Josef Staroštík

  • malíř, výtvarník, kronikář
Josef Staroštík se narodil 16. března 1908 v Unčovicích na Olomoucku v rodině chudého malozemědělce.

Pro nemoc matky a zadluženost rodiny musel přerušit studium na reálném gymnáziu v Litovli a po několik let pracoval jako dělník.

Teprve v roce 1930 se přihlásil na jednoroční mlékárenskou praxi do želetavské mlékárny, aby byl po jejím ukončení jako dvaadvacetiletý a za podmínek nastupující světové hospodářské krize přece jen přijat do mlékárenské školy v Kroměříži.

Po absolvování této školy nastoupil jako vedoucí výroby do soukromé mlékárny na Českobrodsku v Čechách. Po šesti letech, už se svou mladou rodinou, přechází v roce 1937 do Prahy, kde našel místo v mlékárenském ústředí. V Praze jej také zastihlo Květnové povstání. Občanská čest mu velela zapojit se v něm jako člen vojenské jednotky.

Otřesným zážitkem byl pro Staroštíka závěr války, kdy 14. února 1945 byl při náletu zničen i činžovní dům, ve kterém bydlela celá jeho rodina. Skoro zázrakem se však všichni v sutinách zachránili.

V letech 1946-47, nejdříve jako zástupce vedoucího výrobního oddělení Svazu pro mléko a tuky a později jako jeho vedoucí, stál u zrodu základů nového moderního mlékárenského průmyslu.

Když byl po Únoru, jako orgán tehdejšího ministerstva výživy, ustaven Trust průmyslu mléčné výživy a když po vykoupení specializovaného švýcarského závodu NESTLÉ v Moravském Krumlově státem vznikl problém začlenění tohoto závodu do nově vznikajícího mlékárenského průmyslu, byl úkol Trustem a ministerstvem svěřen právě Josefu Staroštíkovi. A tak Staroštík přichází z Prahy do Moravského Krumlova a dnem 1. prosince 1948 přebírá z rukou švýcarského ředitele J. Moosse řízení závodu.

Závod švýcarské společnosti NESTLÉ ve Vevey zahájil provoz v roce 1936 a měl již svoji tradici. Například byl první sušárnou mléka v Československu. Hlavním úkolem nového ředitele bylo prozatím pokračovat v dosavadní speciální výrobě a postupně vytvářet podmínky pro výrobu sortimentu požadovaného domácími spotřebiteli. To se podařilo v podstatě do roku 1960. V té době zde také byla dána do provozu první v Československu vyrobená diskontinuální odparka na výrobu slazeného kondenzovaného mléka a ještě později byl sortiment rozšířen také o výrobu smetanových krémů. Výrobní kapacita závodu se z původních 5 000 zpracovávaných litrů mléka denně zvýšila na 70 000 litrů v roce 1964.

Vzhledem k vysoké organizační úrovni a výsledkům v závodě, které pod vedením Staroštíka byly dosahovány, rozhodlo v roce 1954 tehdejší ministerstvo potravinářského průmyslu o povýšení závodu na podnikové ředitelství a přidělilo mu navíc řízení mlékárenských závodů v Hostěradicích a Rouchovanech. Rokem 1957 byl podnik začleněn do krajského mlékárenského podniku Lacrum. Úspěšný vývoj mlékárenské výroby pak postupně umožnil zrušení menších mlékárenských závodů v Hodonicích, Hostěradicích a ve Vranově nad Dyjí.

Josef Staroštík však nevěnoval síly jen svému závodu, ale aktivně pracoval i ve veřejných a politických funkcích. Již začátkem roku 1950 byl jmenován předsedou OAV NF v Moravském Krumlově a tuto činnost vykonával až do sloučení tehdejších okresů Moravský Krumlov a Znojmo v roce 1960. Přímo se tak podílel na budování bývalého moravskokrumlovského okresu a zejména na socializaci vesnice. V letech 1962 až 1971 pak vykonával funkci předsedy MěstV NF v Moravském Krumlově. Od roku 1956 pracoval jako lektor Socialistické akademie a jako člen jejího předsednictva se v této práci angažoval přes 20 let. Výrazně činný byl i v okresní mírové radě a v městské mírové radě v místě bydliště.

Když počátkem roku 1970 odcházel do zaslouženého důchodu, nezůstal stranou ostatního dění. Hned v roce 1971 založil periodický městský časopis „Moravskokrumlovský zpravodaj“. Téhož roku se ujal zpracovávání městské kroniky, kterou v Moravském Krumlově po ztrátě původní kroniky v roce 1945 od této doby nikdo nevedl. V roce 1974 jej MěstNV v Moravském Krumlově navíc pověřil řízením a správou Zámecké galerie Alfonse Muchy.

