Herbert Felix

  • podnikatel
Herbert Felix se narodil 9. července 1908 ve Znojmě jako syn podnikatele Friedricha Felixe, majitele konzervárny Löw a Felix.

Podle rodinné tradice pocházeli Felixové z Francie, odkud se pravděpodobně v důsledku náboženských nepokojů a pronásledování nekatolíků vystěhovali asi počátkem 17. století na Moravu. Národností i vyznáním byli Židé, později někteří z nich z nejrůznějších důvodů konvertovali.

Herbertův dědeček Moritz Felix byl podnikavý a sebevědomý muž. Zdědil podnik po svém otci Salomonu Felixovi v Třebíči a změnil jej na továrnu na likéry. Brzy založil podobný ve Znojmě. Byl váženým měšťanem. V době, kdy většina Židů bydlela ve vlastní čtvrti za hradbami, postavil svůj dům na třebíčském náměstí mezi radnicí a obchodním domem Julia Meinla.

Moritz Felix měl se svou ženou šestnáct dětí a o všechny se dobře postaral. Nejmladší z Moritzových synů, Friedrich, převzal znojemský závod svého otce, který jeho větší část roku 1868 prozíravě přeměnil na jednu z prvních okurkáren ve Znojmě.

Nejmladší z dcer, Irena Felixová, se provdala do Vídně. Otec jejího manžela Maxe, Benedikt Kreisky, byl ředitelem učitelského ústavu v Českých Budějovicích. Synovi, který se jim narodil roku 1911, dali jméno Bruno. Bruno se stal spolkovým kancléřem a postavil poválečné Rakousko na nohy.

Bratranci Bruno a Herbert se velmi rychle sblížili. Později, když Herbert po maturitě na znojemské reálce pokračoval ve studiu na Vysoké škole obchodní ve Vídni, byla jejich setkání ještě častější. V kontaktu zůstali i ve švédské emigraci za války i po ní.

Nutné dodat, že mateřštinou obou byla němčina, ale jak u Kreiskych, tak u Felixů se mluvilo i česky. Zvláště Herbert uměl česky výborně, což bylo do značné míry podmíněno znojemským dvojjazyčným prostředím, v němž za první republiky lidé obou národností spolu docela dobře vycházeli.

Situace se začala měnit po roce 1933, kdy se v Německu chopili moci nacisté, a po anšlusu Rakouska nastal radikální zlom.

Zatím šlo ale všechno dobře a zdálo se, že nic nemůže ohrozit prosperitu firmy, ani spokojený život rodiny. Pětilitrové sklenice s naloženými okurkami putovaly prakticky do všech evropských zemí. Brzy se podle amerického vzoru začalo i s nakládáním do plechovek. Jedno však zůstávalo stejné: Firemní etiketa s černým kocourem Felixem.

Po ukončení studií odjel Herbert Felix na obchodní cestu do Švédska, aby zajistil rozšíření vývozu okurek do této skandinávské země. Zde se seznámil s Kerstin Sandbergovou, jejíž otec Ivar byl ředitelem firmy A. B. Håkansson. V třicátých letech začaly mít švédské podniky vyrábějící ocet problémy s odbytem. Domácnosti raději nakupovaly hotové konzervy, a prodej octa se přestával vyplácet. Aby se tento problém vyřešil, začalo se experimentovat s nakládáním zeleniny. Zvláště na jihu země, který svým rázem připomínal jižní Moravu.

Herbert se i s manželkou vrátil do Znojma, ale mezinárodní situace se zhoršovala tak rychle, že se rozhodl pro emigraci. Osmého září 1938 odjíždí manželé Felixovi zpět do Švédska a usazují se v Goteborgu. Když se švédští majitelé konzerváren dozvěděli o přítomnosti dědice jednoho z nejproslulejších podniků v Evropě, navázali s ním okamžitě kontakt. Výsledkem jednání byla smlouva o výrobě kyselých okurek podle kalkulace navržené Herbertem Felixem.

image004

Pro začátek se jich mělo vyrobit padesát run ročně. Za tím účelem bylo zakoupeno výrobní zařízení za 7 500 švédských korun a Herbert Felix byl zaměstnán za 500 švédských korun měsíčně plus podíl ze zisku jako ředitel továrny v Eslövu.

