Jan Blahoslav
Jan Blahoslav
 

  • český spisovatel , překladatel, pedagog, biskup Jednoty bratrské

Užíval pseudonymy Apterix, Přerovský a Preroviensis.

Narodil se v Přerově 20. února 1523 v rodině kožešníka Blažka.

Základní vzdělání získal na školách Jednoty bratrské v Přerově a Prostějově a Jednotou byl také poslán na vyšší studia do Goldbergu ve Slezsku (1543) a do Wittenbergu (1544), kde se seznámil s Martinem Lutherem a humanistickými spisy jeho blízkého spolupracovníka a přítele Filipa Melanchthona. Po návratu pokračoval ve svém vzdělávání v Přerově, od července 1548 v Mladé Boleslavi. Krátce studoval na univerzitách v Královci (1549) a Basileji (1549–50), kde Frobeniova tiskárna neustávala ve vydávání děl humanistických učenců. Všechny tyto vlivy pomáhaly utvářet jeho humanistickou osobnost i pracovní styl; osvojil si humanistické metody (hledání pravdy, návrat k pramenům, systematické utřídění látky, jasný a srozumitelný výklad) a využíval je v širokých oblastech svých zájmů – v historii, jazykovědě, hudbě, překladatelské aj. literární činnosti.

Jeho život byl organizační, literární, teologickou i pedagogickou službou Jednotě: v Prostějově (1550–52), v Mladé Boleslavi (1552–57); r. 1553 se stal knězem, 1557 jedním z biskupů, od r. 1558, kdy přesídlil do Ivančic, pak písařem, tj. tajemníkem, archivářem a historiografem Jednoty.

Na počátku své literární dráhy se snažil obnovit bratrský archiv zničený r. 1546 požárem v Litomyšli. Pořádal nejprve soubor pramenů k dějinám Jednoty, tzv. Acta Unitatis Fratrum (8 sv., po r. 1548), a sám jej také mnohými vlastními listy, cestovními zprávami i teologickými polemikami obohatil. Jednotu bránil historickými spisky (O původu Jednoty, Summa quaedam brevissima) i náboženskomorálními traktáty (Spis o zraku, Sepsání o rozdíle Jednoty bratrské od luteriánské); záležitostmi Jednoty se obíral i v drobnějších pracích mravokárných (Anvolimator) a pedagogických (Vitia concionatorum, Naučení mládencům). Širší ohlas měla B. Filipika proti misomusům, v níž se postavil na obranu vyššího vzdělávání kazatelů v Jednotě proti jeho odpůrcům, hlavně proti biskupu Janu Augustovi, a otevřel tak definitivně cestu k účasti Jednoty na celonárodním kulturním dění. Blahoslav se autorsky i redakčně podílel na úpravách bratrského zpěvníku, který byl vytištěn v polských Šamotulách, a bděl rovněž nad tiskem nového vydání, jež vyšlo r. 1564 v Ivančicích. Vedle Šamotulského a Ivančického kancionálu věroučně i umělecky kodifikujícího bratrský duchovní zpěv, sepsal i prvý hudebně teoretický spis v českém jazyce Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající. Grammatika česká, obsáhlý polemický a doplňující komentář ke Gramatice Beneše Optáta, Petra Gzela a Václava Philomatesa (1553), je věnována naléhavým otázkám školské a kazatelské praxe; bere přitom v úvahu nejen další slovanské jazyky, ale i domácí nářečí, a určuje jazykovou správnost podle B. estetického pojetí řeči. Blahoslav je také autorem prvního českého Slabikáře, pro který vymyslel i dodnes užívaný název.  Nejvýznamnějším počinem B. je stylisticky vybroušený překlad Nového zákona, pořízený se znalostí soudobé biblické exegeze a moderních novozákonních převodů (Erasma Rotterdamského, M. Luthera, B. Optáta, S. Castellia, Th. Bezy), který vyšel r. 1564 v bratrské tiskárně v Ivančicích. Překlad se stal podnětem a vzorem překladatelům ostatních knih Písma a byl vložen jako šestý díl do Kralické bible.

Jan Blahoslav zemřel 24. listopadu 1571 na vizitační cestě v Moravském Krumlově.  Jeho převoz do Krumlova byl asi posledním pokusem bratří svěřit záchranu jeho života renomovaným lékařům. Dostal se do rukou moravského zemského lékaře Jordána z Klasenburka. J. Blahoslav trpěl chorobami téměř celý život. Už v 27 letech byl nucen ukončit studijní pobyt v Basileji a vrátit se na léčení k mamince do Přerova. Sotva čtyřicetiletý byl už zcela šedivý a vypadal o deset let starší. Na frontispicích dvou ze tří bratrských zpěvníků, které pomáhal připravit, byla podle toho identifikovaná jeho tvář. Dalším znakem jsou brýle, které prý Blahoslav jako jeden z prvních v našich dějinách nosil.

