Jinak: Vrbka, Anton

Antonín Vrbka
Antonín Vrbka

  • pedagog, historik, vlastivědný pracovník

Antonín Vrbka se narodil 17. května 1860 v Uherském Hradišti, v německé rodině s českým jménem.

Po maturitě na uherskohradišťském německém gymnáziu odchází do Olomouce na učitelský ústav. V roce 1880 se jako mladý učitel vrhá do pedagogické práce na Znojemsku, aby tomuto regionu zůstal věrný až do konce života. Zde našel doslova svůj domov.

Nejprve působil v Čuli (Slupi) u Znojma (1880-1884). Zde se brzy spřátelil s řadou c. k. důstojníků kavalérie, tam umístěné vojenské posádky. Společným zájmem mladého kantora a jeho veselých kumpánů byli koně, které Vrbka miloval již od dětství.

O čtyři roky později přechází na německou jednotřídku do Derflic a poté do Strachotic. Od roku 1888 přestoupil na německou obecnou školu v Louce u Znojma, kde se stal posléze řídícím učitelem. V tehdejší době, kdy ještě nebyla škola v Oblekovicích, sem docházely také děti německých obyvatel ze Starého a Nového Šaldorfa, Oblekovic i Sedlešovic. Vrbkovi byla svěřena druhá třída. ?Láska k vlasti má být ranou, která pálí v srdci," - takové bylo jeho pedagogické krédo.

V loucké škole Vrbka, později v pozici ředitele, působil až do roku 1925, kdy na jeho místo nastoupil vrchní učitel a Vrbkův nástupce ve vedení Spolku německých učitelů Artur Luprich. Na Znojemsku se kantor Vrbka aktivně zapojil do spolkové činnosti. Seberealizaci nacházel také v mapování staré znojemské historie i přírodních zvláštností.  

Za účelem publikace svých bádání brzy navázal kontakty s místním (německým) tiskem. Pro svoji povahu se ale dostával i do sporů a střetů. Ten nejzávažnější se udál s tehdejším okresním školním inspektorem Josefem Langhammerem. Vrbka za pomoci přátel vyšel ze sporu vítězně, dokonce mu byl udělen záslužný kříž, ale na druhou stranu se vzdal vedení učitelského spolku.

12. května 1902 se Vrbka ve Štýrském Hradci oženil s učitelkou Augustou Buchbergerovou, která byla spřízněna se známou znojemskou rodinou. Manželé pak bydleli v novém znojemském činžovním domě v Průmyslové ulici č.p. 2.

Do podvědomí Znojma se nesmazatelně zapsal za svého dlouholetého působení v čele znojemského městského muzea, kdy od roku 1925 až do konce svého života vykonával funkci kustoda. Byl to právě on, kdo se v roce 1905 zasloužil o vyčlenění geologických a prehistorických sbírek z dosud jednotného sbírkového fondu muzea a o jejich nové uspořádání. A v roce 1910 nachází Vrbka pochopení u tehdejší městské rady a muzejní sbírky jsou umístěny ve dvou místnostech při vstupní hale bývalého deblínského zámku. A v těchto prostorách zůstaly dodnes.

Po mezidobí válečných let 1914-1918, kdy bylo zámku využíváno k vojenským účelům, získává roku 1920 muzeum do své správy celý hrad i s románskou rotundou.

Vrbka se za půlstoletí svého působení ve městě vypracoval v nepopiratelnou autoritu. Jeho hlas byl slyšet v širokých kulturních kruzích. Vyslovoval se třeba pro důslednější ochranu mariánského sloupu na Dolním náměstí, vždy a všude byl znám jako propagátor znojemské historie.  

Byl členem mnoha vědeckých společností a dopisoval si s mnoha vynikajícími učenci. Neúnavně se věnoval činnosti v učitelském spolku, vlastivědné práci a historii Znojemska. Prehistorie byla jeho nejoblíbenějším oborem. Po dlouhou dobu byl Vrbka předsedou učitelského spolku. Jeho zásluhou se učitelstvo začalo zajímat o vlastivědu kraje.

Vrbka byl politicky vyhraněn, hlásil se po celý život k německé svobodomyslné straně, byl hlasatelem svobody a pokroku, nenáviděl extrémy a bojoval proti nim. Avšak umění a věda mu zabíraly tolik času, že politicky nikdy nevystupoval. Svůj pragmatický a loajální postoj k nové Československé republice projevil v roce 1924, kdy ve Znojmě vítal prezidenta Masaryka.