Když vypukla válka, dojednal s vedením armády dodávky potravin a začal vyrábět džemy, marmelády, nakládanou zeleninu, ovocné kompoty, ale především konzervovanou bramborovou kaši a další výrobky z brambor. A samozřejmě okurky, ale již podle receptu, který si přivezl ze Znojma. Pod jeho vedením ovládl podnik A. B. Håkansson trh a Herbert se začal připravovat na osamostatnění.

Až do neutrálního Švédska pronikaly zprávy o nacistických ukrutnostech, zvláště o hrůzách, které postihly židovské občany. Postižena byla i Felixova početná rodina. Na prstech jedné ruky bylo možno spočítat ty, kteří holocaust přežili. Jen dva z Herbertových strýců zemřeli „přirozenou“ smrtí. Třebíčský Berthold byl zprávou o vytvoření protektorátu tak vzrušen, že ho ranila mrtvice. Vídeňský Julius, který byl katolíkem, žil po anšlusu Rakouska v klidu a již se zdálo, že přežiješ nepovšimnut. Pak přišlo předvolání na gestapo, a on poznal, že je konec. Po vzoru velkých mužů antiky uspořádal pro přátele velkolepou hostinu a naléval jim nejlepší vína ze svého sklepa. Ráno ho posluhovačka našla mrtvého.

Když se Herbert dozvěděl, že jeho rodiče, které v rámci možností podporoval, odvlekli nacisté do koncentračního tábora, rozhodl se vstoupit do československého zahraničního vojska v Anglii. Sepsal téměř padesátistránkové instrukce pro podřízené, jak vést podnik v době jeho nepřítomnosti.

Prvního března 1943 dostal dovolenou až do konce války. Po tu dobu měla být polovina jeho platu vyplácena Kerstin, která zůstala ve Švédsku.

Československý vyslanec V. Kučera mu zajistil místo v britském vojenském letadle, jímž odletěl 10. března 1943 do Skotska. Po nezbytných výsleších, kterým ho podrobily jak britské, tak i naše orgány, vstoupil 17. března do naší pozemní jednotky. Jako absolvent školy pro výchovu důstojníků v záloze (1929-1930) prodělal na britské půdě kurz pro velitele baterie šestiliberních děl a v březnu 1944 tankový kurz. Nadřízenými byl hodnocen jako živý, energický, velmi svědomitý a snaživý, pracovitý. Měl velmi dobrý vliv na podřízené, organizační talent, jeho vojenské i soukromé vystupování bylo hodnoceno kladně.

Po invazi připadl naší samostatné obrněné brigádě úkol obléhat a držet v šachu německé jednotky obklíčené v přístavu Dunkerque. Úkol československých vojáků nebyl záviděníhodný. Kromě několika pokusů o průlom německých pozic se jejich činnost omezovala na jednotvárné hlídkování v zaplavené krajině, bezútěšné bažiny a močály vojáky skličovaly.

Po německé kapitulaci následoval návrat do vlasti a 31. července 1945 odchod do zálohy. Cestou do Švédska se Herbert Felix zastavil ještě ve Znojmě, ale zdá se, že ho tu kromě vzpomínek nic nedrželo. Rodiče i další příbuzní byli mrtvi a ani prognózy dalšího vývoje ve střední Evropě nevyznívaly nikterak příznivě.

Po válce rozvinul své podnikání do té míry, že se mu Švédsko stalo příliš těsným. Již pod značkou AB Felix buduje několik závodů ve Finsku, Dánsku a Norsku a rozhodl se investovat v Rakousku. Přispěl k tomu i fakt, že jeho bratránek Bruno Kreisky byl v té době rakouským ministrem zahraničních věcí.

Rakousko mělo značné hospodářské potíže, zvláště v Burgenlandu byla velká nezaměstnanost, a proto právě zde, v Mattersburgu, vystavěla firma AB Felix supermoderní závod, který dostal název Felix Austria. V průběhu šedesátých let ještě vzniklo několik továren v Německé spolkové republice a ve Švýcarsku. Výrobky se značkou Felix zná téměř celá západní Evropa.

Již v padesátých letech pomýšlel Herbert Felix na odchod. Roku 1958 nabídl Brunovi Kreiskymu, aby se stal jeho společníkem. Ale Kreisky byl již definitivně rozhodnut věnovat se politice. Ani jeho syn Peter neprojevil zájem. Felix se začal postupně stahovat do pozadí a posléze svůj podíl prodal. Přijal ještě takzvaný „One dolar a zdar job“ u FAO (Food and agriculture organization) a od roku 1965 pracoval pro OSN jako expert na průmyslové využití zemědělských výrobků. S B. Kreiskym se naposledy setkal roku 1973 několik dní před svou smrtí. Zanechal po sobě prosperující firmu (dnes patří automobilovému koncernu VOLVO) a svým dědicům značný majetek.