KRALICKÁ BIBLE je společným dílem bratrských překladatelů, mladých kněží, kterým Jednota umožnila odborné filologické a teologické vzdělání na univerzitách ve Wittenbergu, Královci, Basileji, Tübinkách, Ženevě a Heidelberku. Ti pro překlad Starého zákona využili soudobých vydání biblických textů pořízených na základě latinského (Vulgata), řeckého (Septuaginta) i hebrejského znění (přihlíželi i k aramejskému originálu), výsledků biblické exegeze evropských humanistů i domácí textové tradice, v jejíž vývojové linii dále pokračovali. Sledovali i směřování B. překladu Nového zákona, který dotvářel český tradiční biblický jazyk se zřetelem na jeho zvláštní funkci, především liturgickou. Práce na překladu byla zahájena r. 1577 v Ivančicích pod vedením seniora Ondreje Štefana, který ale ještě téhož roku zemřel. Řízení se poté ujal senior Jan Eneáš, k jeho spolupracovníkům patřili duchovní správcové Izaiáš Cibulka z Kralic (+1582), Jiří Strejc z Hranic, Jan Kapita z Třebíče, Pavel Jessen z Lipníku, Jan Efreim z Valašského Meziříčí (později působil v Tuchoměřicích u Prahy), Samuel Sušický z Mladé Boleslavi, Adam Felín ze Slavkova a dva hebraisté, čeští bratří židovského původu. Prvý z nich Lukáš Helic ( po r. 1598) pocházel z Poznaně a na Moravu byl pozván pro svou výbornou znalost hebrejštiny; r. 1571 se stal knězem, působil v Ivančicích a ve Fulneku, koncem století se vrátil do Polska. Druhý hebraista Mikuláš Albert z Kaménka ( 1619) se narodil ve Slezsku, studia završil na univerzitě ve Wittenbergu. Působil poté jako učitel hebrejštiny na škole v Ivančicích, kterou později i vedl, a na škole ve Fulneku. R. 1609 odešel do Prahy, kde byl r. 1611 jmenován prefektem „gymnasia provinciale“. V l. 1612–13 byl zvolen děkanem FF, o rok později prorektorem univerzity. Kromě účasti na překladu Starého zákona a na konkordancích spolupracoval na Veleslavínově slovníku Silva quadrilinguis (1598), sám vydal spis Informationem paedagogii acad. trilinguis trivii (1612). Kralickým překladatelům nešlo jen o biblický text, ale i o výklad a poznámky na okraji stran (inspirovali se zejména antverpskou Polyglottou, biblí vydanou r. 1568–72 v Antverpách ve 4 jazycích). Prvých pět dílů Biblí kralické (tzv. Šestidílky) vyšlo v Ivančicích v l. 1579–88, o pět let později k nim byl připojen jako šestý díl kralickými překladateli nově komentovaný B. překlad Nového zákona z r. 1564 (1593–94; kritické vydání připravil Jan Němčanský). R. 1596 byla Kralická bible vydána v jednom svazku menšího formátu (bez překladatelských poznámek), ke druhému vydání došlo r. 1613. Kralická bible přesáhla okruh Jednoty a svými jazykovými i uměleckými kvalitami ovlivnila celé další domácí písemnictví: stala se vzorem českého spisovného jazyka i zdrojem slovesného umění.

ČESKÁ PŘÍSLOVÍ - rukopisnou sbírku přísloví českobratrských biskupů Matěje Červenky a Jana Blahoslava objevil jako přívazek k tištěné sbírce českých přísloví mistra Jakuba Srnce z Varvažova z roku 1582 Václav Hanka, a otiskl ji pod názvem Přísloví česká (s podtitulem Ze starého rukopisu) v časopise Společnosti vlastenského muzea v Čechách v roce 1829. Rukopis je napsán rukou Blahoslavovou.

Ukázka z knihy Česká přísloví od Matěje Červenky a Jana Blahoslava (vyd. 1970)
Ukázka z knihy Česká přísloví od Matěje Červenky a Jana Blahoslava (vyd. 1970)

Bibliografie: O původu Jednoty bratrské a řádu v ní, 1547, 2. vyd. 1564, ed. J. Odložilík, 1928; Spis o zraku, jak člověk zrakem, to jest viděním a hleděním, sobě neb jiným škoditi může, 1550, ed. F. Chudoba, 1928; Historie hrozného zahřmění božího, anobrž hromobití strašlivého, vykonaného skrze Antikrista, 1555; Summa libeli cuiusdam nuper editi a Fratribus, qui a nonnulis per errorem vel per odium Piccardi sei Valdenses vocantur, 1555; Summa quaedam brevissima, collecta ex variis scriptis Fratrum, qui falso Valdenses vel Piccardi vocantur, de eorumdem Fratrum origine et actis, (Stručná úhrnná zpráva o původu a činech bratří, kteří jsou nesprávně nazýváni valdenští nebo pikardi), 1556; Sepsání o rozdíle Jednoty bratrské od luteriánské, 1558; Anvolimator, to jest o rotě milovné, 1558; Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající, 1558, 2. vyd. 1569; Corrolarium additum anno 1567 die 17. Februari (tzv. Filipika proti misomusům), 1567; Naučení potřebná těm, kteříž písně skládati chtějí, 1569; Vitia concionatorum, to jest Vady kazatelů, 1570–71; Grammatika česká, 1571, ed. I. Hradil, J. Jireček, Vídeň 1857, ed. M. Čejka, D. Šlosar, J. Nechutová, 1991; Naučení mládencům k službě Kristu a církvi jeho se oddávajícím v Jednotě bratrské, 1585, ed. F. Bednář, 1947; Pochodně zažžená, ed. P. Váša, 1949 (výbor z díla).

Překlady: Nový zákon vnově do češtiny přeložený, 1564, 2. vyd. 1568, ed. J. Konopásek, 1931–32.

Edice: Šamotulský kancionál, 1561; Ivančický kancionál, 1564.

LITERATURA:

  • Ottův slovník naučný : ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. 4. díl. Bianchi-Giovini-Bžunda. Praha : J. Otto, 1891. 1026 s.
  • ČERVENKA,Jan-BLAHOSLAV,Jan. Česká přísloví. Praha : Odeon, 1970. 104 s. 
  • FIALA,Petr. Vzpomínka na Jana Blahoslava. Moravskokrumlovské noviny, 2001, č.11, s. 25-27.

Zpracováno: listopad 2006 


Referátek pro Vás vypracovala Eva Šrámková.