František Bobek
František Bobek

  • učitel, sběratel lidových písní a zvyků, národopisec, spisovatel

Narodil se 26. března 1882 v Římově - Vískách v okrese Třebíč v početné rodině panského cihláře. Patřil do poslední generace ryzích vlastenců učitelů a písmáků, kteří se plně věnovali svému povolání a poslání.

Obecnou školu navštěvoval v Čáslavicích, gymnázium vystudoval v Třebíči a poté učitelský ústav v Poličce. Pro své výrazně české a vlastenecké postoje a chování, jej tehdejší c.k. úředníci s velkou nevolí nechali učit jen ve funkci zatímního podučitele. Z těchto důvodů byl nucený velmi často střídat svá učitelská působiště. Byly to školy na Valašsku v Zubří, Rokytnici u Vsetína, Velké Bystřici a později na Slovácku ve Vnorovách, Břeclavě a v Nenkovicích, kde konečně získal po dlouhých tahanicích s úřady definitivu.

Tyto kraje byly bohatým zdrojem jeho národopisných pozorování a sběrů. Procestoval Polsko, Itálii a všechny země tehdejšího Rakouska-Uherska, v době války v pozici zajatce celou Ukrajinu, Zakarpatskou Rus, Rusko až po Ural a velmi bedlivě a pečlivě sledoval tehdejší život. Mnoho z těchto vzpomínek a poznámek se staly podkladem pro jeho nesčetné povídky.

Hned první den mobilizace v roce 1914 musel narukovat do rakouské armády a téhož roku na Štědrý den byl raněný v Karpatech. Po vyléčení byl odvelen zpět na frontu, kde 2. dubna 1915 přešel společně s celým plukem do ruského zajetí. V zajetí strávil přes tři roky. Ve svízelných podmínkách zajateckých táborů a různých fyzicky velmi náročných prací vystřídal mnohá zaměstnání. Byl kuchařem, dělníkem na dráze, dřevorubcem, kopáčem, dokonce i lékařem.

Ke svým znalostem latiny, řečtiny a němčiny přidal ruštinu, polštinu, srbštinu a částečně i maďarštinu, podle toho s kým trávil společné zajetí. Tam se dozvěděl, že se zakládá české legionářské vojsko. Okamžitě se s kamarády přihlásil, ovšem trvalo to až do konce května 1917, nežli se skutečně v Bobrujsku zformovala první legionářská jednotka.

Stal se členem 3. pluku Jana Žižky z Trocnova a později 1.pluku Mistra Jana Husa. V době zmatků a všeobecné neinformovanosti začala část Čechů podrývat svými řečmi a jednáním mezi zajatci a legionáři morálku a situaci ve prospěch bolševiků. Aby se tomu udělala radikální přítrž, byla v Kyjevě o vánocích 1917 svolána porada delegátů rakouských národů proti bolševickému nebezpečí. Stal se jedním z aktivních delegátů. Hovořil zde několikrát osobně s T. G. Masarykem o celkové situaci mezi Čechy v armádě. Později se s ním ještě několikrát sešel již v novém Československu.

Jako učitel a legionář se přihlásil společně se 42 kolegy, rovněž učiteli, které osobně mezi legionáři vyhledal a vybral, a společně odejeli zakládat české školy mezi krajany na Volyni. Toto údobí bylo samo o sobě velmi zajímavou kapitolou jeho života.

Na Volyni založil za dnes stěží představitelných podmínkách českou školu v krajanské vesnici Dembrovka, ležící mezi Rovnem a Dubnem u Lvova. Protože nebyly učebnice, knihy, prostě nic - psal, redigoval, vydával a tiskl časopis pro celou vesnici , několik desítek učebnic a čítanek pro své žáky. Napsal, nacvičoval i sehrál mnoho divadelních představení, založil knihovnu, šířil osvětu a český jazyk mezi krajany. A neustále sbíral náměty pro své povídky.

12. prosince 1921 se poprvé dozvěděl o naší samostatnosti a po obrovských útrapách se společně s několika kolegy vrátil zpět do osvobozené vlasti. Přivezl si domů i svoji ženu, Libuši Václavíkovou, jejíž rodiče se na Volyni vystěhovali z Krabčic u Řípu někdy kolem roku 1900. Znojemský okres se stal jeho novým působištěm a domovem.

V roce 1921 založil menšinovou školu v Šanově, poté byl správcem školy v Rudlicích a v Horním Újezdě u Moravských Budějovic. Zde se manželům Libuši a Františkovi Bobkovým narodila dcera Libuše. Pro svá četná zranění a podlomené zdraví, odchází v roce 1930 do předčasné penze.

Usadil se s ženou a dcerou Libuší ve Znojmě, válku přečkali v Brně - Řečkovicích a po ní se opět přestěhovali v roce 1946 do Znojma. V penzi se plně věnuje literární činnosti a dalším četným zájmům: filatelii, botanice, národopisu a etnografii, knihovnictví, svým oblíbeným tarokům, turistice atd.

V nelehké době padesátých let je v prosinci přesně na Štědrý den 1949 StB neprávem zatčený jeho zeť v té době finanční respicient Jaroslav Hladík a stejně neprávem odsouzený na 5 let do uranových dolů v Jáchymově. A tak se stává pro další léta jediným ochráncem a živitelem své ženy, dcery Libuše a dvouletého vnuka Jaroslava v době obrovských křivd, ústrků a perzekuce.

