonce je ještě trochu vést, je podle mého přesvědčení to nejzazší, čeho může vůbec člověk dosáhnout“.

V roce 1912 se Kafka seznámil s Felice Bauerovou, dcerou židovského obchodníka z Berlína. V roce 1914 se s ní zasnoubil, avšak v témže roce zasnoubení zrušil. V roce 1917 se s ní zasnoubil podruhé, když se u něho objevila otevřená TBC, zasnoubení zrušíl znovu. Kafka byl přesvědčen, že toto společenství mu znemožní psát, neboť psaní bylo pro něho možné jen v naprosté odloučenosti. Tento zápas o manželství se složitým způsobem promítl do románu Proces a jeho věrným obrazem jsou Dopisy Felice.

V Kafkově životě hrály důležitou roli ještě tři ženy – Julie Vohryzková, Milena Jesenská a Dora Diamantová (Dymantová). Julie Vohryzková byla dcerou židovského ševce a sluhy v synagoze. Tato stavovská nerovnost narazila na prudký odpor Kafkova otce. Kafka se s ní zasnoubil v roce 1919, ale již následující rok zasnoubení zrušil.

Milenu Jesenskou poznal Kafka při náhodném setkání v kavárně v roce 1919. O něco později se na něj obrátila s dotazem, zda by mohla přeložit některé z jeho povídek. Kafka se cítil nabídkou polichocen a při svém léčebném pobytu v Meranu u Mileny písemně sondoval, jak daleko její záměr pokročil. Tak začala jejich korespondence.

Milena Jesenská, absolventka Minervy, prvního českého gymnázia pro ženy v Praze, byla představitelkou první emancipované ženské generace. V době, kdy si začala s Kafkou psát, byla provdána za německého židovského intelektuála, bankovního úředníka Ernsta Polaka. V popřevratové Vídni, kam se odstěhovali, bylo postavení Mileny, které manžel nedával žádné prostředky na živobytí a podváděl ji s jinými ženami, velmi svízelné. Neméně svízelné bylo postavení člověka, s nímž si začala korespondovat. Kafka již dva roky téměř nic nenapsal, což se u něho rovnalo depresivnímu útlumu, kdy život přestává mít smysl. Byl znovu, vcelku potřetí zasnouben – a to s dívkou, o níž věděl, že si ji nechce a nemůže vzít. Byl vážně nemocný, četné léčebné kúry a pobyty ve venkovském prostředí nepřispěly k příznivému obratu v jeho plicní chorobě. Za této situace poznal ženu podstatně jiného typu, než byly ty, které znal doposud. Ženu, která oceňovala jeho dílo a rozuměla mu, a tak našla patrně jediný způsob, jak se jeho složité povaze přiblížit a komunikovat s ním. Bouřlivě propuknuvšímu milostnému vztahu byl ovšem předurčen tragický, nenaplněný vývoj. Jejich soužití nepřicházelo v úvahu – stejně tak by byl mohl těžce nemocný autor spojit svůj život s uragánem. Neznamená to však, že Kafka nebyl svým vztahem k Mileně obdarován. brzy po krizi svého vztahu k ní, začal psát krátké povídky, jejichž fragmenty se zachovaly, a počátkem roku 1922 vzniká rovněž nedokončený román Zámek, jedno z velkých podobenství evropské literatury o údělu člověka. Známé jsou také jeho Dopisy Mileně,ze kterých se dozvídáme nejen o milostném vztahu Franze a Mileny, ale také o Kafkově vztahu k české kultuře a české řeči (Kafka si přál, aby mu Milena psala česky a on sám často ve svých dopisech uváděl české citáty).

V létě 1923 se Kafka v lázních Müritz u Baltického moře setkává s mnohem mladší polskou Židovkou Dorou Diamantovou. Krátce na to se z Prahy stěhuje do Berlína a zakládá tam s Dorou za tíživé hospodářské situace a obrovské inflace společnou domácnost. Dora zůstává jeho družkou až do konce jeho života.

