František Alexandr Zach

  • úředník
František Alexander Zach se narodil 1. května 1807 v Olomouci, ale dětství prožil v Brně, kde jeho otec Jan J. Zach vlastnil hostinec u Černého orla v Měnínské (Orlí) ulici.

Vyrůstal v česko-německém finančně zajištěném zázemí, což se pozitivně projevilo v okamžiku, kdy vstoupil na německé gymnázium ve Starém Brně. Byl vynikajícím studentem, a proto pokračoval ve studiích filozofie, aby nakonec přešel na práva, která znamenitě ukončil ve Vídni v roce 1828.

Již na univerzitě navazoval vřelé vlastenecké vztahy se stejně smýšlejícími kolegy (společně navštěvovali v Praze a v Brně Josefa Dobrovského a Františka Palackého). Sympatizovali s národním bojem Řeků proti Turkům, a zejména na ně mohutně působilo listopadové povstání Poláků (29. 11. 1830) proti Rusům.

Zach po studiích nejprve nastoupil justiční praxi u brněnského magistrátu, ale nakonec odešel do Znojma, kde se stal soudním auskultantem. Polské události zcela změnily jeho další život, čímž se navždy (ale i naštěstí) uzavřela slibně se rozvíjející kariéra advokáta, neboť se rozhodl podpořit polský odboj. Odešel jako dobrovolník do Krakova, kde se stal svědkem polské porážky, ale revoluční duch a boj za národní svébytnost ujařmených národů mu zůstal hlavním cílem na celý život.

Po návratu do Brna se stal naprosto nežádoucí figurou a byl existenčně zcela vyřízen. Dlouho neotálel a na podzim roku 1832 se připojil k polským poraženým oddílům, aby jako první Čech s nimi odešel do francouzské emigrace, v níž setrval do roku 1837. V Paříži se přidružil k vedoucí osobnosti polského odboje knížeti Adamu Czartoryskému, v jehož družině poznával široké spektrum názorů, s nimiž se v budoucnu mohl dobře vyrovnávat.

Po amnestii, za níž vděčil své sestře, žil střídavě v Brně a ve Vídni, kde znovu navazoval tajné kontakty k založení spolků. Vzhledem ke složitým politickým poměrům se Zach rozhodl, že odejde podruhé za polskými přáteli do emigrace, což se mu legálně podařilo v říjnu 1840. V Paříži udržoval vlivné politické kontakty s představiteli polského demokratického a aristokraticko-monarchistického exilu. Podporoval jejich požadavek na obnovu Polska jako konstituční monarchie, se snahou překážet politickým zájmům Ruska, a zabránit mu ve vlivu na Balkáně.

Zach se na doporučení knížete Czartoryského stal v roce 1843 tajným polským agentem v Bělehradě a měl za úkol pečlivě vyhodnocovat situaci ve vnitřních poměrech Turecka a Srbska. Brzy pochopil, že nejpodstatnější bod balkánského problému tkví v oblasti zahraničních vztahů, zvláště obrany Srbů před carskými ruskými vlivy, přičemž měl stále na paměti, že hájí zájmy Polska jako rakouský státní příslušník.

V Bělehradě se seznámil s místními politiky, každého srbského politika podrobil zdrcující kritice, ale zároveň je neustále upozorňoval na rostoucí zájem Rakouska a Ruska na Balkáně. Sestavil proto plán na zřízení jihoslovanského státu pod vedením Srbska, jenž by energicky zabránil ruskému vlivu, řídícímu se sobeckými zájmy vůči místním Slovanům a tureckým křesťanům. Mezitím Zach vypracoval základní právní subjektivitu srbského státu (uzákonění dědičnosti srbského trůnu, zdokonalení výchovy vojenských jednotek, organizace srbského státu a výstavba železniční sítě země). O všech svých aktivitách informoval své české a slovenské přátele, které postupně zapojoval do problémů vnitřních srbských záležitostí.

Nad Evropou se však začala stahovat mračna revoluce a Zach i z tohoto důvodu odjel na jaře roku 1848 ze Srbska (se souhlasem Paříže a Vídně) zpět do vlasti. Ve Vídni se stal svědkem revolučního šílenství a úprku císařské rodiny a celého dvora do klidnějšího Innsbrucku. Když byl 2. června 1848 zahájen Slovanský sjezd v Praze, reprezentoval Zach národní zájmy v jihoslovanské sekci, v níž byl místopředsedou. Přínosem byl jeho návrh Manifestu k evropským národům, jenž se jen málo lišil od konečné verze, vypracované Františkem Palackým.