Zemřel v Římě v roce 1973.

Ve vinařských vesnicích pod Znojmem se vypravovala řada pověstí, v nichž vystupovala bohyně úrody vtělená do Hroznové kozy, okurková víla a také veselý černý kocour. Ten prý sedával na sudech s nejlepším vínem. Když někdo pil víno z jiného sudu nebo když to prostě s pitím přehnal, kocour ho doprovázel domů. Následkem toho byla kocovina (německy Kater). Postižený nešťastník musel často vybíhat přes dvůr k hnojišti, neboť mu bylo příšerně zle. Říkalo se, že ho kocour vodí na procházku. Záchranou byla kočičí snídaně, která se skládala z kyselých okurek a nakrájených slanečků. Kyselé okurky nechyběly nikdy, herinci bývali vzácnější. Po takové pochoutce se etilickému mučedníkovi ulevilo a postupně se mu vracela dobrá nálada.

O tomto osvědčeném okurkovém receptu se dozvěděli majitelé znojemské okurkárny Löw a Felix a černého kocoura, který tak přesvědčivě demonstroval na jihomoravských pijácích blahodárnou a léčivou moc kyselých okurek, začali používat na svých etiketách. Usmívající se kocour, vytahující z otevřené plechovky na udici kyselou okurku, jako by říkal: „Kyselé okurky vracejí dobrou náladu.“ Tak to alespoň píše vrbovecký rodák Hans Zuckriegl ve své knize Die Znaimer Gurke.

image006

Faktem je, že se černý kocour stal ochrannou značkou zmíněné firmy. Tuto poměrně neuměle namalovanou figurku vystřídal na konci dvacátých let kocour Felix, od roku 1923 hrdina kresleného seriálu v jednom americkém časopise a od třicátých let slavná postavička kreslených grotesek. Kaj Persson, který se podílel na instalaci výstavy k padesátému výročí existence firmy Felix ve Švédsku, se domnívá, že americký kreslíř Pat Sullivan byl k vytvoření své slavné postavičky inspirován právě tou amatérskou kresbou na plechovce se znojemskými okurkami. Jeho filmový Felix byl po řadu let velice populární nejen v Americe, ale i v Evropě a také u nás. Objevil se i v našich filmových reklamách, používala ho také továrna na výrobu Alpy. Zda oprávněně, to je otázka. Ani jak tomu bylo s Felixem u Felixe, není jasné. Kaj Persson se domnívá, že šlo o jakousi výměnu služeb. Pat Sullivan mohl nadále užívat jména Felix, a znojemská firma si ponechala jeho „Felix the cat“. Kdo ví?

V době, kdy ochrannou značku s kocourem přejala firma založená Herbertem Felixem ve Švédsku, hrozil spor s americkým nakladatelstvím, které vlastnilo autorská práva. Herbert Felix usoudil, že vleklý spor by byl příliš nákladný, jeho podnik již stál na pevných základech, a tak vytvořil novou ochrannou značku – nápis „Felix“ (často umístěný na štítku připomínající svým tvarem siluetu kočičí hlavy).

LITERATURA:
  • ROUPEC, Jiří. Když Herbert Felix utíkal před Hitlerem ze Znojma, nezapomněl na dědův recept. Znojemsko. Roč. 12, č. 43 (22.10.2002), s. 17.
  • ROUPEC, Jiří. Okurkář Felix odešel na sever. Znojemsko. Roč. 15, č. 39 (27.09.2005), s. 9.
  • SMUTNÝ, Pavel. Jak se ve Znojmě narodil světoznámý kocour Felix. Znojemský týden : Noviny pro znojemský region. Roč. 7, č. 17 (23.04.2007), s. 6.
  • STŘECHA, František. Herbert Felix - muž, který šířil slávu znojemských okurek. Znojemský týden : Noviny pro znojemský region. Č. 19 (12.05.2003), s. 5.
  • SVOBODA, Jiří. Herbert Felix - okurkový král. Ročenka Státního okresního archivu. (1998), s. 42-51.

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.