Poslední léta

V roce 1917 onemocněl Franz Kafka tuberkulózou a léčil se v různých sanatoriích, např. v Meranu, Matliarech, Špindlerově Mlýně, Graal-Müritzu. V roce 1922 byl ze zdravotních důvodů předčasně penzionován. Přestěhoval se do Berlína, ale jeho zdravotní stav se neustále horšil a v roce 1924 převezl Max Brod Kafku do Prahy. Bylo nutné další léčení, tentokrát v rakouských léčebných ústavech.

3. června 1924 Franz Kafka umírá v Kierlingu u Klosterneuburgu. Mrtvé tělo bylo v zaletované rakvi převezeno do Prahy a pohřbeno na židovském hřbitově na Olšanech.

Kafkovo dílo bylo za jeho života i v německém kulturním prostředí známo jen úzkému okruhu literárních přátel, v českém jen hrstce lidí z Kafkova nejbližšího okolí. Ve 30. letech se začala šířit Kafkova sláva, která dostoupila vrcholu po II. světové válce, kdy se jeho dílo stalo dokonce módou. Tento zájem o Kafku dodnes nepoklesl. Nepochybně i proto,že jeho dílo stále odolává jednoznačnému výkladu.

Z díla

I když měl Kafka kladný vztah k českému prostředí, hovořil i psal plynně česky, své dílo napsal německy.

Počátky jeho tvorby, poznamenané dobovými literárními vzory, se velice liší od jeho pozdějších děl, která mu vynesla světovou slávu. Nejstarší dochovaná práce Beschreibung eines Kampfes (Popis jednoho zápasu) pochází z roku 1907 a zachycuje stavy osamělého a nejistého jedince vyřazeného ze společnosti, kterou pociťuje jako nepřátelskou sílu. Další, nedokončené dílo Hochzeittsvorbereitungen auf dem Lande (Svatební přípravy na venkově) bylo napsáno pod vlivem četby Flauberta. V prvním desetiletí našeho věku vznikly drobné prózy, zachycující situace ze všedního života a úvahy nad nimi. Ty byly vydány roku 1912 v souboru Betrachtung (Rozjímání). Roku 1910 začíná Kafka psát své deníkové záznamy, které – často s velkými přestávkami – vedl až do roku 1923 a jež vyšly pod názvem Tagebücher (Deníky). Výrazný přelom nastal v Kafkově tvorbě v roce 1912, kdy napsal povídky Das Urteil (Ortel) a Die Verwandlung (Proměna) – groteskně hrůzný příběh proměny člověka v hmyz, důkaz sebeodcizení a propadnutí světu věcí a zvěcnělých vztahů. Ve stejném roce vznila větší část nedokončeného románu Der Verschollene (Nezvěstný, vydávaného častěji pod jménem Amerika). Jeho první kapitola Der Heizer (Topič) byla odměněna Fontanovou cenou. Tento román líčí osud šestnáctiletého Karla Rossmanna, jehož svedla služebná a který je svými rodiči vypovězen do Ameriky. Jak naznačuje název, je to příběh člověka, který je vykázán z přirozeného společenství a ztratí se ve světě. Dětsky naivní, důvěřivý chlapec nemůže v novém světě zakotvit, navázat trvalejší vazby s lidmi a nezadržitelně společensky klesá.

Jen u malé části svých rukopisů Kafka svolil, aby byly vydány tiskem. V závěti dokonce požádal svého přítele Maxe Broda, aby je po jeho smrt spálil. Brod po těžkém duševním zápase jejo přání nevyhověl, dešifroval Kafkův osobitý těsnopis a přítelovo dílo v letech 1926-27 vydal. V Kafkově pozůstalosti zůstaly aforismy, několik próz a kromě již zmíněné Proměny další dva nedokončené romány Der Prozess (Proces) a Das Schloss (Zámek).

Děj románu Proces je jednoduchý, složitá a nejasná je vlastní podstata příběhu. Jeho hrdina Josef K., prokurista banky, starý mládenec žijící v podnájmu, je za záhadných okolností zatčen a obžalován u neznámého soudu z provinění, o kterém nic neví. Této absurdní obžalobě se marně snaží čelit obvyklým způsobem, proces probíhá dál a Josef K. je zcela ochromen ve své každodenní práci. Přesně rok po začátku procesu je obžalován a popraven. Jeho pokus stát se „normálním“ člověkem ztroskotal.