Slovanský sjezd byl přerušen pražským revolučním výbuchem; bojů na barikádách se přirozeně zúčastnil i Zach. Po porážce se přemístil z Prahy na Moravu; utřídil si myšlenky a nadobro rozvázal styky s polským exilem v Paříži. Posílil v sobě zájem o radikální povstalecké snahy, které se daly uskutečnit již jen na Slovensku. Se svými revolučními přáteli začal pracovat ve Slovenské národní radě, v níž převzal poprvé vojenskou pozici (stal se náčelníkem štábu).

V zářijových bojích se projevil jako skvělý teoretik, žel velel naprosto nepřipraveným a nedobře vyzbrojeným dobrovolníkům. Zach po tomto neúspěchu podrobil dobrovolnický sbor ostré kritice a využil nabídky rakouského polního maršála Alfreda Windischgrätze o zřízení menšího dobrovolnického útvaru, jehož se stal hlavním vojenským poradcem. Boje byly tentokrát úspěšnější, ale proběhly v čase, kdy se v Rakousku uskutečnil státní převrat; došlo k rozehnání říšského sněmu v Kroměříži a k vyhlášení oktrojované březnové ústavy pro celou monarchii. Zacha okolnosti přinutily přehodnotit své revoluční názory, což jej přivedlo k rozhodnutí vrátit se znovu do Srbska. 

Po příjezdu do Bělehradu v roce 1849 nebyla Zachova pozice zdaleka nejlepší a svůj vstup do služeb panujících knížat Karadjordjevičů musel odvíjet od neutrálních zaměstnání. Na konci roku se stal profesorem dělostřelecké školy a vychovatelem. Dne 25. června 1850 se stal František A. Zach velitelem školy a byla mu udělena důstojnická hodnost dělostřeleckého kapitána I. třídy. K tomuto aktu jistě přispělo i definitivní Zachovo vystěhování z Brna do Bělehradu, kde v červnu 1853 složil přísahu, čímž se stal srbským státním příslušníkem.

V nových podmínkách se dokázal Zach obratně vyrovnat se sílícím ruským vlivem, což u něho vedlo (po vymanění z polských služeb) k opatrnému navazování diplomatických vztahů s Moskvou. U dvora se mu podařil velmi dobrý tah, neboť na místo vychovatele mladého srbského knížete Alexandra Petra doporučil vzdělaného pražského přítele dr. Viléma Gablera.

V narůstající krizi rusko-tureckých vztahů se Zach ostře vymezil vůči ruským zásahům do srbské politiky, což nezůstalo bez následků, neboť Rusové pohrozili, že Zach bude odstraněn z vedení vojenské školy. Proti tomuto požadavku se postavila srbská vláda, senát i knížecí dvůr. Tajné služby hlásily do Moskvy i do Vídně, že Zach již není nepřátelsky zaujat vůči Romanovcům i Habsburkům, čehož právně využil ke zřízení vojenské komise, starající se o organizaci národního srbského vojska bez jakékoliv ruské účasti.

Když na podzim roku 1853 vypukla dlouho očekávaná rusko-turecká válka, museli Rusové opustit zemi a jejich místa obsadili Francouzi. Zach se po způsobu jakési všeobecné národní milice spolupodílel na vypracování plánu na vyzbrojení všech občanů), a zároveň byl pověřen velením dvou skupin mladých srbských důstojníků, určených k odbornému vojenskému školení v Paříži (1855-56).

Srbský knížecí dvůr se ustavičně zmítal pod náporem diplomatů a nedokázal se rozhodně postavit francouzskému a rakouskému vlivu, což opět nelibě neslo Rusko. Politickou situaci vyřešili Srbové sami tím, že Svatoondřejská skupština sesadila z trůnu knížete Alexandra I. a dosadila znovu na něj dne 10. prosince 1858 starého knížete Miloše I. Obrenoviče (1780 - 1860).

Na těchto událostech se čerstvě povýšený major František A. Zach nepodílel, ale přesto neušel pozornosti nového režimu, jenž k němu nezaujal přátelský poměr, neboť jej prohlásil za zrádce národa. V této pozici nebyl Zach poprvé, a proto zachoval vyčkávací postoj, jenž nakonec vyústil k odchodu ze Srbska a k návratu do vlasti.

Dlouho v Praze a v Brně nepobyl, protože se vydal v roce 1859 na sondážní cestu do Švýcarska, aby navštívil knížete Petra Karadjordjeviče, jenž zde studoval. Mezitím kníže Miloš v Srbsku opět přišel na chuť Zachovu jménu a v roce 1860 jej rozkazem vybídnul k návratu a k velení Vojenské akademie v Bělehradě. Major Zach byl přijat již jeho synem a nástupcem knížetem Michalem III. Obrenovičem (1823 - 1868), který nastolil vládu osobní moci a soustředil se na osvobozenecký boj s Turky. Kníže tak nepřímo podporoval Zachovu vyzbrojovací iniciativu srbské armády, která měla především zvýšit početní stavy vojska a dále se podílet na jejím vyzbrojování a modernizaci.