Oproti většině německy mluvících krajanů se k nástupu fašismu stavěl chladně a rezervovaně. Na samém konci života se jako vážená osobnost dostává do rozporu s totalitní nacistickou mocí, když odmítá vydat cenné historické předměty ze znojemského muzea za účelem obdarování Adolfa Hitlera.

Když totiž měl přijet Vůdce, přišli za Vrbkou, aby jim poradil, kterou věc by měli vůdci z muzea darovat, aby jej co nejvíce uctili. Kustod Vrbka se ale velmi nectně vyjádřil o daru a gestapák slyšel za dveřmi jeho slova. Jenom nemoc a stáří zachránily tehdy Vrbku před vážnějšími následky, než bylo ?jen" rychlé odvolání z funkce ředitele muzea.

Anton Vrbka umírá 2. června 1939 ve Znojmě ve věku nedožitých 80 let. Byl pohřben do prostého hrobu označeným malým jednoduchým křížem na hřbitově v bývalém Starém Šaldorfu - Lérách.

Vrbkův kámen
Vrbkův kámen

Jménem dlouholetého kustoda muzea byla ještě ve 30. letech minulého století pojmenována ulice v jižní části města, kterou však po válce čekal osud mnoha jiných názvů, připomínajících vše německé nebo i jen německy znějící. Ulici Antona Vrbky se dostalo nového názvu podle československého vlastence Rudolfa Melkuse.

V roce 1925 umístili přátelé Antona Vrbky na Kraví hoře při příležitosti jeho odchodu ze školských služeb pamětní kámen. Na přírodní slavnosti kameni požehnal tehdejší loucký farář Franz Tretera. V padesátých letech minulého století použila tehdejší lidová armáda Vrbkův kámen jako ?ideální" cvičný střelecký terč. Kámen tak byl bezostyšně zničen.

Po pádu komunistického totalitního režimu se úkolu obnovy kamene zhostil znojemský Okrašlovací spolek ve spolupráci s Národním parkem Podyjí. Současný kámen byl slavnostně odhalen na malé slavnosti dne 28. října 2005.

DÍLO:

Okruh Vrbkova publicistického zájmu byl skutečně univerzální - našli bychom u něj větší či menší příspěvky z pedagogiky, ze sociální oblasti, z literatury i z práva, avšak hlavní oblast tvoří kulturně-historická či vlastivědná, od nepatrných regionálních črt až po dodnes uznávaná rozsáhlá díla, která dodnes tvoří základní výbavu každého serioznějšího zájemce o historii našeho města. Psal převážně v němčině a občas i v češtině.

Jeho některé příspěvky, často v romantizujícím duchu tehdejších pangermánských nálad, se objevily pod pseudonymem Hugin. Také v tom se projevil raný Vrbkův sklon k romantismu konce 19. století - v germánské mytologii byl totiž havran Hugin (Myšlenka) jedním ze dvou bájných havranů provázejících vládce starogermánského pantheonu boha Odina - každé ráno mu prý přinášel zprávy o událostech ve světě.

Jako Hugin spojil Vrbka místní pověst o zkamenělé obří hlavě Seyfriedovi s germánskou mytologií a střídáním ročních období. V jiné obdobné stati se věnoval květeně Kraví hory. Ve zdejším černobýlu, pelyňku a čistci nacházel souvislost s mytologickou hřbitovní květenou starých Germánů.

Ve svých stěžejních a dodnes nepřekonaných dílech chronologicky mapujících znojemské dějiny Heimatkunde des politischen Bezirkes Znaim (Vlastivěda politického okresu Znojmo) z roku 1898 nebo Chronik der Stadt Znaim (Kronika města Znojma) vydané ve Znojmě v letech 1900-1902 v mnohém navázal na práci průkopníka znojemské historiografie úředníka Antona Huebnera, či znojemského faráře Gollingera, který se historii Znojma věnoval již v první polovině 19. století v průkopnickém Hormayerově archivu.  

