Jan Bernard Fischer z Erlachu
  • architekt

Jan Bernard Fischer z Erlachu se narodil 20. července 1656 ve Štýrském Hradci v rodině sochaře.

Zprvu se věnoval sochařství stejně jako jeho otec. Mnohá léta učení a plodné práce strávil v Římě a v Neapoli, což poskytlo obsáhlý a rozmanitý základ jeho tvůrčímu rozmachu. Ve službách pro architekta Pavla Schora se přiučil stavitelství, prakticky i z teoretických spisů, načerpal poznatky z významných budov současného i antického Říma a dostal se až do nejvyšších uměleckých kruhů, patrně dokonce až do dílny G. L. Berniniho, jehož slavné dílo na něho výrazně zapůsobilo.

Měl přístup i mezi archeology, antikváře a do soukromých sbírek starožitností, které hojně kreslil. Získaný materiál po návratu do vlasti uplatnil v pozoruhodné obrazové knize „Historická architektura“, poprvé vydané roku 1721, v níž ke kresbám nejslavnějších staveb různých národů i dob přidružil vlastní ideové náčrty a pohledy na své nejvýznačnější realizované práce.

Projevil tedy svou mnohostrannost i jako kreslíř a teoretik umění (od roku 1689 byl učitelem korunního prince Josefa). Od roku 1687 pracoval stále v císařských službách, v roce 1696 následovalo povýšení do šlechtického stavu s přídomkem z Erlachu a roku 1705 se stal vrchním inspektorem dvorních budov.

Byl uznáván jako medailér, dekoratér i sochař – navrhoval štukovou výzdobu mauzoleí, slavobrány, oltáře, pomníky. Největší jeho význam však spočívá v přínosu architektonickém. S obzvláštní schopností pro synthesu dovedl osobitě sloučit a ztvárnit různé podněty z antiky, italského baroku, francouzského i palladiánského klasicismu.

DÍLO:

Dostalo se mu hojné příležitosti k uplatnění tvůrčích myšlenek, neboť v době hospodářského rozkvětu země byl zahrnován velkými zakázkami tří rakouských císařů a vysoké šlechty. Do městského organismu Salcburku zasáhl výrazně svými čtyřmi kostely a dalšími stavbami pro arcibiskupa Thuna.

Vídeň s okolím, zpustošená za vpádu Turků, poskytla rozsáhlé plochy k novým velkolepě architektonicky řešeným celkům. Navrhoval pro panovníka zámek Schönbrunn se zahradami a nádvořími, rozměrné císařské konírny, budovu dvorní knihovny, k oslavě Karla VI. řešil projekt kostela sv. Karla. Velká je zejména řada městských paláců, venkovských zámků i letohrádků, provedených nebo jenom načrtnutých, které se pak staly vzorem jeho následovníkům.

V návrzích pro země koruny české se současně uplatňují jek jeho práce sochařské, tak architektonické. Monumentální kašnu objednal u něho brněnský magistrát pro Zelný trh v roce 1690. Její provedení se vleklo po šest let jen za občasné účasti Fischerovy, který pověřil konečnými pracemi sochaře Tobiáše Krakera. Z balvanů navršená skála se otvírá uprostřed jeskyňkou, v níž vede Herkules zkroceného psa Cerbera. Kašna je nazývána Herkulovou, nebo také „Parnas“, což má značit, že dává vodu jako posvátná řecká hora. Vlastní obsah díla však vyjadřuje oslavu říše římské nad ostatními světovými říšemi, babylonskou, řeckou a perskou, které jsou znázorněny příslušnými zvířecími symboly – chrliči a alegorickými ženskými postavami.

Druhá kašna, určená pro Děčín, byla již zčásti provedena, ale nedočkala se dokončení pro úmrtí objednavatele Maxmiliána hraběte Thuna.

Záhřebská universitní knihovna chová Fischerův návrh, lavírovanou kresbu, prozrazující vztah k Berniniho škole. Načrtnuta je veliká nádrž, v níž skalka s alegorickými plastikami podpírá širokou místu. Motiv skalnatého podstavce se opakuje také na příznačně fischerovskému návrhu proslulé pražské loretánské monstrance.  Roku 1699 byla ve Vídni zhotovena z pozlaceného stříbra s 6 222 diamanty klenotníkem Matyášem Stegnerem a zlatníkem Janem Khünischbaurem ve smyslu testamentárního přání Ludmily Františky hraběnky z Kolovrat, která na ni odkázala své šperky. Jemně provedená soška Immaculaty s drakem vytváří nohu monstrance a poprsím Boha Otce s holubicí sv. Ducha v paprscích a obláčcích vyvrcholuje toto výjimečné a mariánskému kultu určené dílo, jehož umělecká i hmotná hodnota je zcela mimořádná.

Fischer dal Praze také nepředstižený náhrobek Jana Václava z Mitrovic v chrámu sv. Jakuba, s velkými sochami na rakvi umírajícího hraběte a symbolickými postavami. Podle Fischerova návrhu, pojatého do jeho „historické architektury“, pomník skvěle provedl Ferdinand Maxmilián Brokof roku 1716.

Z architektonických prací Fischerových pro naše země vznikl nejdříve (1688) návrh pozoruhodného jízdárenského komplexu při liechtensteinském zámku v Lednici. Mohutné sloupové portály tu zvýrazňují středy všech tří prostorných křídel, postavených v letech 1690-98.

Brzy následoval vranovský projekt, v němž se Fischerovi podařilo jedinečným způsobem uskutečnit příznačný cíl vrcholného baroku, úhrnné umělecké dílo, v němž se k společnému účinu nedílně slučují všechny druhy umění, vzájemně sobě podřízené a vzájemně se vyvažující. Neméně důležitá složka, myšlenková náplň, tu prozrazuje nejen rozsah dobové oslavné symboliky, ale i Fischerův smysl pro historickou minulost, vyjádřenou genealogickým motivem předků.

 

Zcela jinak Fischer řešil pražský městský palác Jana Václava hraběte Clam-Gallase (od roku 1713), projevil citlivé porozumění pro stísněné urbanistické pomníky v úzké ulici v bezprostředním tehdy sousedství gotického kostela P. Marie na Louži. Z paláce moravského markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV., použil podstatné části gotické budovy a převzal i její základní rysy, jako dvojici průjezdů, věžovitý rivalit a umístění representačního patra až v třetím podlaží. Přínos baroku mohl projevit hlavně na průčelí paláce, jednom ze svých nejznamenitějších. Jsou tu patrné silné vlivy francouzské architektury podobně jako u jiných Fischerových pozdních staveb.

V jejich provádění po smrti umělcově téměř nerozeznatelně pokračoval jeho syn Jan Emanuel a dovršil tak velkolepé dílo otcovo, které nejen průkopnicky určilo ráz rakouskému baroku, ale které výrazně ovlivnilo architektonickou tvorbu v zemích tehdejšího habsburského státu a částečně i v jižním Německu.

Právě v době, kdy již ustával umělecký rozmach baroku v hlavních jeho centrech, v Římě a Paříži, J. B. Fischer svým mohutným výtvarným přínosem se významně zasloužil o to, že se pozdní vývoj slohu přesunul do středoevropské oblasti.

Jan Bernard Fischer zemřel 5. dubna 1723 ve Vídni.

LITERATURA:


Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.