Antonín Lepka

  • teolog
Antonín Lepka se narodil 9. června 1905 v Kunštátě.

Obecnou školu navštěvoval v Kunštátě. V roce 1916 jej dali rodiče na studia na Velehrad na tamní řádové gymnázium. V roce 1921 jako šestnáctiletý vstoupil do Tovaryšstva, kam následoval svého staršího bratra, P. Josefa. Noviciát vykonal v Trnavě. Po jeho skončení v roce 1923 pokračoval v středoškolském studiu rok na Velehradě a rok na bubenečském gymnáziu v Praze. Maturoval v roce 1925 s vyznamenáním.

Po maturitě odejel do Pullachu u Mnichova, kde studoval tři roky filosofii. V letech 1928-1932 studoval teologii v Lovani v Belgii. Po třetím roce byl v Bohosudově vysvěcen na kněze dne 24. června 1931. Po skončení teologie byl poslán do Prahy – Bubenče na arcibiskupské gymnázium s konviktem. Byl v konviktu generálním prefektem, a to dva roky, od roku 1932 až do roku 1934.

V roce 1934 byl P. Lepka poslán připravit se na profesuru pro Filosofický institut. Odejel do Říma, kde na Gregoriáně dělal speciální dvouletý kurz a dosáhl tam 25. května 1936 doktorátu z filosofie a oprávnění k vyučování filosofie na jezuitských školách. Ještě než začal vyučovat, vykonal si třetí probaci a působil v duchovní správě v Praze u sv. Ignáce.

A pak už začíná profesorská dráha O. Lepky. Učil kritiku a ontologii. Nejprve v Benešově v roce 1941. Protože na teologii neměli scholastici možnost za války odejet do ciziny, studovali teologii v Praze. Tam byl P. Lepka instruktorem pro teologii dogmatickou. Provizorní teologický ústav se musel po zabrání rezidence u sv. Ignáce vystěhovat na Strahov.

V červnu 1944 byl P. Antonín Lepka zatčen Gestapem a byl téměř rok do konce války v koncentračním táboře v Terezíně. Když se vrátil, byl v první poválečné dispozici zase určen pro svou filosofii, protože teologové mohli jít zase studovat na školy v cizině. Filosofický institut se přestěhoval z Velehradu do Brna a později do Děčína. Tam byl s ostatními P. Lepka 13. dubna 1950 zajištěn. V lágrech byl v Bohosudově a na Králíkách.

Když byl z Králík v prosinci roku 1960 propuštěn, nastěhoval se do Brna na Kamennou ulici do domova důchodců, kde našel práci topiče a pomocníka při pracích v zahradě. Konsistoř pro něj vyřídila státní souhlas, aby mohl po práci sestrám Alžbětinkám, které v ústavu pracovaly a měly tam svou kapli, sloužit mši svatou. Když pak odešel do důchodu, zůstal tam bydlet dál a vykonával jen duchovní správu u sester a také kněžsky posloužil i obyvatelkám domova. V Brně u Alžbětinek zůstal až do roku 1972. Tehdy pan krajský církevní tajemník Bělohoubek, zřejmě po dobrých informacích, žádal na brněnské konsistoři, aby P. Lepka byl někam přeložen, nebo že ztratí souhlas.

Naskytla se možnost, že z ústavu Skalice, kde byly sestry Františkánky, odešel mladý františkán do duchovní správy. Dominikán P. Miketta, stejně nepohodlný jako P. Lepka, byl na Hradišti u Znojma u sester boromejek. P. Mikettu tedy z Hradiště poslali do Skalice, P. Lepku pak na Hradiště u Znojma k sestrám boromejkám. Po lidsku získal P. Lepka slušnější bydlení a také větší péči sester boromejek, kterým poctivě a horlivě a také rád sloužil. Stejně rád vypomohl v okolí, nebo kdekoli ve Znojmě, zpovídáním nebo zástupem, když si k tomu některý z kněží získal souhlas znojemského tajemníka.

Na Hradišti u Znojma žil až do své smrti. Měl ve znojemské nemocnici velkou péči - našel se tam lékař, který si jej oblíbil a dělal všechno pro to, aby se jeho zdravotní stav aspoň nezhoršoval. Dvakrát ročně si jej brával na své oddělení a dával mu sérii kapaček na roztažení cév. V únoru 1990 se stav zhoršil. P. Lepka musel být hospitalizován ve znojemské nemocnici. Lékaři dovolili, aby jej ošetřovala řádová sestra z Hradiště. Nakonec se pokusili o skoro ještě nemožné, jak by mu zachránili život - amputovali mu nohu. Bezvýsledně.

Antonín Lepka zemřel 13. března 1990 ve Znojmě.

DÍLO:

Po celou dobu je činný i filozoficky. Intenzivně překládá z francouzštiny (např. několik titulů Teilharda de Chardin), italštiny (Martini: Vyjdi, lide z Egypta, Refugium 1996), němčiny, precizuje svá SI skripta Kosmologie, Ontologie, Kritiky. Ve stati Jean Salisbury, sa vie et contemporaine (Bulletin Sorbonna, Paris 1939) přikládá pozitivní vliv různým modifikacím nominalismu na formy tomismu. Několik drobných článků publikoval v Civiltá Catholica (Suarezianismus, Potence a Akt aj.).

LITERATURA:

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.