Jan Zelený s Františkem Poloučkem

  • malíř, herec, režisér, učitel
Jan Zelený se narodil 15. července 1912 v Brně do rodiny Jana a Josefy Zelených.

Otec byl zaměstnán ve firmě Františka Farmačky, zabývající se rozvozem piva. Později se otec živil jako výběrčí. Matka byla posluhovačkou.

Po studiu na chlapecké obecné škole v Brně mezi lety 1918 až 1923 a gymnáziu v Brně III. Mezi lety 1923 až 1924 přestoupil Jan Zelený na III. čs. státní reálku v Brně Husovicích, kde studovala již jeho sestra Marie a později i bratr František. K maturitě přistoupil ve školním roce 1931/32. Zde navázal celoživotní přátelství s Oldřichem Laštůvkou, který se rovněž zajímal o malířství. Zdejší studium si prodloužil, když se jako externista soukromě připravoval k doplňovací maturitě.

Mezitím podstoupil v letech 1934 až 1936 vojenskou prezenční službu. Následně přijal místo neplaceného učitelského praktikanta od 1. září 1936 na škole v Dukovanech, od následujícího měsíce pak působil nejprve jako výpomocný učitel a posléze jako definitivní pedagog na národní škole v Lipníku u Hrotovic. Zde byl zaměstnán až do roku 1941.

V roce 1937 v rámci působení v místním Sokole absolvoval župní vzdělávací školu. Mezitím 14. září 1939 úspěšně dokončil zkoušky učitelské způsobilosti pro obecné školy. Ve školních letech 1941/42 až 1942/43 učil jako odborný učitel na měšťanské škole v Hrotovicích a do 31. května 1945 na měšťanské škole v Rouchovanech. V průběhu zdejší praxe byl po dobu tří týdnů nasazen na pracovní činnost do dolů v Moravské Ostravě.

Přestože jeho rodina odešla za prací do Dalovic u Karlových Varů, zůstal větrný jihozápadní Moravě. Od 1. června 1945 získal místo učitele matematiky a výtvarné výchovy na měšťanské škole v Moravském Krumlově, kde zůstal až do důchodu. Jako penzista si přivydělával pedagogickou činností v letech 1971-1972 na gymnáziu v Moravském Krumlově a v letech 1972-1974 na základní škole v Olbramovicích.

V Moravském Krumlově se usídlil natrvalo a v roce 1947 se zde oženil s Jiřinou Matesovou. Ve městě navázal na svůj zájem o tělovýchovu, když se aktivně zapojil do činnosti místního Sokola, zejména sokolského divadla. Ostatně zde potkal i svou manželku.

Jan Zelený a divadlo:
Jeho celoživotním koníčkem bylo ochotnické divadlo. V Dramatickém odboru TJ Sokol v Moravském Krumlově působil především jako tvůrce scén a kulis, s nimiž mu často vypomáhal Jan Černý, se kterým tvořil pod zkratkou „duo J+J“. Ze společných projektů se podařilo prokázat jejich spolupráci v představeních Bílá nemoc a Červený mlýn (1945), Noc na Karlštejně, 13 zlodějů, a Zlatá husa (1946), Velbloud uchem jehly, Princezna Pampeliška, Spáč, Jakož i my odpouštíme, Loupežník a Fidlovačka (1947), R.U.R., Cesta květů, Půlnoční vlak, Oblaka, Popelka, Obrácení Ferdyše Pištory a Naši furianti - navíc s Josefem Orošem (1948), Ženichové, Strakonický dudák, Manon Lescaut a V sudě Diogenově (1949), Revoluční svatba, Paní Marjánka, matka pluku, Začínáme žít a Vlk, koza a kozlátka (1950), Pasekáři (1951), Svatba v malinovce (1953), Grand hotel Nevada a Hrubec (1954), Hra o lásce a smrti, Dovolená s andělem a Věc Makropulos (1955). Například kulisy ze hry Noc na Karlštejně byly pro svou zdařilost postoupeny dokonce Čs. státnímu filmu.

V roce 1946 J+J vytvořili první papírový černý horizont a vůbec se podíleli s ostatními členy divadelního souboru na rekonstrukci Sokolovny. Samostatně pak Jan Zelený vytvořil scény k představením Vzbouření v ústavu šlechtičen a Okénko (1946), Loupežník (1947), Ač mluví lidským jazykem, Makar Dubrava (1949), Jak je důležité míti Filipa (1953), Druhé mládí (1956), téměř padesát kulis k představení o Vincentu van Goghovi Hledač světla (1957), které pak zdobily divadelní šatnu, Pálavský poklad (1959), Hadrián z Římsů (1967). Jeho oblíbeným prostředkem ke zvětšení atraktivity scén bylo i použití diaprojektoru.

Rozmanitá divadelní činnost Jana Zeleného měla podobu i obstarávání technického zázemí, příležitostně také osvětlení, šití některých dekorací, ale vypomáhal i jako kulisák. V prosinci 1946 absolvoval coby člen sokolské župy Jana Máchala kurz divadelní školy v Brně, kde získal povědomí o vhodném výběru her pro ochotnická představení, režii, jevištním slovu, způsobu nastudování rolí.

V průběhu března 1947 pak prodělal čtyřdenní divadelní kurz, který byl naopak zaměřen na pohyb na jevišti, oblékání, stavbu scény, líčení apod. Za své zásluhy v divadelní činnosti obdržel v roce 1955 čestné uznání od ONV a MNV v Moravském Krumlově.