Nacionální a národnostní konflikty na Balkáně sílily, ale zesílil také národně osvobozenecký tlak proti Turkům, a Zach očekával, že do těchto konfliktů výrazně promluví Bulhaři, Srbové a Řekové. V roce 1862 došlo k bojům s Turky v Bělehradě. Zach byl knížetem povýšen na podplukovníka a jmenován hlavním velitelem obrany města. Zachova pozice se mezitím dále upevňovala, zvláště když byl jmenován do armádní komise pro povyšování důstojníků.

Zach se plně uplatnil jako velící důstojník při obraně země a hlavního města, což vedlo nakonec k osvobození Bělehradu a tří dalších měst z turecké okupace. Živě přitom prožíval zcela jiný konflikt, jenž se odehrával v jeho pravé vlasti, v níž se schylovalo k prusko-rakouské válce. Porážka rakouských vojsk u Hradce Králové v roce 1866 sice Zacha nepotěšila, ale na druhé straně ji uvítal, neboť se tím z dlouhodobé perspektivy zbavil silného protivníka na Balkáně.

Kníže Michal využil středoevropskou situaci a pověřil Zacha přísně tajným diplomatickým úkolem, aby v zájmu Srbska jednal s Bulhary a Srby v Bosně spolu s nezávislými a svobodnými monarchiemi: Černou Horou, Rumunskem a Řeckem. Z těchto jednání vznikla v roce 1867 dohoda o zřízení Jihoslovanského císařství, k němuž kromě Srbska patřilo také Bulharsko, Trákie a Makedonie.

Nejdůležitější diplomatický počin vykonal Zach při jednání s novým řeckým králem Jiřím I., když v Athénách v roce 1868 ratifikoval spojeneckou smlouvu. V návaznosti na tuto smlouvu signoval Zach ještě tajnou vojenskou dohodu mezi Srbskem a Řeckem proti Turecku. Všechny dohody pak vstoupily v platnost v květnu 1868. Tím se tzv. První Balkánský svaz stal skutečností.

V momentě, kdy se zdálo, že Zachova politická a vojenská pozice je neotřesitelná, došlo k další tragické události v srbských dějinách – kníže Michal III. byl dne 29. května 1868 zavražděn. Jeho nástupcem se stal Michalův nezletilý synovec kníže Milan IV. Obrenovič, za něhož však vládla regentská rada. Tak jako už pokolikáté, prožíval Zach nové politické dění s určitými obavami, které se brzy ukázaly jako hodnověrné. Jeho pozice se opět oslabovala, a to i přes to, že byl znovu potvrzen ve funkci velení Vojenské akademie – a jak bylo u něho v takové situaci typické, raději odjel zpět do vlasti.

Delší dovolenou strávil u svých přátel v Čechách a na Moravě, kde se snažil, jako již tolikrát v minulosti, upřímně zasahovat do neutěšených vlasteneckých vztahů, přesahujících někdy i neklidný ráz balkánského klimatu. Po uklidnění událostí v Bělehradě se Zach po svém návratu stal v roce 1870 jedním ze šesti srbských plukovníků.

Daleko větší radost mu udělalo jmenování členem bělehradské Učené společnosti, čímž se oprávněně zařadil po bok významných českých vědců, majících mezinárodní věhlas. V letech 1872-74 se Zach jako vážený člen sboru nejvyšších srbských důstojníků stal vyšetřujícím předsedou vojenských zpronevěr. Zároveň byl navržen na ministra války (současně byl zproštěn z funkce ředitele Vojenské akademie) a jmenován prvním pobočníkem knížete Milana IV.

Počínaje rokem 1875, tedy v poměrně vysokém věku 68 let, se začínala odehrávat Zachova vůbec nejdůležitější životní srbská role, v níž dosáhl absolutní proslulosti jako občan, voják a politik. Zach byl při příležitosti 25. výročí založení srbské Vojenské akademie povýšen na generála a stal se i náčelníkem hlavního štábu srbské armády. Intenzívně se připravoval na válku a v těchto funkcích vykonával jednu inspekci za druhou.

Nejprve vypuklo v roce 1875 povstání proti Turkům v turecké Bosně a Hercegovině, jehož příčinou byl tvrdý a nelítostný útisk ze strany místních begů pod vedením sultána Abdula Azie. V letech 1876-78 se rozpoutaly válečné operace v celé balkánské oblasti, do níž rovněž zasahovaly evropské velmoci. Srbského knížete Milana IV. podporovala Vídeň i Moskva a Zach, který byl znovu ve výhodném postavení knížecího, císařského a carského dvora, dobře věděl, že ve válce s Turky nelze ustupovat. Stál u zrodu vypracování srbského válečného plánu.