Po nuceném vystěhování v lednu 1950 ze Znojma bydlel s rodinou v nedalekých Mašovicích v rodině Waltra Havránka nezištného, nebojácného a čestného člověka. Nakonec se usazuje v roce 1952 v Lechovicích u Znojma. Během velmi rušného života se věnoval pedagogické, vlastivědné, sběratelské a literární činnosti až do své smrti.

Napsal a publikoval stovky povídek, humoresek a fejetonů a vzpomínek ze zajetí, učitelského působení na Volyni atd. do několika desítek novin a časopisů. Zpočátku psal povídky pod pseudonymem Franta Sádecký, později pod svým pravým jménem.

Je autorem 3 knížek pohádek a povídek v několika vydáních, 3 povídkových knih a 2 divadelních her. Další 4 knihy zůstaly v rukopise a nebyly souhrnně nikdy vydány, jen některé jednotlivé povídky v časopisech.

Nastudoval a režíroval desítky divadelních her se svými žáky i s jejich rodiči ve všech místech svého učitelského působení. V době první republiky ještě několikrát vycestoval na Volyni do Dembrovky aby tam dovezl do školy kterou založil a do krajanské knihovny přes dva tisíce českých knih!

Jeho velkou láskou bylo Valašsko a Slovácko, kde nasbíral a zapsal stovky lidových nápěvů, písní, pověstí a zvyků. Lidové písně začal sbírat a zaznamenávat na podnět svého přítele hudebního skladatele Leoše Janáčka u kterého často přebýval, stejně tak i u malíře Jožky Úprky. Bohužel je nezpracoval do nějaké knižní podoby. Své bohaté sběry nářečí, zvyků, písní a rukopisů byl donucen v roce 1954 z finančních důvodů prodat do tehdejšího Etnografického muzea v Brně.

Spolupracoval i s čs. rozhlasem v Brně. Byl neobyčejně pracovitý a činorodý. Svůj další čas věnoval nejen milovaným poštovním známkám, ale knihovnické práci v Lechovicích. Vedl místní kroniku, věnoval se vlastivědným výzkumům a přírodovědným pozorováním.

V muzeu ve Znojmě často provázel návštěvníky, s panem Drlíkem pomáhal zakládat herbář květeny Znojemska, zabýval se vlastivědou okolí, pomáhal při archeologických vykopávkách i při uspořádávání muzejního archivu a sbírek. Zde se setkal a spolupracoval a přáteli se zakladateli časopisu Od Horácka k Podyjí s pány S. Marákem, J. Dokulilem, F. Vildomcem a dalšími.

Byl aktivní a velmi společenský. Mezi jeho přátele patřili básník P. Bezruč, hudební skladatel L. Janáček, pedagog F. Úlehla, spisovatel J. Hašek s nímž se několikrát setkal i v Rusku v době svého zajetí, malíři R. Havelka, J. Domínek, Jožka Úprka, A. Budík. a celá další plejáda vlasteneckých spisovatelů a literátů, pedagogů, novinářů a umělců Znojemska, Břeclavska, Třebíčska, Slovácka a Valašska.

Ve stáří udržoval s mnohými osobnostmi alespoň písemný styk. Byl velmi hrdý na příslušnost k legionářské obci o čemž svědčí celá řada až neuvěřitelných historek, kdy například při jednání s komunistickými úřady si oblékal legionářskou uniformu s vyznamenáními.

Jeho plodný a velmi rušný, neklidný ale i bohémský život se naplnil 10. února 1959. Je pohřbený společně se svojí ženou Libuší na hřbitově ve Znojmě.

DÍLO:

Knihy a divadelní hry: Když vály větry; Pohádky a pověsti 1. a 2. díl; Na valašských horách; Pepř i paprika; Národní píseň v Rakousku; Maruška a dvanáct měsíců; Šípková Růženka; Za válečnou vřavou; Za zimních večerů- pouze v rukopisu viz.výše; V krátkých chvilkách; Cesta do legií.

Povídky a folkloristické poznatky byly vydány v časopisech a novinách: Beseda Lidu, Opavský Týdenník, Stráž Slovácka, Ozvěna, Rovnost, Časopis moravského musea zemského, Moravská Orlice, Selský Archiv, Náš kalendář, Ozvěna, Rodinný přítel, Zájmy Slovače, Česká Beseda, Levné Ilustrované Noviny, Jihlavské Listy, Niva, Pro děti, Komenský, Právo Lidu, Pražské hospodářské noviny, Jihozápadní Morava, Nové Ilustrované Listy, Slovácko, Čechoslovák, Proudy Slovače, Věrná Stráž, Čtenář, Všudybyl

Jiné odborné a pedagogické články v časopisech: Komenský, Pedagogické Rozhledy, Škola-rodina-národ, Věstník, Od Horácka k Podyjí, Cestami odboje

LITERATURA:

  • DOUPALOVÁ, E.. Slovník sběratelů, vydavatelů a zpracovatelů moravských lidových pověstí. Praha 1988.
  • HLADÍK, J.. František Bobek. Od Horácka k Podyjí, 2001.
  • HLADÍK, J.. Učitel František Bobek, zapomenutý vlastenec. Znojemsko, roč.VI., č.13, 1996.


Referátek pro Vás vypracovala Michaela Vrábelová.