Jako herec ztvárňoval především menší role. Vdechl život např. malomocnému v Červeném mlýnu, starému havíři v Jakož i my odpouštíme, zlodějíčku Lojzovi v Okénku, Morozovovi v představení Velbloud uchem jehly, havíři v Loupežníkovi, chudému králi v Princezně Pampelišce, králi ve Zlaté huse, v Našich furiantech ztvárnil hned tři role, a to Kašpara Šmejkala, sedláka a člena obecního výboru. Z dalších to byli důstojník Kosterka v Obrácení Ferdyše Pištory, docent F. Müllheim v představení Ač mluví lidským jazykem, bohatý rytíř Rodoslav V sudu Diogenově, starý havíř v Makaru Dubravovi, slepý žebrák a opatrovník Pierre v Manon Lescaut, hrál i ve Vlkovi, koze a kůzlátcích. Pak přišly role učitele Vorlického v Paní Marjánce, Prospera v Revoluční svatbě, A. S. Makarenka v Začínáme žít, ředitele gymnázia v Šestce z mravů, továrníka ve Ztraceném východisku, Giacomo v Dětech ráje, krále v Jak se Honza králem nestal, doktora Cogana v Grand hotelu Nevada a mnoho dalších.

Po úmrtí JUDr. Františka Poloučka se pak Jan Zelený stal od 18. května 1961 i režisérem. Činnost Dramatického kroužku TJ Slavoj a Osvětové besedy se tak po jistém útlumu obnovuje. Pod jeho vedením jsou nastudovány hry Krejčovská pohádka a Zelená princezna (1960), Kolébka (1961). S Františkem Králem se pak podílel coby spolu-režisér na představeních Tábor Křižovatka (1962), Je libo cigaretu? (1962), Teta z Bruselu (1963) a Hadrián z Římsů (1967). Po jistém personálním prořídnutí divadelního souboru na přelomu šedesátých let se spolupodílel v roce 1962 na založení Scény mladých při ČSM a SVVŠ v Moravském Krumlově. Úspěšná divadelní éra trvala do konce 60. let.

Jan Zelený a malířství:
Dalším z velkých koníčků Jana Zeleného bylo malířství. Svá přípravná studia v kresbě a malbě absolvoval za vedení akademických malířů Františka Doubravy, Oldřicha Laštůvky, J. Umláška, prof. Dr. Antonína Zemana. Celoživotní přítel z Brna prof. doc. ak. malíř Oldřich Laštůvka, působící na pedagogické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně, často Jana Zeleného navštěvoval, podněcoval jej k vlastní umělecké činnosti a zároveň spolu malovali či se věnovali řezbě.

Jan Zelený v roli malíře

Jako učitel výtvarné výchovy na základní škole Klášterní, Lidové škole umění a na gymnáziu v Moravském Krumlově, kde vedl i výtvarné kroužky, tak Jan Zelený propojil své povolání se svým druhým velkým koníčkem. K jeho uměleckým výrazovým prostředkům patřila především malba, ale věnoval se i drobným perokresbám, kresbě uhlem, experimentoval s linorytem, kterým tvořil pozvánky. Z dalších technik zkoušel malbu akvarelem, temperou i olejem, v závěru života se zaměřil na pastel.

Témata jeho prací lze rozdělit na čtyři ucelené okruhy. Jedním z nich byly stromy, vlastní zahrada, zámecký park či všeobecně příroda. Druhým tématem pak bylo město Moravský Krumlov se svými pamětihodnostmi. Třetím květiny, jak polní, tak pěstěné. Poslední okruh obrazů je věnován západním Čechám a jejich přírodě, kam jezdil za svou rodinou na prázdniny. Celkem vytvořil 150 až 200 děl. Jeho posledním obrazem je „Jaro“ z roku 1989.

Patřil také k zakládajícím členům volného sdružení Moravskokrumlovských výtvarníků, které vzniklo v roce 1953. Účastnil se prokazatelně všech jeho výstav mezi lety 1953 až 1964. Jeho přítel Oldřich Laštůvka byl v padesátých letech také často přizván kroužkem jako vystavující čestný host. Další výstavy krumlovských výtvarníků s účastí Jana Zeleného se odehrály v letech 1967, 1975, 1978 -1979, 1984 -1985 a 1988. Zároveň vystavoval i ve Znojmě v rámci okresních soutěžních výtvarných výstav nejčastěji v Domě umění Jihomoravského muzea, a to v roce 1971 (2. místo), 1973 (3. místo), 1980 (2. místo), 1981 (2. místo), 1983 (3. místo) a 1987 (3. místo). V roce 1971 a 1975 zde pak měl výstavy společně mj. s Josefem Staroštíkem. V roce 1959 vystavoval i v Dalovicích u Karlových Varů a v roce 1978 v Šumné. Se svým výtvarným kroužkem při LŠU uspořádal několik výstav. Samostatnou výstavu svých prací měl v kulturním zařízení na Břízové na Sídlišti v září 1983.

Jan Zelený byl jistě velmi plodnou a důležitou osobou kulturního dění Moravského Krumlova. V roce 1947 dokonce pomáhal stěhovat muzejní sbírky Josefu Kaufmanovi do zámeckých prostor. V roce 1960 a 1965 byl navíc spolupořadatelem okresních spartakiád. V roce 1987 získal Čestné uznání od OV ČSTV za třicet let činnosti v tělesné výchově. Kromě svých početných a časově náročných koníčků se věnoval i zahradničení.

Jan Zelený zemřel 21. srpna 1989.

LITERATURA:
  • IPE. Krumlov vystavuje obrazy Zeleného. Rovnost-Znojemský deník. ISSN 1802-0933. Roč. 23, č. 137 (2012), s. 3.
  • Na návštěvě u J. Zeleného. Znojemsko. Roč. 25, č. 5 (01.02.1984), s. 4.
  • PRIMUSOVÁ, Hana. 100 let od narození Jana Zeleného (1912-1989). Zrcadlo. Roč. 11, č. 15 (2012), s. 6.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.