Dějinám svého působiště věnoval mj. dvě práce z roku 1899 - Klosterbruck un seine Schicksale (Louka a její osudy) a Die Baugeschichte von Klosterbruck (Stavební dějiny Louky), regionálními dějinami umění se zabýval v pracích Die Frainen keramische Industrie (Vranovská keramická výroba) z roku 1899, Die Familie Charlemont (Rodina Charlemontů) z téhož roku, umění výtvarné čtenářům přiblížil v díle Das Stadtbild und seine Zeichner und Maler von 1523 bis jetzt (Obrazy města a jeho tvůrci a malíři od roku 1523 do současnosti) z roku 1899, Die Deutsche Kunst in Znaim (Německé umění ve Znojmě) z roku 1921 a právním dějinám se věnoval v pracích Das Deutsche Recht in Südmähren (Německé právo na Jižní Moravě) z roku 1921 nebo Das Municipalrecht der Stadt Znaim 1523 (Znojemské městské právo 1523), která vyšla ve Znojmě roku 1931.

Ovšem Vrbkovým nejvýznamnějším dílem se stala Gedenkbuch der Stadt Znaim 1226-1926 (Pamětní kniha města Znojma 1226-1926) vydaná v roce 1927 v Mikulově k 700letému výročí udělení městských práv Znojmu.

Vrbkově pozornosti nemohla uniknout ani tak významná památka, jakou je rotunda svaté Kateřiny. Již jako Hugin vydal v Znaimer Tagblatt příspěvek Der Heidentempel, ein in Stein ausgefuerter Halgadom  (Pohanský chrám-kamenný halgadom). V rukopisu Pamětní spis o pohanské kapli ve Znojmě a později i v novinovém článku z roku 1931 hodnotil zásahy restaurátora Melichera a zjištěné nové poznatky porovnáváním se staršími zjištěními Mořice Trappa.

V řadě monografií se věnoval profilům a odkazům významných osobností svázaných se znojemských regionem - ať již stavitele Mikuláše ze Sedlešovic v publikaci vydané v Brně 1911 nebo vynálezce termolampy Zachariáše Winzlera (Zacharius Andreas Winzler und seine Thermolampe) z roku 1919. Neopomenul ani premonstrátského kněze Prokopa Diviše (1923). Poměrně zajímavým dílem dosvědčujícím Vrbkovu pedagogickou inspiraci se stala jeho raná práce Život a osudy Jana Ámose Komenského vydaná v roce 1892 ve Znojmě. Dílko je dnes paradoxně známější v prostředí skandinávských komeniologů než v rodném kraji.

Vrbkův kámen
Vrbkův kámen

V několika pracích se věnoval geologickým zvláštnostem znojemského okolí - např. v díle Geologische Verhaltnise in Südmähren (Geologické poměry na jihu Moravy) z roku 1899, jindy mapoval historii zaniklých obcí (například Starého Šaldorfu).

Ačkoliv Vrbkovy příspěvky plnily stránky ve Znojmě vydávaných německých periodik a sám Vrbka evidentně upřednostňoval archeologické nálezy z období stěhování národů, tedy nálezy spjaté s germánským etnikem, objevovaly se Vrbkovy příspěvky sporadicky i v českém tisku. Například ve vlastivědném sborníku Podyjí v čele se Stanislavem Marákem v první polovině dvacátých let minulého století. Tehdejší kustod znojemského muzea se zde věnoval starým znojemským tiskům, znojemskému hradebnímu systému nebo referoval o aktuálních archeologických objevech.

LITERATURA:

  • Anton Vrbka, dem Heimatforscher des Znaimer Ländchens : Herausgegeben mit Unterstützung der Stadtgemeinde Znaim von der Arbeitsgemeinschaft für Heimatkunde. 1. vyd. Znaim : Verlag Fournier u. Haberler, 1930. 23 s.
  • Antonín Vrbka. Od Horácka k Podyjí. 1926, roč. 3, č. 8/9, s. 148-149.
  • BABUREK, Otakar; KOZDAS, Jan. Vrbka a jeho hora. Okno/Fenster. 2006, roč. 3, č. 4, s. 6, 8.
  • ŠÍPEK, Zdeněk. Anton Vrbka (1860-1939). Jižní Morava. 1999, roč. 35, č. 38, s. 306-308.
  • ŠTĚPNIČKOVÁ, Jitka. Anton Vrbka, 55. výročí úmrtí. Znojemsko. 14.6.1994, roč. 4, č. 24, s. 5.
  • TOMAN, Jan. Anton Vrbka a jeho odkaz Znojmu. Znojemský týden : Noviny pro znojemský region. 20.9.2004, č. 38, s. 5.
  • Za Antonem Vrbkou. Znojemský týden : Noviny pro znojemský region. 8.6.2009, roč. 9, č. 24, s. 13.


Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.