Válku Srbsko a Černá Hora vyhlásily Turecku dne 30. června 1876, ale jejich ambice se nenaplnily a vítězství srbských zbraní se nekonalo. Porážku srbských branných sil zavinil ruský generál Michal Grigorjevič Černajev, jehož donutil turecký generál Abdul Kerim k ústupu. Od úplné porážky zachránilo Srby Rusko tím, že v poslední chvíli vymohlo na Turecku příměří, jehož výsledkem byl mír mezi oběma bojujícími stranami, přičemž Srbsko neutrpělo žádné územní ztráty.

Na bojovém neúspěchu se spolupodílel i generál Zach, právě jeho armáda měla v oblasti Javoru velké ztráty. Generál Zach byl v bojích vážně raněn, ale trpělivě a statečně nesl bolesti, byť věděl, že velení bude muset převzít některý z jeho žáků. V rozhodující chvíli na bojišti požádal knížete Milana IV. o zproštění z funkce ze zdravotních důvodů. Nastal rychlý převoz generála Zacha do Bělehradu, jeho zranění vyžadovalo okamžitý chirurgický zákrok, neboť byl v naprostém ohrožení života. Jediným řešením byla amputace pravé nohy. Po rekonvalescenci se již jako válečný invalida generál Zach odebral do Rakouska a do Čech, kde pobýval ve Vídni, Svobodných Hamrech a v Praze.

V polovině roku 1877 se znovu vrátil do Bělehradu, právě ve chvíli, kdy se naplno rozhořela rusko-turecká válka. Byl znovu u toho, když srbský kníže Milan IV. vyhlásil 14. prosince 1877 Turecku válku a kdy prohlásil srbský stát za zcela samostatný. Zach se této války zúčastnil jako první pobočník knížete, jenž jej doživotně jmenoval do stavu zaměstnanců knížecího dvora, čímž se mu dostalo mimořádné odměny ve formě generálské penze. Nikdo po něm nepožadoval žádnou vojenskou ani politickou činnost, a proto mohl po několik let střídat své pobyty v Čechách a v Srbsku až do okamžiku, kdy jej první srbský král Milan I. dne 31. března 1883 ve věku 77 let definitivně penzionoval s plným platem srbského generála.

Když generál František Alexandr Zach v Brně 14. ledna 1892 ve věku 85 let zemřel, odešel ze světa člověk skutečně evropského formátu, postihující ve svém nelehkém životě složitost celého 19. století.

Řády a vyznamenání udělené generálovi Františku A. Zachovi v letech 1850-1892:
  • Srbský Řád Takovo s meči (velkokříž, velkostuha, hvězda), udělen 1. 5. 1877
  • Srbský Řád Bílého orla s meči (velkokříž, velkostuha, hvězda), udělen 1882
  • Srbský Řád svatého Sávy (velkokříž, velkostuha, hvězda), udělen 1883
  • Srbská Medaile Za oddanost 1858
  • Srbská Stříbrná medaile Za chrabrost 1876
  • Srbská Zlatá medaile Za chrabrost 1877
  • Srbská Stříbrná medaile Za chrabrost 1877-1878
  • Srbská Zlatá medaile Za věrnou službu ve válce 1877-1878
  • Srbská Zlatá medaile Za pomoc raněným a nemocným vojákům ve válce 1876-1878
  • Srbská Pamětní stříbrná medaile k 50. výročí revoluce 1815-1865
  • Srbská Pamětní stříbrná medaile na zavraždění knížete Michala III. 1868
  • Srbská Pamětní stříbrná medaile na nástup knížete Milana IV. na trůn z roku 1872
  • Srbská Stříbrná medaile Za zásluhy o obnovu srbského království 1883
  • Srbská Zlatá medaile Za vojenské zásluhy 1883
  • Srbská Pamětní medaile na válku z let 1877-1878
  • Srbská Pamětní medaile Na vyhlášení nezávislosti Srbska 1878
  • Srbský Pamětní kříž na válku z let 1885-1886
  • Srbská Medaile Vynikajícího dělostřelce
  • Srbský Odznak Vojenské královské akademie v Bělehradě 1850-1880
  • Ruský Řád sv. Stanislava s meči (velkokříž, velkostuha, hvězda)
  • Ruský Řád sv. Anny s korunou a meči II. třídy, udělen v srpnu 1872
  • Ruská Pamětní medaile Na rusko-tureckou válku z let 1877-78
  • Ruská Pamětní medaile Na osvobození Bulharska 1878
  • Rakouský císařský Řád Františka Josefa (komtur s hvězdou)
  • Rakouský Vojenský Záslužný kříž III. třídy
  • Rakousko-uherský Zlatý Záslužný kříž s korunou 1849
  • Italský Řád Italské koruny (velkodůstojník s hvězdou)
  • Řecký Řád Spasitele (velkokomtur s hvězdou)

LITERATURA:

 

Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.