V románu Zámek usiluje hrdina, zeměměřič K., u zámecké vrchnosti, aby byl přijat do jejích služeb a získal plnoprávné občanské postavení, ale umírá dřív než jeho žádost projde labyrintem nedostupných úředních instancí.

Zvláštní svě Kafkových románů se podobá tíživému snu,ale vnitřně je logicky skloubený a neobyčejně přesný v detailu, spojení fantaskna a reality vytváří obecný obraz osamělosti a bezmoci jedince uprostřed zbyrokratizované společnosti.

Důležitou roli v díle Franze Kafky mají jeho dopisy. Např. Briefe an Milena (Dopisy Mileně) představují ojedinělý, dramaticky vypjatý, u nanejvýš zdrženlivého autora citově neobvykle otevřený dokument. Hned po svém první publikování v roce 1952 byly oceněny jako mimořádný jev v díle mimořádného spisovatele a překládány do mnoha jazyků. K paradoxům Kafkova života a díla tu můžeme přiřadit další, totiž že poměrně nejmenší publicity se těmto dopisům dostalo v jeho rodné zemi, ačkoli svými psychologickými sondami do povahy češství, němectví a židovství nemůže právě zde být jejich význam ani dost oceněn.

Podstatnou část Kafkova díla tvoří asi pět desítek kratších povídek. Některé z nich jsou mistrovskými díly drobné prózy. Vynikají v nich nejzřetelněji Kafkovy literární kvality, úspornost, jasnost a konkrétnost výrazu a sevřenost stylu. Jsou to nejčastěji mnohovýznamové texty, podobenství otevřená mnohastupňovým výkladům. K nejznámějším patří: In den Strafkolonie (V kárném táboře), Ein Landarzt (Venkovský lékař), Ein Hungerkünstler (Umělec v hladovění), Beim Bau der chinesischen Mauer (Při stavbě čínské zdi).

Interpretací Kafkovy tvorby je mnoho, snad nejpřijatelnější je ta, která převažuje v poslední době v rozsáhlé kafkovské literatuře: Kafka ve svém díle intuitivně předjal postavení člověka v moderní odosobněné společnosti, v níž mechanismy moci manipulují lidským jedincem podle své libovůle.

LITERATURA:

  • Brod, Max. Franz Kafka: životopis. 1. vyd. Praha: Odeon, 1966. 289 s.
  • Brod, Max. Život plný bojů: autobiografie. Vyd. 1. Praha: Ml. fronta, 1966. 316, [4] s.
  • Černá, Jana. Adresát Milena Jesenská. 2. české dopl. vyd. Praha:  Concordia, 1991. 143 s. ISBN 80-900124-4-2
  • Kafka, Franz. Aforismy. Vyd. 3. Praha: Torst, 1998. 117 s. ISBN 80-7215-057-X
  • Kafka, Franz. Deníky 1909-1912. Vyd. 2. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1997. 345 s. ISBN 80-85844-38-9
  • Kafka, Franz. Deníky 1913-1923. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998. 325 s. ISBN 80-85844-59-1
  • Kafka, Franz. Deníky z cest. Vyd. 1. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999. 243 s. ISBN 80-85844-59-1
  • Kafka, Franz. Dopisy Felici. Vyd. 1.Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1999. 966 s. ISBN 80-85844-56-7
  • Kafka, Franz. Dopisy Ottle a rodině. Vyd. 1. Praha: Aurora, 1996. 165 s. ISBN 80-85974-08-8
  • Kafka, Franz. Dopisy rodičům z let 1922-1924. Vyd. české 1. Praha: Odeon, 1990. 159 s. ISBN 80-207-0162-1
  • Kafka, Franz. Popis jednoho zápasu. Vyd. 4. Olomouc: Votobia, 1996. 119 s. ISBN 80-7198-064-1
  • Kafka, Franz.  Proces. 1. vyd. Bratislava:  Slovenské vydavaťelstvo krásnej lit., 1964. 272 s.
  • Wagenbach, Klaus. Franz Kafka. 2. vyd. Praha: Ml. fronta, 1993. 178 s. ISBN 80-204-0393-0