V roce 1975 se Staroštík zapojil do průvodcovské činnosti v Muchově Slovanské epopeji, kterou vykonával s láskou a nadšením. Napsal tři průvodcovské katalogy. Bohatá návštěvnost je i jeho zásluhou, neboť jako výborný vypravěč a zasvěcený historik byl u turistických výprav velmi oblíben.

Od roku 1950 byl Staroštík předsedou kroužku výtvarníků Moravskokrumlovska, který pomáhal zakládat. Po roce 1960 pak přešli krumlovští amatéři po výtvarnou skupinu ve Znojmě. Tam také Staroštík každým rokem obesílal výstavy. Mimoto vystavoval své obrazy čtrnáctkrát v Moravském Krumlově, naposledy samostatně roku 1982. Za činnost na poli kulturním mu ministerstvo kultury v roce 1985 propůjčilo čestný titul „Zasloužilý pracovník kultury“.

Staroštík byl za svoji širokou a angažovanou práci pro společnost oceněn mnoha čestnými uznáními, medailemi a vyznamenáními. Od roku 1970 je nositelem státního vyznamenání „Za vynikající práci“, později mu bylo uděleno další státní vyznamenání „Za vynikající práci pro socialismus“.

Jako kronikář se Staroštík snažil po celých 16 let, kdy kroniku vedl, zaznamenávat události tak, aby se zápisy staly pravdivým obrazem života společnosti, v níž nejsou jen samé úspěchy, ale i problémy, jak je život s sebou přináší. Proto jsou jeho pečlivé a podrobné kronikářské záznamy cenným pramenem pro místní historiky. Škoda jen, že nemoc nedovolila Staroštíkovi dále ve vedení kroniky pokračovat a že jej donutila vzdát se této funkce, kterou tak rád vykonával.

Josef Staroštík zemřel 12. března 1994.

DÍLO:
Stranou zájmů Staroštíka nezůstala ani kultura, k čemuž přispěly jeho umělecké vlohy. Láska k malování se u malého Josefa objevila spolu se spatřením Alšových obrázků. Poté, co mu tatínek koupil kamínek a tabulku, začal kreslit sám. První ocenění svých prací získal na celostátní žákovské výstavě v Kroměříži. V Praze pak navštěvoval a absolvoval výtvarné kursy Mánesu, které mu velmi pomohly v jeho další tvorbě. Zde poznal mj. významného českého malíře Otu Bubeníčka, se kterým pak udržoval dlouholeté přátelství. Umělce, který mu byl sympatický svou krajinářskou tvorbou, několikrát navštívil v jeho ateliéru ve Mladé Vožici nedaleko Tábora.

Soudě dle pozdější Staroštíkovy tvorby, byl Bubeníčkem, zastoupeným dnes svými díly v Národní galerii, značně ovlivněn. Na malování neměl nikdy hmotný zájem, ale nacházel v něm velké uspokojení a vnitřní obohacení. Starošek pracoval nejraději v plenéru akvarelem a olejem. Sympatickým rysem jeho tvorby je skutečnost, že dobře zvládne jak krajinu, tak portrét, zátiší i kytici. Barevnost jeho obrazů je citlivě vyvážená, má bystrý postřeh pro měnící se přírodní scenérii. Jeho krajina je téměř vždy plná budovatelského dění, bohatá na významné události. Tak zachytil například Staroštík na svých plátnech kamenolom Leskoun, obilní silo v Rakšicích, dům úkrytu manželky gen. Ludvíka Svobody ve Džbánicích, osvobození Moravského Krumlova, z poslední doby pak výstavbu Dalešické přehrady a jaderné elektrárny v Dukovanech. Dle jeho návrhu byl v Keramických závodech ve Znojmě vyroben talíř k 20. výročí osvobození Moravského Krumlova Rudou armádou. Velké bylo i množství propagačního materiálu, které vytvořil pro moravskokrumlovský zpravodaj, gymnázium, k otevření kulturního zařízení v Rokytné aj.

LITERATURA:
  • BÍNA, Zdeněk. Josef Staroštík, bývalý kronikář města Moravský Krumlov, osmdesátiletý. Ročenka Okresního archivu ve Znojmě 1988. (1989), s. 130-131.
  • NOVÁK, Pavel. Na návštěvě u Josefa Staroštíka. Znojemsko. Roč. 25, č. 32 (08.08.1984), s. 4.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.